13 C 313/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Oldřichem Umlaufem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 158 482,80 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 304 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. s. z této částky od 6. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Ve zbytku, tj. co do částky 100 178,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 72 136,15 Kč za období od 18. 3. 2022 do 5. 5. 2023, úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 13 832,15 Kč za období od 6. 5. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 844,94 Kč, úroku ve výši 11,75 % p. a. z částky 72 136,15 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou z 2.6.2023 po žalovaném domáhala zaplacení částky 158 482,80 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, jak uvedeno v žalobě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věci jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, rozhodl na základě provedených listinných důkazů, tak i nesporných skutečností, přičemž zjistil následující skutkový stav:

4. Dle smlouvy [číslo] ze dne 17.8.2019 právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 85.000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit úvěr v 24 měsíčních splátek po 5 924 Kč, a to včetně souhrnného poplatku v celkové výši 57 155 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena v zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr, kde byla uvedena měsíční výše příjmů žadatele, tak i dokumenty pro ověření. Žalovaný uhradil na splátkách celkem částku 26 696 Kč, jak uváděno v žalobě, úvěr nesplácel řádně, a to přes upomínky. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek z 1.2.2022 na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno dne 1.2.2022.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí 13. Podle § 86 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zeplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

15. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, kdy souhrnný poplatek činí cca 67 % ze zapůjčené částky, výše RPSN převyšuje 100 %, smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1% denně z dlužné částky, přičemž jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto ohledu by právo na smluvní pokutu, na souhrnný poplatek nemohlo požívat právní ochrany. Dále soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t.j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

16. Z ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 tohoto zákona. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

17. V daném případě, při posuzování úvěruschopnosti měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici dokumenty uvedené v zákaznické kartě. Právní předchůdce žalobkyně v žádosti o úvěr s žalovaným vyplnil jeho příjmy a výdaje, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovaný dosahuje příjmu 15 467 Kč, výše měsíčních výdajů činí 2.000 Kč, splátky externí zápůjčky 4 000 Kč, žalovaný nemá vyživovací povinnost, je svobodný, má bankovní účet, bydlí na ubytovně, byly uvedeny doklady, které žalovaný předložil. Nelogicky působí, proč by si žalovaný při příjmu ze zaměstnání ve výši 15 467 Kč, bez vyživovací povinnosti a s náklady jen ve výši 2.000 Kč měsíčně opatřoval další prostředky zápůjčkou (úvěrem). Právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřil z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, nebo i z jiných zdrojů, kdy nebyly ověřeny náklady na ubytování, nebylo posouzeno splácení externí zápůjčky, tj. nebyla provedena řádná analýza příjmů a výdajů žalovaného, jakožto žadatele o úvěr. I z tohoto důvodu pokládá soud předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle § 588 občanského zákoníku.

18. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 85 000 Kč dle neplatné smlouvy, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni, která se na základě postoupení pohledávky stala věřitelem žalovaného, vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku 26 696 Kč (dle nesporného tvrzení), je povinen vrátit žalobkyni částku ve výši 58 304 Kč, kdy započtení lze provést toliko na jistinu, nikoliv na jiné smluvní nároky. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za období prodlení žalovaného s plněním, tj. uplynutím lhůty dle předžalobní výzvy. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul, jak uvedeno ve výroku II rozhodnutí. 19. náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji nepřiznal vzhledem k poměru úspěchu ve věci žádnému z účastníků.