13 C 253/2020

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Lukáše Ludvíka a přísedících Marie Náměstkové a Věry Sládkové, DiS. v právní věci žalobkyně údaje o účastníkovi proti žalované údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, <b>I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru, jež doručila žalovaná žalobkyni dne 25. 6. 2020, je neplatné.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> Žalobou, která byla zdejšímu soudu doručena dne 21. 8. 2020, navrhla žalobkyně, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, jež doručila žalovaná žalobkyni dne 25. 6. 2020 (dále jen„ OZPP“) je neplatné. Uvedla, že na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2008, ve znění pozdějších dodatků, pracovala žalovaná u žalobkyně od 15. 9. 2008 v pracovním poměru na dobu neurčitou jako vyšší soudní úřednice (dále jen„ VSÚ“). Před vznikem pracovního poměru žalovaná doložila, že získala vysokoškolské vzdělání studiem v bakalářském studijním programu B6804 Právní specializace ve studijním oboru 6804R022 Veřejná správa na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni. Na jaře 2018 byl předseda žalobkyně ředitelkou správy žalobkyně upozorněn na to, že žalovaná nesplňuje kvalifikační předpoklad pro výkon funkce VSÚ. Pro pracovní zaneprázdnění přistoupil předseda žalobkyně k řešení nedostatku kvalifikačních předpokladů žalované až v lednu 2020, kdy na jednání dne 27. 1. 2020 seznámil žalovanou s důvodem pro výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Žalobce je přesvědčen, že žalovanou získané vysokoškolské vzdělání není„ vzděláním v bakalářském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole“, které je jednou z podmínek pro výkon funkce VSÚ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále je„ zákon o VSÚ“). Blíže k právní argumentaci žalobkyně v tomto směru viz žalobu, pozn. soudu. Po získání stanoviska k dané problematice od Ministerstva spravedlnosti ČR a od Krajského soudu v Plzni předseda žalobkyně částečně modifikoval svůj náhled na věc, když se rozhodl nedat žalované výpověď z pracovního poměru. Místo toho předseda žalobkyně žalované ke dni 30. 4. 2020 ukončil výplatu platu za výkon funkce VSÚ a ode dne 1. 5. 2020 jí byl připraven přidělovat práci v rozsahu prací odpovídajících funkci soudního tajemníka, neboť rozsah práce, kterou může vykonávat soudní tajemník podle jednacího řádu (vyhláška č. 37/1992 Sb.), je v zásadě funkčně identický s rozsahem prací, který může vykonávat VSÚ podle zákona o VSÚ. Žalobkyně tedy žalovanou nepřevedla na jinou práci, ale umožnila jí vykonávat sjednaný druh práce, byť s tím bylo spojeno snížení platu žalované o 3.110 Kč hrubého měsíčně. Žalobkyně byla rovněž připravena zajistit doplnění kvalifikace žalované studiem na Justiční akademii. Žalovaná se změnou funkčního pracovního zařazení (včetně nového platového výměru ze dne 22. 4. 2020) nesouhlasila. V době od 27. 4. 2020 do 30. 6. 2020 žalovaná čerpala ošetřovné, pouze dne 28. 5. 2020 se dostavila do zaměstnání. Dne 25. 6. 2020 obdržela žalobkyně od žalované dopis, který podle jeho obsahu posoudila jako OZPP z důvodu uvedeného v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalobkyně je přesvědčena, že žalované řádně vyplatila plat za jeden den práce v souladu s platovým výměrem ze dne 22. 4. 2020, nebyl tedy naplněn zákonný důvod pro OZPP ze strany žalované a OZPP je proto neplatné. Alternativně se žalobkyně domnívá, že i kdyby soud dospěl k závěru, že žalovaná splňovala veškeré kvalifikační předpoklady pro výkon funkce VSÚ, tak její jednání, tedy OZPP, je jednáním v rozporu s dobrými mravy, což ho činí neplatným, když dostavení se žalované do práce dne 28. 5. 2020 pokládá žalobkyně za účelové jednání, aby si žalovaná vytvořila záminku pro OZPP, neboť se tento den již věnovala balení svých věcí s tím, že do práce již nepřijde, přičemž se netajila tím, že ode dne 1. 7. 2020 nastoupí do zaměstnání k jinému zaměstnavateli. Žalovaná se žalobou nesouhlasí, když trvá na tom, že OZPP bylo žalovanou učiněno po právu, neboť vždy splňovala kvalifikační předpoklady pro výkon funkce VSÚ, žalobkyně proto postupovala v rozporu se zákoníkem práce a pracovní smlouvou, pokud žalované od 1. 5. 2020 snížila plat v důsledku změny v rozsahu přidělované práce. Soud ve věci nařídil jednání, při němž provedl dokazování, které ve spojení s nespornými tvrzeními účastnic řízení vedlo k následujícím skutkovým zjištěním. Z pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2008, ve znění pozdějších dodatků, soud zjistil, že žalovaná pracovala u žalobkyně od 15. 9. 2008 v pracovním poměru na dobu neurčitou jako VSÚ. Platové poměry žalované byly stanoveny samostatným platovým výměrem. V platovém výměru byl jako termín výplaty platu stanoven 10. kalendářní den měsíce, který následuje po měsíci, za který se plat vyplácí (viz pracovní smlouva na č.l. 74 spisu a její dodatky v osobním spisu žalované, poslední platový výměr žalované na č.l. 93 spisu). Před vznikem pracovního poměru žalovaná doložila, že získala vysokoškolské vzdělání studiem v bakalářském studijním programu B6804 Právní specializace ve studijním oboru 6804R022 Veřejná správa na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni (viz diplom na č.l. 75 spisu). V průběhu pracovního poměru čerpala žalovaná dvakrát mateřskou a rodičovskou dovolenou (viz č.l. 76 – 80 spisu). Výkon práce žalovanou byl vždy žalobkyní hodnocen kladně (viz č.l. 28, 90 a 103 - 104 osobního spisu žalované). Prvotní pochybnosti o dostatečné kvalifikaci žalované pro výkon funkce VSÚ pojala žalobkyně v květnu roku 2018 (viz úřední záznam na č.l. 95 osobního spisu žalované). Na jednání dne 27. 1. 2020 seznámil předseda žalobkyně za účasti ředitelky správy žalobkyně žalovanou s výsledky kontroly údajů v osobním spise, kdy žalované bylo oznámeno, že žalovanou získané vysokoškolské vzdělání není„ vzděláním v bakalářském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole“, které je jednou z podmínek pro výkon funkce VSÚ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o VSÚ, což je důvodem pro výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce (viz č.l. 81 spisu). Dne 21. 4. 2020 žalobkyně předala žalované Oznámení o změně v rozsahu přidělování sjednané práce, jímž došlo od 1. 5. 2020 u žalované k zastavení přidělování prací sjednaných se žalovanou pro funkci VSÚ a byla jí přidělována práce odpovídající funkci soudního tajemníka podle jednacího řádu. Přílohou Oznámení bylo Pověření, kterým předseda soudu žalovanou pověřil prováděním jednotlivých úkonů podle jednacího řádu (viz č.l. 91 – 92 spisu). Dne 22. 4. 2020 byl žalované žalobkyní předán nový platový výměr (včetně přepočtu zápočtu praxe) se zařazením žalované do 10. platové třídy a 6. platového stupně, odpovídajících zařazení jako soudní tajemnice, s celkovým měsíčním platem ve výši 28.540 Kč hrubého (viz č.l. 93 – 94 spisu). Se změnou rozsahu přidělování práce a s platovým výměrem vyjádřila žalovaná písemný nesouhlas dne 24. 4. 2020 (viz č.l. 95 spisu). Před změnou účinnou od 1. 5. 2020 byla žalovaná zařazena do 12. platové třídy a 6. platového stupně, odpovídajících zařazení jako VSÚ, s celkovým měsíčním platem ve výši 31.750 Kč hrubého (viz č.l. 110 osobního spisu žalované). V době od 27. 4. 2020 do 30. 6. 2020 žalovaná čerpala ošetřovné z důvodu uzavření výchovného zařízení, pouze dne 28. 5. 2020 se dostavila do zaměstnání, kdy v době od 10:11 hod. do 10:38 hod. vstoupila čtyřikrát do systému ISAS, žádné rozhodnutí nevyhotovila a pohyb spisu nevyznačila (viz č.l. 96 – 97 a 102 - 104 spisu). Dne 25. 6. 2020 obdržela žalobkyně od žalované dopis, který podle jeho obsahu lze posoudit jako OZPP ke dni 30. 6. 2020 z důvodu uvedeného v ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (viz č.l. 98 spisu). Žalobkyně však považovala OZPP za neplatné právní jednání žalované, a proto žalované nařídila čerpání dovolené v termínu od 27. 7. 2020 do 11. 8. 2020 (viz č.l. 117 osobního spisu žalované) a následně přistoupila (přes nesouhlasné stanovisko odborové organizace působící u žalobkyně, viz č.l. 91 spisu sp. zn. 45 Spr 195/2020) dne 12. 8. 2020 k OZPP žalované ke dni 14. 8. 2020 podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalovaná od 1. 7. 2020 nevykonávala práci pro žalobkyni a nechodila do práce, ačkoliv jí v tom nebránila žádná zákonná překážka (viz č.l. 118 - 119 osobního spisu žalované). Výše uvedené skutečnosti jsou mezi účastnicemi řízení nesporné. Soud provedl i jiné listinné důkazy, kterými byly Stanovisko Ministerstva spravedlnosti k interpretaci právní úpravy kvalifikačního předpokladu vysokoškolského právnického vzdělání pro přístup k právnickým profesím z června 2011 (č.l. 82 spisu), sdělení JUDr. Jiřího Kocourka, zaměstnance Ministerstva spravedlnosti ČR, ohledně kvalifikačních předpokladů vzdělání pro výkon funkce VSÚ ze dne 17. 5. 2018, ze dne 3. 2. 2020 a ze dne 5. 2. 2020 (č.l. 83 a 125 spisu), stanovisko Mgr. Jiřího Levého, tehdejšího místopředsedy Krajského soudu v Plzni, k téže problematice ze dne 18. 2. 2020 (č.l. 84 spisu), úřední záznam o telefonickém rozhovoru předsedy žalobkyně s Mgr. Levým ze dne 9. 3. 2020 (č.l. 86 spisu), stanoviska JUDr. Kláry Cetlové, náměstkyně Ministerstva spravedlnosti ČR, ohledně kvalifikačních předpokladů vzdělání pro výkon funkce VSÚ ze dne 2. 4. 2020 a ze dne 12. 6. 2020 (č.l. 87 – 89 a 100 spisu), stanovisko soudcovské rady zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2020 k navrhované změně rozvrhu práce týkající se žalované (č.l. 99 spisu), stanovisko Mgr. Miloslava Sedláčka, tehdejšího předsedy Krajského soudu v Plzni, a Mgr. Bc. Jiřího Stehlíka, tehdejšího ředitele správy Krajského soudu v Plzni, ohledně kvalifikačních předpokladů vzdělání pro výkon funkce VSÚ ze dne 5. 6. 2020 (č.l. 116 - 118 spisu), stanovisko Mgr. Bc. Jiřího Stehlíka, tehdejšího ředitele správy Krajského soudu v Plzni, ohledně kvalifikačních předpokladů vzdělání pro výkon funkce VSÚ ze dne 22. 6. 2020 (č.l. 35 spisu sp. zn. 45 Spr 195/2020), odpověď Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj na žádost o prošetření výpovědi ze dne 22. 4. 2020 (č.l. 129 – 130 spisu) a rozsáhlá korespondence mezi žalobkyní a zástupcem žalované v období května až července 2020, kdy se účastníci řízení, bohužel marně, pokoušeli o mimosoudní vyřešení jejich sporu, která je obsažena ve spise sp. zn. 45 Spr 195/2020. Z těchto důkazů však soud, vzhledem k níže nastíněnému právnímu názoru, neučinil skutkové závěry, které by bylo potřebné na tomto místě více rozvádět, neboť by to bylo pro právní posouzení věci nadbytečné, jisté závěry, které bude prezentovat jako obiter dictum ke konci tohoto odůvodnění, však soud z těchto důkazů vyvodil. Soud zamítl důkazní návrhy žalované na provedení důkazu výslechy svědků, a to ředitelky správy žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], personalistky žalobkyně [jméno] [příjmení], soudkyň zdejšího soudu JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení], bývalého ředitele správy Krajského soudu v Plzni Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] a zaměstnance Ministerstva spravedlnosti ČR JUDr. [jméno] [příjmení] Tyto důkazní návrhy pokládá soud za nadbytečné, neboť skutková situace vedoucí k OZPP je mezi účastnicemi řízení nesporná a soud posuzuje toliko níže uvedenou právní otázku. <b>Podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).</b> <b>Podle § 60 zákoníku práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.</b> Co se týče formálních náležitostí pro OZPP uvedených v ustanovení § 60 zákoníku práce, tak je soud přesvědčen, že OZ žalované splňuje podmínku písemnosti, rovněž i nezaměnitelnosti vymezení důvodu pro OZPP, přičemž tento důvod nebyl žalovanou dodatečně měněn. Nutno tedy dále zkoumat, zda žalobkyně nevyplatila žalované mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti dle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, tedy zda zde existoval materiální důvod pro OZ ze strany žalované. <b>Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.</b> <b>Podle § 141 odst. 3 zákoníku práce pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1.</b> Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2565/2011 ze dne 31. 8. 2012 uvedl, že„ pracovněprávní předpisy rozlišují mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak uplynutím posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce, nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě. Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce je - jak vyplývá z jeho znění - to, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části tedy není - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011) - rozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu), neboť možnost okamžitého zrušení pracovního poměru váže ustanovení § 56 písm. b) zák. práce výlučně na uplynutí lhůty 15 dnů od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu § 141 odst. 1 zák. práce. Ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 odst. 1 zák. práce), nejde o absolutně kogentní právní úpravu ve smyslu ustanovení § 363 odst. 2 zák. práce, odchylnou úpravu o splatnosti mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu zákoník práce výslovně nezakazuje a ani z jeho povahy nevyplývá, že by se od něj nebylo možné odchýlit (srov. § 2 odst. 1 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 2 odst. 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce; v takovém případě se běh patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení § 56 písm. b) zák. práce neodvíjí ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat anebo náhradu mzdy nebo platu, ale ode dne následujícího po uplynutí sjednané splatnosti mzdy nebo platu anebo náhrady mzdy nebo platu.“ Nutno tedy posoudit, zda žalobkyně a žalovaná smluvně upravily splatnost platu žalované odchylně od ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že tak účastnice řízení neučinily. V pracovní smlouvě ze dne 15. 9. 2008 účastnice řízení pouze sjednaly, že platové poměry žalované budou stanoveny samostatným platovým výměrem. V každém platovém výměru, který žalovaná od žalobkyně v průběhu trvání pracovního poměru obdržela, byl jako termín výplaty platu stanoven 10. kalendářní den měsíce, který následuje po měsíci, za který se plat vyplácí. Zcela jednoznačně se tedy jedná o stanovení pravidelného termínu výplaty platu podle ustanovení § 141 odst. 3 zákoníku práce. Lze tedy konstatovat, že pokud žalovaná tvrdila, že jí žalobkyně řádně nevyplatila plat za den 28. 5. 2020, kdy se dostavila do zaměstnání a nějakou (byť třeba v rozsahu minimálním) práci pro žalobkyni vykonala, tak žalované vznikl podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce nárok na vyplacení platu za tento den uplynutím dne 30. 6. 2020, neboť jiný termín splatnosti platu si účastnice řízení nesjednaly. Pokud by tedy žalobkyně nevyplatila žalované plat ani do 15. 7. 2020, vzniklo by žalované právo na OZPP, které by mohla poprvé uplatnit dne 16. 7. 2020. Žalovaná však pracovní poměr okamžitě zrušila již dne 25. 6. 2020 s účinností k 30. 6. 2020, tedy předčasně v rozporu se zákoníkem práce. Toto právní jednání contra legem stíhá sankce jeho neplatnosti (shodně viz výše citovaný rozsudek NS ČR). Jelikož to byla výlučně žalovaná, která způsobila neplatnost OZPP, neuplatní se ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce. Tato neplatnost ani nemůže být zhojena plynutím času, jak se snaží naznačit žalovaná (viz čl. II. vyjádření žalované ze dne 20. 7. 2021). Žalovaná zjevně, jak je zřejmé z časové souslednosti, při OZPP vycházela z toho, že termínem splatnosti platu sjednaným mezi účastnicemi je 10. kalendářní den měsíce, který následuje po měsíci, za který se plat vyplácí. Jak však výše uvedeno, tento 10. den je termínem výplaty platu, nikoliv termínem splatnosti platu, přičemž, jak zdůraznil NS ČR, tyto termíny je nutno striktně rozlišovat. Soud nesdílí přesvědčení žalované, že byla oprávněna okamžitě zrušit pracovní poměr z důvodu tvrzeného šikanózního jednání ze strany předsedy žalobkyně. Žalovaná neuvedla, jakým způsobem by ji měl předseda žalobkyně šikanovat (pokud soud odhlédne od toho, že za šikanu považuje žalovaná samotnou změnu v rozsahu přidělování sjednané práce), tím spíše k tomu neoznačila žádné důkazy. Ve světle pravidelného kladného hodnocení pracovních schopností žalované ze strany žalobkyně, což se odráželo i v přiznávání osobního finančního ohodnocení žalované, pokládá soud toto blíže neupřesněné tvrzení žalované za pouze účelové. Nadto výčet důvodů pro OZPP ze strany zaměstnance je v zákoníku práce uveden taxativně, OZPP z důvodu diskriminace (ať už jakékoliv) se mezi těmito důvody nenachází a tyto důvody nelze výkladem rozšiřovat, jak činí žalovaná. Žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhá určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, jež doručila žalovaná žalobkyni dne 25. 6. 2020, je neplatné, je proto důvodný a soud neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru určil (výrok I. rozsudku), přičemž na tomto určení je nepochybně naléhavý právní zájem (§ 80 o.s.ř.), neboť bez něj by vzájemný pracovněprávní vztah účastnic řízení zůstával nejistý. Stalo se tak na základě odlišné právní argumentace, než kterou uplatnila žalobkyně v žalobě, avšak v průběhu řízení byl jeho účastnicím soudem poskytnut dostatečný prostor pro seznámení se s právním náhledem soudu na věc, účastnice řízení se k němu vyjádřily, žalobkyně se s ním ztotožnila a svoji právní argumentaci upravila. Jak již shora uvedeno, soud provedl veškeré listinné důkazy, které jsou obsahem spisu, což mu umožňuje, aby krátce zhodnotil samotné meritum tohoto sporu, tedy zda žalobkyně postupovala v souladu s právem, pokud v důsledku neuznání dosaženého vzdělání žalované jako dostatečného pro výkon pracovní pozice VSÚ tuto de facto přeřadila na výkon pracovní pozice soudní tajemnice a s tím korespondujícím poklesem platu. Soud tak činí výlučně z důvodu právní jistoty účastnic, a to proto, aby tyto měly (pro případ, že by řízení před zdejším soudem v budoucnu pokračovalo) možnost vzít právní názor soudu v úvahu pro své případné následné procesní kroky. Soud je přesvědčen, že žalovanou dosažené vzdělání vždy bylo dostatečné pro to, aby u žalobkyně vykonávala práci jako VSÚ. Jak se i účastnice shodují, otázka kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce VSÚ dosud patrně nebyla judikatorně řešena. Soud je proto povinen sám provést výklad příslušného ustanovení zákona o VSÚ, a to aniž by měl možnost přihlédnout k „ precedentu“. Soud však tento výklad nečiní ve vzduchoprázdnu, ale může při něm přihlédnout ke stanoviskům osob a institucí, které tento výklad provedly před ním. Byť těmito stanovisky není soud vázán, působí na něj silou své přesvědčivosti. V této věci na jedné straně stojí právní názor předsedy žalobkyně, který ho opírá o Stanovisko Ministerstva spravedlnosti k interpretaci právní úpravy kvalifikačního předpokladu vysokoškolského právnického vzdělání pro přístup k právnickým profesím z června 2011. Na straně druhé stojí všichni ostatní: opakovaná stanoviska náměstkyně Ministerstva spravedlnosti a JUDr. Jiřího Kocourka, zaměstnance Ministerstva spravedlnosti, která závěry vyjádřené ve Stanovisku z roku 2011 překonávají, opakovaná stanoviska tehdejšího předsedy, místopředsedy a ředitele správy Krajského soudu v Plzni a také stanovisko instituce, u níž by se dalo předpokládat, že o pracovních vztazích má jistou povědomost, tedy Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj. Soud Stanovisko z roku 2011 pokládá za velmi slabý podklad pro právní názor zastávaný žalobkyní, a to zejména z toho důvodu, že se primárně zabývalo dostatečností vysokoškolského právnického vzdělání dosaženého na vysoké škole mimo území ČR, konkrétně na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině. Argumenty shora uvedených protichůdných stanovisek a vyjádření naopak soud pokládá za silné a vzájemně se doplňující. Detailní rozbor zde soud podávat nebude, neboť to není potřebné, postačí uvést, že i soud při výkladu příslušného ustanovení zákona o VSÚ dospěl k obdobným závěrům. Žalobkyně tedy dle právního názoru soudu zaujala se zákonem o VSÚ nekorespondující právní názor o nedostatečnosti dosaženého vzdělání žalované pro výkon funkce VSÚ a na jeho základě provedla nezákonnou změnu ve funkčním zařazení žalované na pracovní pozici soudní tajemnice spojenou s nedůvodným snížením platu žalované. Žalovaná tedy byla oprávněna pracovní poměr u žalobkyně okamžitě zrušit, pokud by to ovšem sama provedla v souladu se zákonem, což, jak je shora vyloženo, neučinila. Jinými slovy řečeno, kdyby žalovaná nezrušila svůj pracovní poměr u žalobkyně předčasně, nebyla by žalobkyně se žalobou úspěšná. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, příslušela by jí tedy plná náhrada nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.500 Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění, za pět úkonů (podání žaloby, vyjádření ze dne 19. 5. 2021, vyjádření ze dne 21. 6. 2021, vyjádření ze dne 5. 8. 2021 a účast předsedy žalobkyně u jednání dne 19. 1. 2022). Jelikož žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení pouze ve výši 1.000 Kč, byla jí tato soudem přiznána. Náhrada nákladů řízení je splatná v běžné třídenní lhůtě běžící od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Vzhledem k zákonnému osvobození žalobkyně od placení soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je k úhradě soudního poplatku ve výši 2.000 Kč povinna žalovaná, neboť podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. na žalovanou, která nebyla ve věci úspěšná, přechází poplatková povinnost za podanou žalobu v částce 2.000 Kč dle položky 4 bod 1. písm. c) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu tohoto zákona. Soudní poplatek je splatný v patnáctidenní lhůtě běžící od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. (výrok III. rozsudku).