12 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 10 647,56 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 785 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 12. 2023 do zaplacení, dále na nákladech řízení částku 1 134 Kč, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději do každého 25. dne v měsíci k rukám žalobkyně počínaje měsícem dubnem 2024 do úplného zaplacení s tím, že pro případ nezaplacení byť jediné ze splátek řádně a včas se stane dluh splatný najednou. Dluh bude splátkami umořován v pořadí jistina, úrok z prodlení, náklady řízení.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 862,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu č. 3703-226341/0710, VS: 1211007124.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10 647,56 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15. 10. 2019. Žalobkyně poskytla žalované v souladu se smlouvou úvěr ve výši 12.000 Kč, ze kterého mu však ihned strhla částku 2 400 Kč na nákladech spojených s vyřízením úvěru a dále částku 5 206 na dluh žalované z předchozího úvěru ze dne 2. 10. 2019. Žalovaný měl poskytnutý úvěr splácet 72 měsíčními splátkami po 519 Kč zahrnující vedle jistiny úvěru úrok ve výši 10 225. Pro případ prodlení žalované se splácením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za první písemnou upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za druhou písemnou upomínku ve výši 500 Kč, smluvní pokutu ve výši 50 % z dosud nesplacené jistiny pro případ zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k žalované. Žalovaná se dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 2. 2021. Žalobkyně proto zaslala žalované první upomínku, následně druhou upomínku avšak bez odezvy, proto přistoupila k zesplatnění úvěru dopisem ze dne 9. 11. 2023 a současně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 10 647,56 Kč pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná zaplatila na dluh z úvěru celkem částku 7 785 Kč v období od 14. 11. 2019 do 14. 1. 2021.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, avšak požádala o povolení měsíčních splátek s odůvodněním, že je odkázána na starobní důchod ve výši 15 800 Kč měsíčně, její měsíční výdaje na živobytí jsou ve výši 10 000 Kč a splácí další dluh.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 10. 2019 soud zjistil, že byla sjednána za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované v částce 12 000 Kč, z toho částka 2 400 Kč byla započtena na poplatky žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy, částka 5 206 Kč byla započtena na úhradu předchozího závazku z úvěrové smlouvy ze dne 2. 10. 2019 a částka 4 394 Kč byla vyplacena na účet žalované. Celková výše měsíční splátky úvěru byla 519 Kč po dobu 72 měsíců. Dle smlouvy o úvěru činil úrok z úvěru částku 10 225 Kč. Ze splátky 519 Kč byla umořována jistina úvěru, úrok z úvěru, inkasní poplatek, služba Podpora. Celkem tak měla žalovaná zaplatit částku 37 368 Kč. Pro případ prodlení žalované se splácením dluhu byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za první písemnou upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za druhou písemnou upomínku ve výši 500 Kč, smluvní pokutu ve výši 50 % z dosud nesplacené jistiny pro případ zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k žalované.

4. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 16. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně převedla žalované bezhotovostně částku 4 394 Kč.

5. Z upomínek ze dne 20. 2. 2021 a 5. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou o splnění splátky splatné 15. 2. 2021 (včetně uplatňování poplatků za upomínky 300 Kč a 500 Kč).

6. Z dopisu žalobkyně ze dne 9. 11. 2023 obsahujícího zesplatnění úvěru a upomínku soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru s informací o výši dluhu v částce 10 647 Kč a nákladech za právní zastoupení v částce 3 680 Kč s výzvou k zaplacení a upozornila žalovanou na následné podání žaloby pro případ nezaplacení.

7. Z oznámení ČSSZ ze dne 28. 12. 2018 soud zjistil, že byl žalované vyplácen starobní důchod ve výši 11 115 Kč měsíčně.

8. Z výpisu z účtu žalované u Poštovní spořitelny za měsíc srpen 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil částku 26,69 Kč a konečný stav částku 6,88 Kč.

9. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

18. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran § 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

19. V daném případě z poskytnutého úvěru ve výši 12 000 Kč se žalované dostalo pouze částky 4 394 Kč, přičemž částka 2 400 Kč byla považována za úhradu nákladů v souvislosti s poskytnutým úvěrem. Z částky 9 600 Kč žalobkyně použila částku 5 206 Kč na úhradu předchozího závazku žalované z úvěrové smlouvy ze dne 2. 10. 2019, z čehož plyne, že žalobkyně poskytla žalované další úvěr po měsíci od poskytnutí předchozího úvěru, který žalovaná řádně a včas nesplatila. Žalovaná by při dodržení měsíčních splátek dle splátkového kalendáře zaplatila za 72 měsíců částku 72 krát 519 Kč, tj. částku 37 368 Kč. Shora uvedené meze smlouva o úvěru překročí, pokud se uváží, že při nezaplacení splátky žalovanou nastoupil soubor sankčních ujednání vedoucí k požadavku žalobkyně na úhradu částek převyšující poskytnutý úvěr. V této souvislosti lze smlouvě vytknout nepřehlednost, která je ve spotřebitelských vztazích nepřijatelná: např. smlouva o inkasu byla zařazena na samý závěr návrhu smlouvy o úvěru, aniž by z textu smlouvy a příloh bylo na první pohled patrné, že není obligatorní částí smlouvy (zjištění jejího fakultativního charakteru žádalo pročtení textu, formulace není zcela jednoznačná, viz čl. VII. smlouvy o úvěru. I když z návrhu úvěrové smlouvy plyne možnost úprav smlouvy, při rozsahu zaslaného textu 24 stran je pro spotřebitele nemožné, aby v přiměřené době identifikoval podstatné a nepodstatné části textu a jejich důsledky pro případ nesplnění smluvních povinností.

20. Smlouva o úvěru uzavřená na dobu 72 měsíců umožňovala žalobkyni zesplatnění úvěru v případě prodlení spotřebitele po dobu delší 30 dnů; pro zesplatnění postačoval dluh i na části splátky úvěru, nebo platby za další sjednané služby. Žalobkyně totiž v souladu se smlouvou o úvěru mohla po žalované požadovat nesplacenou část jistiny, nesplacenou část úroků, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částek nezaplacených částí plateb za inkasní služby, smluvní pokutu 50 % z dosud nesplacené jistiny, platby za 2 upomínky ve výši celkem 800 Kč. Z tohoto pohledu se smlouva stává zjevně nespravedlivou v testu, který vymezil ve svých výše uvedených rozhodnutích Ústavní soud České republiky. K vyvážení nedojde ani ujednáním smluvních pokut k zajištění povinností poskytovatele úvěru, protože se týkají (již s ohledem na asymetričnost vztahu z úvěru) spíše marginálních otázek (vrácení části úroků a poskytnutí informací), pro jejichž řešení je ostatně žalobkyně vybavena profesionálním aparátem.

21. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. 12 C 71/2024-8, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 12. 3. 2024 a uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě údajů z dotazníku podepsaného žalovanou (porovnání příjmů a výdajů), způsobu plnění dosavadních dluhů) a nahlédnutím do veřejně přístupných registrů. Žalobkyně měla informaci o starobním důchodu žalované doloženou ČSSZ, avšak již nijak neověřovala její výdaje, kdy žalovaná uvedla náklady na bydlení ve výši 0 Kč měsíčně a osobní výdaje ve výši 6 800 Kč měsíčně plus 2 000 Kč měsíčně na splátku hypotéky. Dle názoru soudu jsou měsíční výdaje na živobytí v částce 6 800 Kč (nepočítaje splátku hypotéky) podhodnocené a i kdyby žalovaná bydlela ve vlastním bytě, je vyloučeno, aby měla nulové náklady na bydlení, neboť je třeba uvažovat minimálně o nákladech na vytápění, ohřev teplé vody, elektřinu. Nelze také přehlédnout, že žalobkyně poskytla žalované další úvěr po měsíci od poskytnutí předchozího úvěru, který žalovaná řádně a včas nesplatila. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje a opět poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C [číslo] DS – F.

22. Žalované se dostalo plnění ve výši 12.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinna poskytnuté plnění žalobkyni vrátit po odečtení již zaplacené částky 7 785 Kč podle § 2993 věta první občanského zákoníku, a to včetně zákonného úroku z prodlení. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul.

23. Žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení v rozsahu přisouzené částky nevrácené části jistiny.

24. Soud uvážil též skutečnost, že ve věcech zdejšího soudu např. sp. zn. 19 C 254/2017, 11 C 142/2018, 13 C 72/2018, 13 C 238/2018, 14 C 112/2017 (a rozhodnutí soudu II. stupně sp. zn. 25 Co 205/2017) bylo posouzení smluvní ujednání srovnatelných smluv stejné jako v této věci.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 134 Kč, přičemž tato částka představuje 46,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,12 % a úspěchu žalované v rozsahu 26,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 647,56 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

26. Soud s poukazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. povolil žalované zaplatit její dluh s příslušenstvím v měsíčních splátkách po 1.000 Kč s poukazem na její finanční možnosti shora uvedené. Po odečtení nákladů na živobytí žalované zůstává ze starobního důchodu částka 5 800 Kč, ze které je schopna dluh s dalším zmiňovaným dluhem splácet. Soud je toho názoru, že povolení splátek žalobkyni jako právnickou osobu podnikající v poskytování úvěrů finančně neohrozí. Vedle toho je třeba vzít též na zřetel, že pokud žalovaná dodrží povolený splátkový kalendář, žalobkyně nebude muset svoji pohledávku vymáhat exekučně za situace, kdy žalovaná pobírá pouze starobní důchod a splácí ještě další dluh. Je tedy otázkou, zda a kolik finančních prostředků by bylo možné na předmětnou pohledávku žalobkyně strhávat.

27. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.