14 C 20/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 91.120 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 11.120 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.450 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 80.000 Kč od 21. 7. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15.199 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 911 Kč na účet č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 80.000 Kč s příslušenstvím, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1.450 Kč a smluvní pokuty ve výši 11.120 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi společností žalobkyní a žalovaným dne 18. 4. 2024 a jejího dodatku ze dne 25. 4. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože žalovaný byl pasivní, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a k těmto tvrzením provedl listinné důkazy žalobkyní označené, a to Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 4. 2024 a její dodatek ze dne 25. 4. 2024, Sazebník poplatků, potvrzení o schválení úvěru, potvrzení o provedené platbě, doklad totožnosti žalovaného, výpis ze systému Kontomatik – příjmy a výdaje, výpis interního systému Ověřované databáze, přehled čerpání, výzva před zesplatněním ze dne 15. 6. 2024, oznámení o zesplatnění ze dne 20. 7. 2024, předžalobní výzvu a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 18. 4. 2024 uzavřela žalobkyně a žalovaný Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve formě měsíčních splátek ve výši závislých na výši nesplacené jistiny a splatných vždy do 18. dne v měsíci spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně, RPSN činila 5514 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a účelně vynaložené náklady na vymáhání. Současně bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, neuhradí-li žalovaný svůj dluh v dodatečné lhůtě 30 dnů stanovené v písemné výzvě žalobkyně. Dne 25. 4. 2024 byl mezi účastníky uzavřen dodatek k úvěrové smlouvě, na jejímž základě došlo k navýšení úvěru na částku 80.000 Kč. Žalovaný neuhradil ani první splátku splatnou dne 18. 5. 2024. Dopisem ze dne 20. 7. 2024 oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění úvěru k datu 20. 7. 2024 a vyzvala jej k úhradě dluhu ve lhůtě 3 dnů od doručení výzvy. Žalobkyně vyčíslila dluh žalované částkou 80.000 Kč na jistině, částkou 900 Kč na poplatcích, částkou 3.050,06 Kč na úroku do zesplatnění, částkou 1.450 na nákladech spojených s uplatněním pohledávky (150 Kč + 500 Kč, + 500 Kč + 200 Kč + 100 Kč) a částkou 11.120 Kč na smluvní pokutě za období od 20. 7. 2024 do 6. 12. 2024. Dopisem ze dne 30. 10. 2024 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 80.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 40 % (RPSN 5514 %). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni neuhradil ani jedinou splátku.

11. V prvé řadě považuje soud za nutné podotknout, že žalobkyně neprokázala naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy. Dle tohoto článku mohlo dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka, avšak podmínkou bylo, aby byl dlužník nejprve vyzván k úhradě a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění dluhu o délce třiceti dnů. Žalobkyně sice předložila soudu dopis označený jako„ výzva před zesplatněním úvěru“ ze dne 15. 6. 2024, jímž žalovaného vyzvala k úhradě úroků nejpozději do 18. 6. 2024 s tím, že po uplynutí stanovené lhůty dojde k zesplatnění úvěru, avšak nebyl předložen žádný důkaz o doručení či alespoň odeslání výzvy. Krom toho se výzva netýká dlužné splátky, ale pouze úroků, a dále v této výzvě nebyla poskytnuta dodatečná lhůta 30 dnů k úhradě dluhu, ale pouze lhůta 3 dnů od data výzvy. Není tudíž zřejmé, na základě jakých skutečností žalobkyně dovodila zesplatnění úvěru k datu 20. 7. 2024.

12. Bez ohledu na hodnocení uvedené v bodě 11 rozsudku se soud zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

13. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl soud k závěru, že žalobkyně nepředložila soudu důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně na výzvu soudu ve svém podání ze dne 30. 1. 2025 obecně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě dat získaných prostřednictvím aplikace Kontomatik, žalobkyně dále získala přístup k transakční historii, informacím o účtu, příjmech a výdajích a dalším informacím o finanční situaci žalovaného s tím, že další informace k vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného byly systémem žalobkyně automaticky ověřovány v dostupných databázích CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenčním rejstříku a databázi neplatných OP. K důkazu pak k prokázání uvedených tvrzení předložila výpis ze systému Kontomatik – příjmy a výdaje a výpis interního systému Ověřované databáze, z něhož však nebylo možné. Dle názoru soudu však na základě předloženého důkazu – výpisu Kontomatik nebylo možné úvěruschopnost žalovaného řádně ověřit. Z výpisu ze systému Kontomatik nebyl jednak zjistitelný počáteční ani konečný stav finančních prostředků na účtu žalovaného v jednotlivých měsících a jednak z porovnání výše, příjmů a výdajů na účtu v jednotlivých měsících vyplynulo, že výdaje žalovaného převyšovaly příjmy, případně kladného výsledku dosahovaly pouze zdánlivě, v důsledku čerpání dalších půjček (např. v měsíci dubnu 2024 činily výdaje žalovaného cca 200.000 Kč a příjmy cca 249.000 Kč, avšak v příjmech byly zahrnuty celkem 3 půjčky v celkové výši 54.000 Kč). Další důkaz byl interně vytvořeným dokumentem bez vypovídací hodnoty. Na základě předložených důkazů tak nebylo možné analyzovat finanční situaci žalovaného, neboť nebylo zjistitelné, jaké jsou jeho příjmy žalovaného z pracovní činnosti, jaké jsou jeho pravidelné nutné měsíční výdaje spojené např. s bydlením, domácností, dopravou, s dalšími závazky apod., tedy nebylo možné dovodit, že by žalovaný byl s velkou pravděpodobností schopný poskytnutý úvěr splácet. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

14. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

15. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok 40 % měsíčně, RPSN 5514 %, v případě smluvní pokuta 0,1 % denně a zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou jedné splátky) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč představující poskytnuté plnění. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15.199 Kč, přičemž tato částka představuje 75,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,8 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 12,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4.556 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 91.120 Kč sestávající z částky 4.780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2.390 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 4.780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12.850 Kč ve výši 2.698,50 Kč.

18. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je částka 91.120 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 4.556 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 3.645 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 911Kč.