14 C 312/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 93.285,96 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35.650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 57.635,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 38.478,30 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 38.478,30 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 2.405,48 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 932 Kč na účet č. 3703-226341/0710, VS: 1411031225 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 93.285,96 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o zápůjčce – , Anonymizováno, v hotovosti č. , hodnota, uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalovaným dne 3. 7. 20192. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože žalovaný byl pasivní, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a k těmto tvrzením provedl listinné důkazy žalobkyní označené, a to Smlouvu, Zákaznickou kartu, Smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022, seznam postupovaných pohledávek, výzvu k zaplacení spojenou s oznámením o postoupení pohledávek ze dne 10. 2. 2022 včetně podacího lístku a předžalobní výzvu ze dne 21. 3. 2025 spolu s podacím lístkem a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 3. 7. 2019 uzavřeli společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o zápůjčce – , Anonymizováno, v hotovosti č. 545484338, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 40.000 Kč a žalovaný se je zavázala splatit ve formě 100 týdenních splátek po 827 včetně úroku ve výši 29 % - 12.257 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 15.100 Kč, poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 12.256 Kč a pojistného ve výši 3.000 Kč, RPSN činila 125,23 %. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 82.613 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s plněním platebních povinností byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek 300 Kč za zaslanou upomínku a poplatek za zahájení vymáhání 1.000 Kč. Žalovaný splátky však řádně nehradil, dne 18. 7. 2022 uhradil 1.650 Kč, dne 29. 7. 2022 900 Kč, dne 5. 8. 2022 800 Kč a dne 13. 9. 2022 1.000 Kč, celkem tedy uhradil 4.350 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dne 10. 2. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému oznámení o postoupení pohledávky a současně ho vyzvala k plnění dluhu ve lhůtě do 7 dnů. Dne 21. 3. 2025 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného v žalobě částkou 38.478,30 Kč na jistině, částkou 32.007,66 Kč na poplatcích, částkou 20.000 Kč na smluvní pokutě, částkou 2.405,48 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a částkou 2.800 Kč na sankčních poplatcích.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 29 % - 12.257 Kč (RPSN při 125,23 %), poplatku za zpracování úvěru ve výši 15.100 Kč, poplatku za vedení účtu a komfortní splácení 12.256 Kč a pojistného ve výši 3.000 Kč splatit v 100 týdenních splátkách. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy však řádně neplnil, na splátkách uhradil celkem částku 4.350 Kč, po 14. 9. 2022 již právním předchůdci žalobkyně ničeho neplnil. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

11. Soud se nejprve zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

12. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na výzvu soudu ve svém podání ze dne 4. 11. 2025 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně prozkoumal žalovanou v registru BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčním rejstříku, centrální evidence exekucí, v interním registru, při hodnocení schopnosti žalovaného splácet vycházel z informací od žalovaného (svobodný, bez vyživovacích povinností, zaměstnán), provedl kontrolu příjmů (příjem ze zaměstnání dle pracovní smlouvy 7.737 Kč)a výdajů žalovaného (2.362 Kč) a k prokázání svých tvrzení předložila k důkazu Zákaznickou.

13. Ze Zákaznické karty vyplývalo, že žalovaný je svobodný, je zaměstnán jako dělník v , právnická osoba, s příjmem 7.737 Kč měsíčně, jiné příjmy nemá, odhadované výdaje činí 2.362 Kč, nemá zápůjčky u jiné společnosti. Žalobkyně však uvedené údaje o příjmech a výdajích nikterak nedoložila, dle údajů v zákaznické kartě ani nebyly nikterak prověřovány (v bodě nazvaném „ověřené dokumenty“ nebyla zaškrtnuta žádná položka z uváděných - pracovní smlouva, potvrzení o příjmu, výpisy z bankovního účtu, výplatní pásky, výměr důchodu či dávky, daňové přiznání a jiné). I kdybychom vyšly z neprověřených údajů ze Zákaznické karty, je dle názoru soudu naprosto zřejmé, že schopnost žalovaného při příjmu 7.737 Kč splácet splátky v celkové výši 3.308 Kč (827 Kč týdně) je nereálná a že odhadované měsíční výdaje žalovaného v částce 2.362 Kč jsou absurdně nízké, v žádném případě nemohou pokrýt náklady na bydlení v nájmu a další nezbytné náklady na základní potřeby žalovaného. Tomu plně nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný týdenní splátky řádně nehradil, uhradil pouze čtyři splátky, přičemž poslední uhrazená splátka byla zaplacená až pět týdnů po úhradě splátky třetí v pořadí.

14. Vzhledem ke shora uvedenému má soud za to, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce řádně prověřil finanční a majetkové poměry žalovaného a nedodržel tak postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudil s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

15. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

16. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok a poplatky ve výši 39.613 Kč - 99 % jistiny, RPSN 125,23 % při době splatnosti necelých dvou let, v případě prodlení upomínky měsíčně á 300 Kč a poplatek za zahájení vymáhání 1.000 Kč) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 35.650 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalovaného (40.000 – 4.350). Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 932 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 4.665 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 3.732 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 932 Kč.