12 C 52/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 56 253 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku do úplného zaplacení s tím, že v případě nezaplacení byť jediné splátky, se stává splatným celý dluh.

II. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 44 253 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 642,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12 920,73 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem v částce 907,92 Kč a s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 1 819,06 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 824,40 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 8 560,11 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem v částce 770,81 Kč a s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 1 493,71 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se původně domáhala na žalované zaplacení částky 69 491,17 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze 3 smluv o úvěru. V podání ze dne 19. 3. 2025 žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 13 238 Kč s přísl. (tj. ve věci pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo]) a soud v této části řízení zastavil. Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] dne 1. 8. 2022 (dále jen smlouva [číslo]), na základě které poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 17 měsíčních splátek po 1 845 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 16 365 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 5 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] dne 22. 4. 2022 (dále jen smlouva [číslo]), na základě které poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 888 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 13 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 20. 9. 2024 žalovaná nereagovala.

2. Žalovaná tvrzení uváděná v žalobě nezpochybnila, své smluvní povinnosti přestala plnit s odůvodněním, že v mezidobí přišel její manžel o zaměstnání, a rodina se ocitla ve finanční nouzi. Ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedla, že je vdaná, má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem. Poslední dva měsíce pracuje pouze na dohodu o pracovní činnosti, a to s ohledem na to, že nezletilá dcera [jméno] je často nemocná. Její výdělky jsou cca 3 000 Kč měsíčně, manžel vydělává v současné době cca 17 000 Kč čistého po odečtení srážek z exekuce. Žalovaná pobírá na dvě starší nezletilé děti sirotčí důchod v celkové výši cca 20 000 Kč. Nájemné včetně služeb žalovaná platí ve výši cca 23 000 Kč měsíčně. Žalovaná má dluh na zdravotním pojištění ve výši cca 5 000 Kč, je vedena exekuce. Žalovaná uvedla, že její manžel má ještě příležitostné brigády, tudíž by měla být schopná zaplatit dluh v nějakých rozumných splátkách. Žalovaná uvedla, že její finanční situace byla podrobně zkoumána koncem roku 2021 při sjednávání první půjčky. Při sjednávání dalších půjček se již nikdo na nic neptal. Žalovaná uvedla, že v žádostech o úvěr, které vyplňovala [jméno] [příjmení] byl uveden nepravdivý údaj o výši nákladů na bydlení ve výši 3 000 Kč. Žalovaná sdělila výši nákladů na bydlení včetně energií, které v té době činily částku cca 25 000 Kč, avšak [jméno] [příjmení] tvrdila, že napíše částku nižší proto, aby žádosti prošly.

3. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti.

4. Ze smlouvy [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 17měsíčních splátek po 1 845 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 16 365 Kč.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 14měsíčních splátek po 1 992 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 888 Kč.

6. Ze žádostí o úvěr ze dne 1. 8. 2022, resp. 22. 4. 2022 soud zjistil, že dle informace žalované tato bankovní účet nemá, v kolonce bydlení a energie je uvedena částka 3 000 Kč, náklady na živobytí (jídlo, doprava a ostatní) ve výši 14 630 Kč, resp. 15 060 Kč, příjem ve výši 29 134, resp. 37 927 Kč (dávky státní sociální podpory).

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 20. 9. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

9. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, tj. že žalovaná uhradila na dluh ze smlouvy [číslo] částku 5 000 Kč a na dluh ze smlouvy [číslo] částku 13 000 Kč.

10. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

12. Podle § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

18. Mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě nich právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto úvěry splácet měsíčními splátkami stanovenými ve smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěrů. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila na dluh ze smlouvy [číslo] částku 5 000 Kč a na dluh ze smlouvy [číslo] částku 13 000 Kč. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smluv o poplatku za poskytnutí úvěrů musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy [číslo] činí 270,48 %, dle smlouvy [číslo] činí 272,44 %, poplatek za poskytnutí úvěru ve smlouvě [číslo] činí 16 365 Kč, ve smlouvě [číslo] činí 12 288 Kč měsíčně, byly sjednány sankce pro případ porušení smluvních povinností žalované: smluvní pokuta 0,1 % denně z aktuální výše dlužné částky, poplatky za upomínání 250 Kč, 750 Kč, 1500 Kč, tedy dochází ke kumulaci sankčních ujednání za stejné porušení smlouvy – nesplácení úvěru, přičemž jednotlivá ujednání posuzovaných smluv nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smluv vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

19. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Právní předchůdce žalobkyně vycházel při zkoumání úvěruschopnosti z informací poskytnutých mu žalovanou, žalobkyně tvrdí, že výdaje žalované byly zkoumány z výpisů z účtů žalované. Nahlédnutím do žádostí o předmětné úvěry nelze přehlédnout, že žalovaná uvedla, že bankovní účet nemá, přitom žalobkyně tvrdí, že výdaje žalované byly zkoumány mimo jiné z výpisů z bankovního účtu žalované. Ze žádosti o úvěr ze dne 14. 12. 2021 plyne, že jsou vypláceny 3 sirotčí důchody (děti [jméno], [jméno] a [jméno] [příjmení]). Ve světle toho jsou výdaje žalované za bydlení v nájmu včetně energií ve výši 3 000 Kč zjevně podhodnocené stejně jako náklady na živobytí (jídlo, doprava a ostatní) pro rodinu se 3 nezl. dětmi ve výši 14 630 Kč, resp. 15 060 Kč. Soud neprovedl žalobkyní navržený důkaz výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], která žádosti o úvěr se žalovanou sepisovala, neboť i kdyby uvedla, že údaj o výši nákladů na bydlení včetně energií ve výši 3 000 Kč jí sdělila žalovaná, musel by právní předchůdce žalobkyně pojmout podezření o nepravdivosti takového údaje, který s ohledem na velikost domácnosti žalované se 3 nezl. dětmi je zjevně podhodnocený, jak již soud výše uvedl a bylo namístě je prověřit. Soud akcentuje, že není možné při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ignorovat skutečné výdaje ověřitelné doklady spotřebitelem předloženými, protože v takovém případě nemůže mít věřitel vědomost o skutečné finanční situaci žadatele o úvěr a nemůže tak řádně posoudit úvěruschopnost žadatele. Z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“20. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí s přihlédnutím k osobním a majetkovým poměrům žalované. Podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. soud povolil žalované zaplatit dluh v měsíčních splátkách, které je žalovaná dle svého tvrzení schopna platit, přičemž doba splácení 6 měsíců je přiměřená a žalobkyni nijak finančně nepoškodí. Protože žalovaná uhradila na smlouvu [číslo] částku 5 000 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 15 000 Kč, na smlouvu [číslo] částku 13 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv a uložil žalované zaplatit dluh na jistině u smlouvy [číslo] ve výši 10 000 Kč a u smlouvy [číslo] ve výši 2 000 Kč. Ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla ve sporu převážně neúspěšná a žalované náklady řízení nevznikly.