14 C 276/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 61.460,14 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 11.460,14 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 5.196,04 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 10.208,33 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50.900 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 30 % ročně z částky 50.000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18.938,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 61.460,14 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 5603982 uzavřené dne 14. 1. 2023 mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným s tím, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru, smluvními podmínkami, dokladem o čerpání úvěru, denní historií, upomínkami, smlouvou o postoupení pohledávek, potvrzením o zaplacení úplaty, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

5. Dne 14. 1. 2023 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru č. 5603982, jejíž nedílnou součástí byly Smluvní podmínky. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaný se jej zavázal v minimálních měsíčních platbách sdělovaných právním předchůdce žalobkyně v rozpisu plateb dostupném na online účtu spolu s úrokem ve výši 60 % ročně. V případě splacení jednorázově vyčerpaného úvěru 50.000 Kč do 1 roku by činila celková částka uhrazená žalovaným 68.043,01 Kč a RPSN 81,02 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky po dobu delší 14 dnů bylo v čl. 8 smlouvy sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně zaslat žalovanému maximálně dvě upomínky měsíčně zpoplatněné každá částkou 300 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou bylo v čl. 11 smlouvy sjednáno oprávnění právního předchůdce žalobkyně smlouvu vypovědět poté, co bude žalovanému poskytnuta dodatečná lhůta 30 dnů k úhradě dluhu. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. Dne 29. 1. 2024 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, na základě které byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyčíslila pohledávku za žalovaným částkou 50.000 Kč na jistině, částkou 900 Kč na poplatcích za upomínky, částkou 10.560,14 Kč na kapitalizovaném úroku z jistiny do zesplatnění, částkou 10.208,33 Kč na kapitalizovaném úroku od 30. 5. 2023 do 29. 1. 2024 a částkou 5.196,04 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení od 30. 5. 2023 do 29. 1. 2024.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ust. § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

9. Podle ust. § 2004 odst. 1 občanského zákoníku se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.

10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky. Právní předchůdce žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnil, finanční prostředky žalovanému poskytl, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splácet nedostál. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

12. V prvé řadě považuje soud za nutné podotknout, že žalobkyně přes opakovanou písemnou výzvu a poučení soudu neprokázala naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru ve smyslu čl. 11 smlouvy. Dle tohoto článku, jak správně žalobkyně ve svém doplňujícím podání ze dne 22. 11. 2024 a 17. 12. 2024 uvedla, mohlo dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka, avšak podmínkou bylo, aby byl dlužník nejprve vyzván k úhradě a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění dluhu o délce minimálně třiceti dnů. Žalobkyně však nedoložila žádnou takovou výzvu svého právního předchůdce, v níž by byla žalovanému poskytnuta lhůty alespoň 30 dnů k úhradě dluhu, doložila pouze výzvu k úhradě ze dne 14. 5. 2023, v níž je žalovaný upozorňován, že mu stále běží lhůta pro možnost úhrady do 30 dnů od zaslání předchozí výzvy před zesplatněním dluhu. Již ze samotného znění výzvy je naprosto zřejmé, že se nejedná o výzvu dle čl. 11 smlouvy, která je spojená se zesplatněním dluhu (na takovou výzvu je zde pouze odkazováno jako na předchozí výzvu). Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že k datu 29. 5. 2023 by k zesplatnění úvěru na základě výzvy ze dne 14. 5. 2023 nemohlo dojít, neboť minimálně třicetidenní lhůta k úhradě by uplynula až po tomto datu. Co se týče dalších upomínek nebo výzev, které žalobkyně předložila, pak v upomínce ze dne 22. 3. 2023 právní předchůdce žalobkyně pouze upozorňoval žalovaného na prodlení s úhradou splátky ve výši 1.386,23 Kč, v opakované výzvě k úhradě ze dne 4. 4. 2023 upozorňoval na evidovaný dluh s tím, že pokud žalovaný neobnoví splácení, bude právní předchůdce žalobkyně nucen dluh zesplatnit, a současně jej vyzval k úhradě částky 9.381,30 Kč s tím, že se jinak stane celý úvěr splatným.

13. Bez ohledu na hodnocení uvedené v bodě 11 rozsudku se soud zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nepředložil soudu důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně na výzvu soudu ve svém podání ze dne 17. 12. 2024 obecně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů, a že zkoumal a zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného dle doloženého výpisu z bankovního účtu, tyto skutečnosti však nedoložila. K prokázání svých tvrzení předložil pouze výpis z běžného účtu žalovaného, resp. přehled transakcí za období srpna 2022 do ledna 2023 s tím, že zkoumáním a vyhodnocením transakcí na účtu získal úplné a ucelené informace o finanční situaci žalovaného za dostatečně dlouhé období a dovodil, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Nicméně na základě předloženého důkazu nebylo dle názoru soudu možné úvěruschopnost žalovaného řádně ověřit. Z výpisů jednak nevyplýval počáteční ani konečný stav finančních prostředků na účtu v jednotlivých měsících a jednak z porovnání výše, příjmů a výdajů na účtu v jednotlivých měsících nebylo možné dovodit, že by žalovaný byl s velkou pravděpodobností schopen poskytnutý úvěr splácet, neboť dle porovnání výše výdajů a příjmů buď výdaje příjmy převyšovaly či se tyto položky téměř kryly (např. v měsíci červenci 2022 činily výdaje žalovaného cca 20. 900 Kč a příjmy 20.900 Kč, v měsíci srpnu 2022 činily výdaje cca 36.000 Kč, příjmy cca 24.000 Kč, v měsíci září 2022 činily výdaje cca 29.700 Kč, příjmy cca 25.600 Kč, v měsíci říjnu činily výdaje cca 23.000Kč, příjmy cca 24.000 Kč, v měsíci listopadu činily výdaje cca 29.500 Kč, příjmy 29.900 Kč, v prosinci 2022 činily výdaje cca 36.000 Kč, příjmy 46.442, v lednu 2023 činily výdaje 10.110 Kč, příjmy cca 9.600 Kč, avšak v tomto měsíci žalovaný čerpal další úvěr/půjčku ve výši 5.000 Kč u [příjmení] [jméno]). Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

15. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

16. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok 60 %, RPSN 81,2 % při době splatnosti jednoho roku, v případě prodlení 2 upomínky měsíčně á 300 Kč a zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou jedné splátky) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč představující poskytnuté plnění spolu s úrokem z prodlení. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18.938,41 Kč, přičemž tato částka představuje 62,7 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,35 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,65 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.036 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 61.460,14 Kč sestávající z částky 3.580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3.580 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3.580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3.580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 28. 11. 2024, z částky 3.580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 14. 1. 2025 a z částky 3.580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23.280 Kč ve výši 4.888,80 Kč. Pokud žalobkyně požadovala přiznání nákladů řízení za tři podání, soud jí náhradu za uvedené úkony z důvodu hospodárnosti nepřiznal, když se jednalo o reakci na výzvy soudu na doplnění tvrzení a důkazů, které již měly být obsahem samotné žaloby.