13 C 161/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Oldřichem Umlaufem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 29 000 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 5.4.2025, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Ve zbytku, tj. co do částky 9 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 700 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 206 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované mu uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 000 Kč na jistině, včetně příslušenství, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9.8.2024, skutkově uváděje, jak uvedeno v žalobě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 9.8.2024, bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 29 000 Kč, žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně v 12 měsíčních splátkách po 4 350 Kč, celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 8 200 Kč, RPSN činila 436 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na poplatek za upomínku ve výši 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.

5. Z upomínky ze dne 20.10.2024 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu splátky jistiny úvěru ve výši 4 350 Kč se splatností 15.10.2024 (3. splátka v pořadí), a z upomínky [číslo] ze dne 5. 11. 2024, že upomenula žalovaného opětovně o splátku splatnou dne 15.10.20246. Z potvrzení o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že ve prospěch účtu žalovaného byla provedena platba částky 29 000 Kč.

7. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

14. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou, a to zejména s ohledem na nepřiměřenou výši smluvního úroku 180 % ročně, RPSN 436 %, tak i skutečnost, že jistina v celé své výši je součástí poslední sjednané splátky (není rovnoměrně rozvržena do všech splátek). Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

15. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. V daném případě se žalovanému dostalo celkem plnění ve výši 29 000 Kč, žalovaný uhradil 8 700 Kč (byl v prodlení s úhradou splátky [číslo] splatné 15.10.2024), tj. soud vypořádal účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy, tj. žalovanému uložena povinnost k zaplacení v části nesplacené jistiny a úroku z prodlení se k ní vztahující, jak uvedeno ve výroku I. rozhodnutí. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy nebyla žalobkyně oprávněna započíst (zúčtovat) uhrazené splátky na příslušenství (smluvní úrok), ale toliko na jistinu, tj. smluvní nároky (úrok, náklady upomínání) zamítnuty jako nedůvodné, jak uvedeno ve výroku II. rozhodnutí. S ohledem na závěr ohledně neplatnosti smlouvy se tak soud již věcně nezabýval řádností posouzení úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření smlouvy ze strany věřitele.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. tak, že žalobkyni přiznáno 40 % z účelně vynaložených nákladů ve výši 3 015 Kč (zaplacený soudní poplatek 1 200 Kč, náklady zastoupení 1500 Kč dle § 14b) advokátního tarifu, DPH 315 Kč).