14 C 305/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 71.268,11 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 20.388 Kč s kapitalizovaným úrokem v částce 1.596,13 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 808,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13.509,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12.941,62 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba na zaplacení částky 38.880,11 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 2.407,62 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 1.247,79 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.760,80 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 15.348,78 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 842 Kč na účet č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 30.888 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. 0421781 uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným dne 24. 10. 2022 a částky 40.380,11 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. 0404410 uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným dne 16. 5. 20222. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože žalovaný byl pasivní, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a k těmto tvrzením provedl listinné důkazy žalobkyní označené, a to Smlouvy o úvěru, smluvní podmínky, předpisy splátek, transakční historie, pracovní smlouvu, výplatní pásky, smlouvu o sdružených službách dodávky plynu, nájemní smlouvu, smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 24. 10. 2022 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o úvěru č. 0421781, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve formě 14 měsíčních splátek ve výši 1.992 Kč spolu s částkou 12.888 Kč (úrok 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 7.350 Kč, poplatek za administrativní činnost 2.077 Kč, poplatek za hotovostní splácení 2.700 Kč), RPSN činila 272,44 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a poplatek 750 Kč za zaslání upomínky. Žalovaný úvěr řádně splácel do února 2023, splátku splatnou dne 26. 2. 2023 již neuhradil. Žalovaný na splátkách uhradil celkem 4.500 Kč. Dopisem ze dne 23. 4. 2024 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného částkou 12.941,62 Kč na jistině, částkou 567,63 Kč na úroku, částkou 5.784 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částkou 1.780,46 Kč na poplatku za administrativní činnost, částkou 2.314,29 Kč na poplatku za hotovostní splácení, částkou 7.500 Kč na smluvní pokutě, částkou 808,68 Kč na úroku z jistiny za období od 25. 12. 2023 do 22. 4. 2024 a částkou 1.596,13 Kč na úroku z prodlení do 22. 4. 2024 Kč.Dne 16. 5. 2022 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o úvěru č. 0404410, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve formě 14 měsíčních splátek ve výši 3.984 Kč spolu s částkou 25.779 Kč (úrok 1.522 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 14.700 Kč, poplatek za administrativní činnost 4.154 Kč, poplatek za hotovostní splácení 5.400 Kč), RPSN činila 272,44 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a poplatek 750 Kč za zaslání upomínky. Žalovaný úvěr řádně splácel do února 2023, splátku splatnou dne 26. 2. 2023 již neuhradil. Žalovaný na splátkách uhradil celkem 28.500 Kč. Dopisem ze dne 23. 4. 2024 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného částkou 15.348 Kč na jistině, částkou 412,02 Kč na úroku, částkou 6.738 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částkou 2.077,20 Kč na poplatku za administrativní činnost, částkou 2.700 Kč na poplatku za hotovostní splácení, částkou 13.104,11 Kč na smluvní pokutě, částkou 1.247,79 Kč na úroku z jistiny za období od 17. 7. 2023 do 22. 4. 2024 a částkou 2.407,62 Kč na úroku z prodlení do 22. 4. 2024 Kč.Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 15.000 Kč a 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tyto úvěry včetně úroku a poplatků v rozsahu převyšujícím 85 % z jistiny ve formě 14 měsíčních splátek (RPSN 272,44 %). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, v březnu 2023 se dostal do prodlení s úhradou splátek, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně celkem uhradil na úvěr ze ne 24. 10. 2022 celkem 4.500 Kč a na úvěr ze dne 16. 5. 2022 celkem 28.500 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byly pohledávky za žalovaný v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku platně postoupeny, nepochybně právo na vrácení neuhrazené jistiny, nicméně platnost smlouvy a jejích jednotlivých ujednání musel soud podrobit zkoumání, a to jak z hlediska, zda právní předchůdce žalobkyně postupoval při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona jo spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

12. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně předložila k důkazu žádosti o úvěr žalovaného, pracovní smlouvu, výplatní pásky, první stranu nájemní smlouvy a smlouvu o dodávce plynu. Z žádostí o úvěr vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán, bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost a jeho příjem činí 16.252 Kč a výdaje 7.250 Kč v případě smlouvy z května 2022 a v případě smlouvy z října 2022 pak příjem 22.615 Kč a výdaje včetně splátky předchozího úvěru 11.234 Kč. Z pracovní smlouvy bylo možné zjistit, že je zaměstnán na dobu určitou do 31. 12. 2022 jako skladník, příjem za únor až duben 2022 se pohyboval v rozmezí 18 – 20.000 Kč čistého, za další blíže nespecifikované období 15.000 – 22.800 Kč Nájemní smlouva byla předložena neúplná, nebylo z ní možné zjistit výši nájmu a ověřit tak údaj žalovaného uváděný v žádosti o úvěr. Žalobkyně jiným způsobem skutečnou finanční situaci žalovaného neověřovala, neměla k dispozici výpisy z účtů žalovaného, nebyla ověřována skutečná výše výdajů a majetková situace žalovaného. Dle názoru soudu tak nebylo možné uzavřít, že žalovaný bude s velkou pravděpodobností schopen poskytnutý úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně tedy nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, jsou úvěrové smlouvy dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

13. Pokud jde o posouzení smluv z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

14. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvy je nutné posoudit ji jako neplatné ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (poplatky s úroky dosahující 85 % jistiny při krátké době splatnosti 14 měsíců, RPSN 272 %) se jedná o smlouvy zjevně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzovaných smluv přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smluv vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvy tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

15. Podle neplatných smluv jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.500Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem 15.000 Kč a splátkami žalovaného 4.500 Kč a ve výroku III. povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.500 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem 30.000 Kč a splátkami žalovaného 28.500 Kč. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. a IV. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

17. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 842 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 3.654 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 2.812 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 842 Kč.