14 C 180/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 11.535,02 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.473,88 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5.099,46 Kč od 4. 2. 2025 do zaplacení a částky 61,14 Kč se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11.535,02 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 4. 10. 2024 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. Na výzvu soudu doplnila svá tvrzení tak, že žalovaná čerpala úvěrové finanční prostředky ve výši 5.000 Kč a žalobkyni ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k ústnímu jednání se nedostavila.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , přehledem bankovních transakcí, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, interním dokladem – identifikované příjmy, výpovědí ze dne 3. 2. 2025 a předžalobní výzvou ze dne 21. 5. 2025 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 4. 10. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky ve výši 5.000 Kč a žalovaná se je zavázala žalobkyni vrátit v denních splátkách do 27. 3. 2026 spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z jistiny (RPSN 1990,52 %). Žalovaná mohla aktivovat službu„ klidné spaní“ (poplatek ve výši 3,66 % denně) službu„ Presto“ (poplatek ve výši 165 Kč) a službu SMS servis (poplatek ve výši 0,96 % denně), ze smlouvy ani z jiných dokladů nebylo zřejmé, zda tyto služby aktivovala. Pro případ prodlení žalované byla v čl. VIII. Sjednána povinnost žalované uhradit účelně vynaložené náklady ve paušální výši 35 Kč denně (max. 499 Kč měsíčně), poplatek za upomínku ve výši 105 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále právo žalobkyně úvěr zesplatnit, ocitne-li se žalovaná v prodlení po dobu alespoň 91 dnů a neuhradí-li dluh ani po výzvě žalobkyně v dodatečné lhůtě 30 dnů. V čl. IX. Smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalobkyně od smlouvy odstoupit. Ohledně výše splátek a smluvního úroku a podmínek pro odstoupení bylo odkazováno na Všeobecné podmínky, které však soudu předloženy nebyly. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, žalobkyně z důvodu prodlení žalované s úhradou po dobu 92 dnů smlouvu vypověděla. Žalobkyně vyčíslila pohledávku za žalovanou částkou 4.999,96 Kč na jistině, částkou 99,5 Kč za vyplacení tranší úvěru, částkou 6.374,42 Kč na úroku (neuvedeno, za jaké období byl kapitalizován), a částkou 61,14 Kč na smluvní pokutě Dopisem ze den 21. 5. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluh do 3 dnů.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a poplatky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalované poskytla, žalovaná však svému závazku úvěr řádně splatit nedostála, žalobkyni údajně ničeho neuhradila. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (částka požadovaná žalobkyní více jak dvojnásobně převyšuje samotnou jistinu dluhu, úrok byl sjednán ve výši mnohonásobně přesahující běžně poskytované úroky z úvěrů - 389,09 % ročně, RPSN ve výši 1990,52 %, vysoké měsíční poplatky převyšující za měsíc jistinu úvěru – SMS servis 0,96 % denně - 48 Kč denně (1.441 Kč měsíčně), Klidné spaní 3,66 % denně - 183 Kč denně (měsíčně 5.490 Kč), účelně vynaložené náklady při prodlení 499 Kč měsíčně, smluvní pokuta při prodlení 0,1 % denně) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.15. [příjmení] toho žalobkyně, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, uvedla, že žalovaná byla lustrována v databázích umožňující posouzení úvěruschopnosti – CEE, Insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr TelcoScore, registr hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr„ sankční seznamy“, dále vycházela z informací od žalované a výši příjmů ověřila. K důkazu předložila výpis z běžného účtu žalované pořízený systémem Kontomatik, interní doklad označený jako„ Identifikovatelné příjmy“ a interní doklad označený jako„ Výpis o posouzení úvěruschopnosti“. Z interních dokladů vyplývalo, že žalobkyně ověřila příjem žalované v částce 21.250 Kč, dále zde bylo uvedeno, že v domácnosti žalované žijí dvě osoby, jedna z nich má příjem (ověřený čistý příjem žalované 21.250 Kč), měsíční náklady na bydlení činí 13.000 Kč, měsíční výdaje na půjčky 2.000 Kč, ostatní výdaje 3.000 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalované však vyplývalo, že příjmy žalované se v jednotlivých měsících kryjí s výdaji (např. v měsíci září 2024 příjmy cca 5.400 Kč, výdaje cca 4.500 Kč, v měsíci srpnu 2024 příjmy 12.900 Kč, výdaje cca 13.000 Kč, v měsíci červenci 2024 příjmy cca 9.900, výdaje cca 8.900 Kč, v měsíci červnu 2024 příjmy včetně alimentů cca 8.600 Kč, výdaje 8.500 Kč), přičemž většinu příjmů činily platby od osoby totožného příjmení jako žalovaná označené jako„ [anonymizováno] [jméno]“ či platby vkládané na účet samotnou žalovanou, případně výživné ve výši 3.500 Kč, tyto příjmy byly okamžitě poukázány na úhradu výdajů, a z výpisů nebylo zřejmé, že by žalovaná byla někde zaměstnána a pobírala mzdu, v červnu a v březnu 2024 byla navíc v nepovoleném debetu a březnu 2024 dokonce čerpala půjčku 60.000 Kč od [jméno] [příjmení]. Za dané situace není soudu jasné, jak mohla žalobkyně ověřit příjem žalované v částce přesahující 21.250 Kč, když taková výše příjmů žalované z výpisů z účtu nevyplývala (krom měsíce, kdy čerpala půjčku 60.000 Kč, kterou ovšem rovněž během dvou dnů použila k úhradě výdajů), a není mu ani jasné, jaké úvahy mohly vést žalobkyni k závěru, že žalovaná bude schopna úvěr splácet, když se její příjmy téměř kryly s jejími výdaji a když pouze poplatky za úvěr přesahovaly měsíčně jistinu úvěru. Žalobkyně dle názoru soudu dostatečně neprověřila skutečné finanční, majetkové a osobní poměry žalované z hlediska schopnosti splácet úvěr, a tedy nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost žalované nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Uzavřená smlouva je proto dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.

16. Jelikož se však žalované dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna dle ust. § 2993 občanského zákoníku poskytnuté plnění žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalobkyně poskytla žalované částku 5.000 Kč a žalovaná ničeho neuhradila, soud ve výroku I. žalobě vyhověl pouze co do částky 5.000 Kč. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

18. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.