13 C 106/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Oldřichem Umlaufem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného pro 37 273 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 11.1.2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do částky 7 001 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 21.2.2025 do zaplacení, částky 2 000 Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky, částky 8 272 Kč na smluvní pokutě, jakož i úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 000 Kč za období od 21.2.2025 do 10.1.2026, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 732 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 37 273 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21.1.2025 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně požadovala vedle zaplacení dlužné jistiny 22 000 Kč a poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 7 001 Kč též náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu 8 272 Kč, uváděje, že žalovaný ničeho nezaplatil.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21.1.2025, výpisu z běžného účtu, nesporných tvrzení, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku celkem ve výši 22 000 Kč převodem na účet č. 6567419379/0800 s tím, že vrátí částku jistiny a poplatek za poskytnutí zápůjčky 20.2.2025. Pro případ prodlení se zaplacením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Ve smlouvě o zápůjčce byla vyčíslena RPSN zápůjčky ve výši 2969 %.

5. Z dopisu žalobkyně z 7.1.2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

8. Podle ust. § 6 a 8 občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

9. Podle ust. § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy (ve znění dodatků) žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit včetně poplatku za poskytnutí ve výši 7 001 Kč do 20.2.2025. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnil, ničeho nezaplatil.

16. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, a to o smluvní pokutě, poplatku za uzavření smlouvy, o nákladech v souvislosti s uplatněním pohledávky, soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

18. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru (označená smlouva o zápůjčce) jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

19. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 občanského zákoníku, kdy RPSN dle smlouvy činí 2969 %, účastníci sjednali denní smluvní pokutu pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně, poplatek za uzavření smlouvy ve výši cca 30 % jistiny, to vše při relativně krátké době splatnosti. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu žalobkyní poskytnuta částka 22 000 Kč, soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na dlužné jistině částku 22 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., tj. za období následující po marném uplynutí lhůty dle výzvy z 7.1.2026, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Ve zbývající části, tak žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť veškeré zbývající uplatněné nároky (smluvní pokuta, poplatky, náklady na uplatnění), vycházejí z neplatné smlouvy. Soud se tak již nezabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť to vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy bylo nadbytečné.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. přiznána část ve výši 18 % z vynaložených nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci částečný úspěch ( cca 59 %) sestávající ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 161 Kč, náhrady nákladů právního zastoupení, tj. odměny advokáta za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání žaloby, předžalobní výzva) po 700 Kč, dle § 14b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., třech režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jakož i DPH ve výši 21 % z těchto nákladů dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem ve výši, jak uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.