13 C 13/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Oldřichem Umlaufem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 88 474,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z této částky od 19.12.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku nároku na zaplacení částky 84 121,58 Kč, tj. co do částky 40 121,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 041,29 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 47 041,29 Kč, tak i kapitalizovaného úroku ve výši 11 368,31 Kč a úroku z prodlení ve výši 8 961,37 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žaloba ohledně nároku na zaplacení částky 4 353Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 497,11 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 497,11 Kč, tak i kapitalizovaného úroku ve výši 266,30 Kč a úroku z prodlení ve výši 88,59 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 84 121,58 Kč s příslušenstvím a částky 4 353 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se žalovaným uzavřela dne 22.8.2018 smlouvu o zápůjčce (dále jen: 1. zápůjčka), na jejímž základě mu poskytla částku 55 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 18 měsíčních splátkách po 5492 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 43 839 Kč, dále dne 29.12.2017 smlouvu o zápůjčce (dále jen: 2. zápůjčka), na jejímž základě mu poskytla částku 14 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 60 týdenních splátkách po 398 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 9853 Kč. Žalovaný zaplatila na 1. zápůjčku částku 11 000 Kč, na 2. zápůjčku částku 19 500 Kč. Na předžalobní výzvu žalovaný nereagoval. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12 2020 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila své pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, ve věci se nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání dle ust. § 115a o.s.ř.

4. Z 1. smlouvy o zápůjčce č [číslo] ze dne 22.8.2018 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 55 000 Kč a závazek žalovaného tuto vrátit v 18 měsíčních splátkách po 5492 Kč (poslední splátka ve výši 5475 Kč) včetně sjednaného poplatku ve výši 43839 Kč, RPSN dle smlouvy činila 126,75 %.

5. Z 2. smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 29.12.2017 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované zápůjčku ve výši 14 000 Kč a závazek žalované tuto vrátit v 60 týdenních splátkách po 398 Kč (poslední splátka ve výši 371) včetně sjednaného poplatku ve výši 9853 Kč, RPSN dle smlouvy činila 172,79 %.

6. Z výzvy k plnění soud zjistil, že žalovaný byl vyzvána k úhradě dluhu ze smluv o zápůjčkách.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.12 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci, přičemž z tvrzení žalobkyně v její neprospěch má soud dále za zjištěné, že žalovaný zaplatil na 1. zápůjčku částku 11 000 Kč, na 2. zápůjčku částku 19 500 Kč.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

10. Podle ust. § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčky ve výši 55 000 Kč a 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto zápůjčky splácet dle podmínek sjednaných v jednotlivých smlouvách o zápůjčce. Žalovaná na dluh uhradil částky v odst. 8 odůvodnění uvedené. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávky.

17. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

19. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o zápůjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvách o zápůjčce. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o souhrnném poplatku ve výši 43 839 Kč představuje 79 % zapůjčené jistiny, ujednání o souhrnném poplatku ve výši 9853 Kč představuje 70 % zapůjčené jistiny, jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatná a pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vede soud pro nevyváženost vzájemných práv a povinností k závěru, že smlouvy jsou jako celek neplatné.

21. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Jelikož žalovaný uhradil na 2. zápůjčku částku 19500 Kč, tak již zapůjčenou jistinu zcela splatil (plnění mohl věřitel zúčtovat toliko na jistinu). Ohledně tohoto nároku tak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, jak uvedeno ve výroku III. rozhodnutí. Na 1. zápůjčku zaplatil žalovaný částku 11 000 Kč, byla mu poskytnuta částka 55 000 Kč, proto v rozdílu ve výši 44 000 Kč soud žalobě vyhověl, včetně úroku z prodlení v zákonné výši ve smyslu § 1968 občanského zákoníku, jak uvedeno ve výroku I. rozhodnutí. Ve zbývající části, ohledně tohoto nároku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, jak uvedeno ve výroku II. rozhodnutí (plnění mohl věřitel zúčtovat toliko na jistinu). Vzhledem k závěru o neplatnosti předmětných smluv se soud již věcně nezabýval řádností posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele v době uzavření smluv.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal.