12 C 396/2020

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 31.643,60 Kč s přísl. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.689,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1.5.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7.233 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21.01.2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 5.689,60 Kč od 21.01.2020 do 30.04.2020, částky 1.389,07 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení, částky 2.666,46 Kč na kapitalizovaném úroku, dále zaplacení úroku 29 % ročně z částky 7.421,72 Kč od 21.01.2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.596 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1.5.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13.125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21.01.2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 5.596 Kč od 21.01.2020 do 30.04.2020, částky 2.057,83 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení, částky 4.632,22 Kč na kapitalizovaném úroku, dále zaplacení úroku 29 % ročně z částky 10.994,91 Kč od 21.01.2020 do zaplacení, zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 317 Kč na bankovní účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 12.922,60 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 06.09.2017 mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] dne 20.01.2020.

2. Žalobkyně se dále podanou žalobou domáhala zaplacení částky 18.721 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 21.06.2017 mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] 20.01.2020.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání nařízenému na den 20.04.2021 se bez předchozí řádné omluvy nedostavila, soud proto projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Soud provedl důkaz smlouvami o zápůjčce ze dne 06.09.2017 a ze dne 21.06.2017, včetně smluvních podmínek, zákaznickými kartami ze dne 06.09.2017 a 21.06.2017, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.01.2020, předžalobní výzvou ze dne 23.04.2020 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

5. Dne 06.09.2017 byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčku ve výši 8.000 Kč a žalovaná se ji zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7.233 Kč ve formě 60 týdenních splátek po 254 Kč (poslední splátka ve výši 247 Kč). RPSN byla ve smluvních podmínkách vyčíslena sazbou 246,19 %. Žalovaná splátky řádně nehradila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila na splátkách celkem částku 2.310,40 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl v částce 1.732,12 Kč na souhrnný poplatek a v částce 578,28 Kč na jistinu. Ze zákaznické karty ze dne 06.09.2017 vyplněné žalovanou soud zjistil, že uvedla svůj měsíční příjem ve výši 9.000 Kč, dále vyplnila do kolonky„ další čisté příjmy domácnosti“ měsíční částku 15.000 Kč, aniž by bylo zřejmé o čí příjem a z jakého zdroje jde, dále uvedla své měsíční výdaje v částce 7.500 Kč. V rubrice„ ověřené dokumenty“ měla žalovaná uvést, jaký dokument předkládá, označila svoji pracovní smlouvu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.01.2020 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Dopisem ze dne 23.04.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu ve lhůtě do 30.04.2020.

6. Dne 21.06.2017 byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčku ve výši 15.000 Kč a žalovaná se ji zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13.125 Kč ve formě 60 týdenních splátek po 469 Kč (poslední splátka ve výši 454 Kč). RPSN byla ve smluvních podmínkách vyčíslena sazbou 234,69 %. Žalovaná splátky řádně nehradila, právnímu předchůdci žalobkyně uhradila na splátkách celkem částku 9.404 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl v částce 5.398,91 Kč na souhrnný poplatek a v částce 4.005,09 Kč na jistinu. Ze zákaznické karty ze dne 21.06.2017 vyplněné žalovanou soud zjistil, že uvedla svůj měsíční příjem ve výši 8.000 Kč, dále vyplnila do kolonky„ další čisté příjmy domácnosti“ měsíční částku 8.000 Kč, aniž by bylo zřejmé o čí příjem a z jakého zdroje jde, dále uvedla své měsíční výdaje v částce 3.500 Kč. V rubrice„ ověřené dokumenty“ měla žalovaná uvést, jaký dokument předkládá, označila 3 výplatní pásky za měsíce 4-6/2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.01.2020 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Dopisem ze dne 23.04.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu ve lhůtě do 30.04.2020.

7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydržiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčku ve výši 8.000 Kč, resp. 15.000 Kč, a žalovaná se zavázala tyto zápůjčky včetně souhrnných poplatků splácet týdenními splátkami stanovenými ve shora citovaných smlouvách. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smluv uhradila na dluh pouze částku 2.310,40 Kč, resp. 9.404 Kč, které právní předchůdce žalobkyně započetl zčásti na jistinu půjčky a zčásti na souhrnný poplatek. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na niž byly pohledávky za žalovanou v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupeny, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Žalobkyni nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněz - jistiny, nicméně smlouvu, na kterou dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

15. V této souvislosti je otázka, zda údaj uváděný žalobní ve smluvních podmínkách o výši RPSN odpovídá skutečnosti. Podle § 10 odst. 1, odst. 2 zákona č. 145/2010 Sb. mají být zohledněny všechny náklady na úvěr, s výjimkou nákladů v návaznosti na zřízení fakultativního (běžného či úvěrového) účtu. Poplatek za hotovostní inkaso měl být součástí výpočtu nákladů na úvěr, a proto RPSN ve skutečnosti činí 219,86 % (dle http://kalkulacky.idnes.cz/cr_spotrebitelsky-uver-rpsn.php). Tato skutečnost má totiž význam pro posouzení vyváženost smluvních práv a povinností a pro závěr o případné zjevné nespravedlnosti sjednaného závazku.

16. Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

17. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzovaných zápůjček vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, účastníci sjednali (kromě dalšího) souhrnný poplatek ve výši 90,40 %, resp. 87,50 % jistiny dluhu, RPSN činí 246,19 %, resp. 234,69 % (tedy výrazně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), týdenní splácení dluhu a v rámci poplatku vysokou platba za hotovostní inkaso přesahující 50 % z poskytnuté jistiny. Soud proto v daném případě dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou jako celek neplatné dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. Pro posouzení platnosti smluv již není podstatné, zda všechny nároky podle smluv žalobkyně také uplatňuje.

1. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 26.02.2021, č. j. 12 C 396/2020-16, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně v podání ze dne 16.03.2021 uvedla, že podklady k ověřování úvěruschopnosti žalované nemá aktuálně k dispozici, avšak je vyžádala od právního předchůdce žalobkyně. Nicméně dále uvedla, že žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. To dle tvrzení žalobkyně potvrzuje i samotná smlouva o zápůjčce, kde se uvádí, že zákazník potvrdil, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – ty jsou obsahem zákaznické karty. Právní předchůdce žalobkyně tak neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované i s ohledem na ust. § 211 trestního zákoníku a ust. § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku. Žalobkyně je názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení povinností nelze od věřitele oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Nadto po účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. neprokázání splnění povinnosti dle ust. § 84 – 89 citovaného zákona nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. V podání ze dne 29.03.2021 žalobkyně soudu doložila zákaznické karty žalované ze dne 06.09.2017 a 21. 06.2017. Soud posoudil tuto argumentaci žalobkyně a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, zda před uzavřením smlouvy o úvěru měla informaci o tom, zda žalovaná měla reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tvrzení žalobkyně ani neplyne, že by byla v souvislosti s úvahami o poskytnutí úvěru zkoumána úvěrová minulost žalované. V zákaznické kartě ze dne 21.06.2017 žalovaná uvedla další čistý příjem ve výši 8.000 Kč měsíčně, avšak v rubrice„ ověřené dokumenty“ neoznačila a tudíž nedoložila potvrzení o tomto příjmu. V zákaznické kartě ze dne 06.09.2017 žalovaná uvedla další čistý příjem ve výši 15.000 Kč měsíčně, avšak v rubrice„ ověřené dokumenty“ neoznačila a tudíž nedoložila potvrzení o tomto příjmu. Původní věřitel tak měl potvrzený pouze měsíční příjem žadatelky, tj. žalované ve výši 8.000 Kč a tvrzené měsíční výdaje ve výši 3.500 Kč, resp. měsíční příjem žadatelky, tj. žalované ve výši 9.000 Kč a tvrzené měsíční výdaje ve výši 7.500 Kč. Soud je toho názoru, že měsíční výdaje na živobytí (uvažováno minimálně s náklady na bydlení, stravu, drogerii (hygienické pomůcky), oblečení, telefon) uváděné žalovanou ve výši 7.500 Kč jsou výrazně podhodnocené a v případě částky ve výši 3.500 Kč zjevně nereálné. Soud vychází ze své rozhodovací činnosti v obdobných věcech úvěrů a zápůjček, dále ve věcech výživného, kde standardně zkoumá měsíční výdaje účastníků na živobytí. Původní věřitel tak nepostupoval v souladu s 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. V důsledku těchto skutečností právní předchůdce žalobkyně porušil § 86 odst. 1, odst. 2 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb., byť žalovaná námitku neplatnosti nevznesla, vstupuje tato okolnost i do úvahy o nespravedlivosti smlouvy. Skutečnost, zda žalovaná uvedla při sjednání zápůjček pravdu, nezbavuje povinnosti poskytovatele zápůjček, aby podstatné skutečnosti ověřil, jinak by vlastně úvěruschopnost žalované nebylo možné posoudit. Pokud se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s údaji uváděnými žalovanou v zákaznické kartě, které doložila pouze částečně, lze uzavřít, že rezignoval na svoji zákonnou povinnost plynoucí ze shora citovaného ust. § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. Soud nad rámec uvedeného poukazuje, že problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby byla též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Smlouvy byly sice posouzeny jako neplatné, žalované se však dostalo plnění ve výši 8.000 Kč, resp. 15.000 Kč v souladu s neplatnými smlouvami, a proto je povinna poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku včetně úroku z prodlení požadovaného v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná uhradila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci na základě neplatných smluv částku 2.310,40 Kč, resp. 9.040 Kč Kč, soud přiznal žalobkyni pouze právo na vrácení zůstatku jistiny ve výši 5.689,60 Kč (8.000 – 2.310 = 5.689), resp. právo na vrácení zůstatku jistiny ve výši 5.596 Kč (15.000 – 9.040 5.596), v obou případech se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku od data 01.05.2020 odvislého od data splatnosti dne 30.04.2020 obsaženého k výzvě k plnění ze dne 23.04.2020. Ve zbývající části soud u těchto dvou zápůjček žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a žalované žádné náklady řízení nevznikly.

20. Povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 317 Kč za žalobu byla žalobkyni uložena dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v souladu s položkou 2.2. a 1.1.) Sazebníku soudních poplatků (soudní poplatek ve výši 5 % činí v daném případě 1.583 Kč, žalobkyně dosud zaplatila 1.266 Kč, nedoplatek tak činí 290 Kč).