14 C 253/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 33.400 Kč / úvěr

I. Řízení se zastavuje co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 300 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 3.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3.100 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 800 Kč, co do částky 700 Kč, co do částky 1.000 Kč a co do částky 7.500 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 760,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 1.670 Kč na účet č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 33.400 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 261457 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dne 13. 7. 2023. Jelikož žalobkyně vzala žalobu po vydání elektronického platebního rozkazu zpět co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 300 Kč (řádný úrok) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 300 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 3.100 Kč (poplatek za poskytnutí úvěru) s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3.100 Kč od 13. 8. 2023 do zaplacení, co do částky 800 Kč (poplatek za upomínky formou SMS a e-mailu), co do částky 700 Kč (poplatek za administraci prodlení), co do částky 1.000 Kč (poplatek za písemné upomínky) a co do částky 7.500 Kč (smluvní pokuta 0,1 % denně) zpět, soud řízení v navrhovaném rozsahu dle ust. § 96 o. s. ř. zastavil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:

5. A) Smlouvou o úvěru ze dne 13. 7. 2023 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 20.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit uvedenou částku do 13. 7. 2023, a to včetně poplatku za uzavření úvěru 3.600 Kč po slevě a příslušenství (úrok 300 Kč po slevě).

6. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 10. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba], [IČO], která ji následně postoupila na [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO] a tato ji následně postoupila na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno.

7. C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

8. D) Žalovaný ničeho neuhradil.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve lhůtě 1 měsíce včetně úroku a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnil, právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovaným v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně platnost smlouvy a jejích jednotlivých ujednání musel soud podrobit zkoumání, a to jak z hlediska, zda právní předchůdce žalobkyně postupoval při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona jo spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

16. V daném případě právní předchůdce žalobkyně nepředložil soudu důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy (žalobkyně reagovala na výzvu soudu ze dne 6. 9. 2024 tak, že nemá důkazy k prokázaní úvěruschopnosti žalovaného, a proto vzala žalobu nad jistinu zpět s tím, že smlouva je neplatná a soud má vypořádat bezdůvodné obohacení) a soudu nezbylo než uzavřít, že právním předchůdcem žalobkyně nebyl dodržen postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Uzavřená smlouva je proto dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.

17. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), sp. zn. I. ÚS 2063/17. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé, které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

18. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (poplatky s úroky dosahující 19,5 % jistiny při krátké době splatnosti jednoho měsíce, vysoké poplatky v souvislosti s prodlením, RPSN 773,59 %) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

19. Jelikož se však žalované dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna dle ust. § 2993 občanského zákoníku poskytnuté plnění žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou řádně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě v rozsahu omezeném žalobkyní vyhověl, když žalovaná částka 20.000 Kč představuje plnění poskytnuté právním předchůdcem žalovanému.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu Ani jeden z účastníků neměl ve věci úspěch, a proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, jak je patrno z výroku III. tohoto rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 760,36 Kč, přičemž tato částka představuje 19,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,88 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,12 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.670 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33.400 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.800 Kč ve výši 378 Kč.

22. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 870 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1.1.) Sazebníku částku 1.670 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 870 Kč.