14 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 25.109,01 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.807 do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 16.302,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 1.647,43 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 848,12 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10.807,41 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 10.353,30 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 246 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.109,01 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 26. 5. 2023 mezi společností [právnická osoba]

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud provedl důkaz žádostí o úvěr, pracovní smlouvou, výplatními páskami, čestným prohlášením, smlouvou o spotřebitelském úvěru, předpisem splátek, transakční historií, smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

5. Dne 26. 5. 2023 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit spolu s částkou 10.302 Kč (poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5.880 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1.653 Kč a poplatek za hotovostní úhradu splátek ve výši 2.160 Kč) formou 14 měsíčních splátek (počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy) po 1.593 Kč do 26. 7. 2024 RPSN činila 272,44 %. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnit (s povinností věřitele předtím ve třicetidenní lhůtě žalovaného ke splnění dluhu písemně vyzvat). Dále byl sjednán poplatek 750 Kč za zaslanou upomínku, poplatek za oznámení o zesplatnění ve výši 1.500 Kč. Pro případ předčasného splacení dluhu bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů spojený s předčasným zaplacením (až do výše 1 % z předčasně splacené částky). Žalovaný uhradil pouze splátky splatné v květnu a v červnu 2023 v celkové výši 3.193 Kč, další splátky již neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dne 17. 7. 2025 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného částkou 10.353,30 Kč na jistině, částkou 454,11 Kč na úroku do zesplatnění, částkou 5.033 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částkou 1.417,17 Kč na poplatku za administrativní činnost, částkou 1.851,43 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek, částkou 6.000 Kč na smluvní pokutě, částkou 848,12 Kč na úroku od 27. 7. 2024 do 20. 2. 2025 a částkou 1.647,43 Kč na úroku z prodlení za období do 20. 2. 2025.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 12.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku a poplatků ve výši 10.302 Kč (RPSN 272,44 %). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy však řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil pouze dvě splátky v celkové výši 3.193 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

12. V prvé řadě považuje soud za nutné podotknout, že žalobkyně neprokázala naplnění podmínek pro zesplatnění úvěr, neboť dle smluvních ujednání mohlo dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka, avšak podmínkou bylo, aby byl dlužník nejprve vyzván k úhradě a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění dluhu o délce minimálně třiceti dnů. Žalobkyně však nedoložila žádnou takovou výzvu svého právního předchůdce, v níž by byla žalovanému poskytnuta lhůty alespoň 30 dnů k úhradě dluhu.

13. Bez ohledu na hodnocení uvedené v bodě 12 rozsudku se soud zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy (zaměstnán s příjmem 14.946 Kč, měsíční výdaje 9.493, svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlení u příbuzných) a ověřila je pracovní smlouvou, výplatními páskami, výpisy z bankovních účtů a nahlédnutím do veřejných registrů – NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku. Z žádosti o úvěr však nevyplývalo, že byly žalovaný předložil k posouzení výpisy z bankovního účtu, v žádosti jsou k doložení příjmů zaškrtnuty pouze výplatní pásky a pracovní smlouva, právní předchůdce žalobkyně tak nemohl mít dostatečné povědomí o finanční situaci žalovaného, byla mu známa pouze výše příjmů, výdaje žalovaného a stav jeho finančních prostředků však nebyly nikterak doloženy. Závěru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný uhradil pouze 2 ze sjednaných splátek. Soudu tak nezbylo než uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudil s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

15. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

16. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (poplatky a úroky ve výši 85,85 % z jistiny, RPSN 272 % při době splatnosti cca jednoho roku, v případě prodlení sjednané poplatky za upomínku 750 Kč, poplatek za zesplatnění 1.500 Kč, smluvní pokuta 0,1 % denně) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8.807 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalovaného (12.000 – 3.193). Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 246 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1.233 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 987 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 246 Kč.