14 C 322/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 22.502,12 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4.822,43 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 17.679,69 Kč s úrokem z prodlení v částce 1.439,63 Kč, s úrokem z prodlení v částce 2.311,08 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19.452,06 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 25,23 % ročně z částky 18.552,06 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč na účet č. 3703-226341/0710, [variabilní symbol] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 22.502,12 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovanou dne 21. 4. 2022.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože žalovaná byla pasivní, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a k těmto tvrzením provedl listinné důkazy žalobkyní označené, a to Smlouvu o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky, doklad totožnosti žalované, doklad o čerpání úvěru, denní historii, zesplatnění úvěru, smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o zaplacení úplaty a předžalobní výzvu a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 21. 4. 2022 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaná Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky a osobní podmínky. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve formě kreditní linky s možností opakovaného čerpání až do výše 20.000 Kč a žalovaná se jej zavázala splatit ve formě měsíčních splátek ve výši minimální platby dle rozpisu plateb včetně úroku ve výši 48 %. V případě, že by byl úvěr splacen do jednoho roku, činila by RPSN 61,13 %. Pro případ prodlení žalované s plněním platebních povinností bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnit (s povinností věřitele předtím ve třicetidenní lhůtě žalovanou ke splnění dluhu vyzvat). Dále byl sjednán poplatek 300 Kč za zaslanou upomínku. Žalovaná vyčerpala celkem 28.134,86 Kč, splátky však řádně nehradila, dne 7. 3. 2023 se dostala do prodlení se zaplacením 10. splátky. Na splátkách žalovaná celkem uhradila 23.312,43 Kč. Dopisem ze dne 23. 7. 2023 vyzval právní předchůdce žalobkyně k úhradě dluhu s tím, že jí stále běží lhůta pro možnost úhrady do 30 dnů od zaslání předchozí výzvy před zesplatněním dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Dne 30. 4. 2024 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k plnění ve lhůtě do 15. 5. 2024. Žalobkyně vyčíslila dluh žalované částkou 18.552,06 Kč na jistině, částkou 900 Kč na poplatcích, částkou 3.050,06 Kč na úroku do zesplatnění, částkou 2.311,08 Kč na kapitalizovaných úrocích od 8. 8. 2023 do 29. 1. 2024 a částkou 1.439 na kapitalizovaných úrocích z prodlení od 8. 8. 2023 do 29. 1. 2024 s tím, že žalovaná celkem na úvěru uhradila částku 23.312,43 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 20.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 48 % (RPSN při splácení 1 rok 61,13 %). Žalovaná postupně vyčerpala finanční prostředky v celkové výši 28.134,86 Kč, své povinnosti vyplývající ze smlouvy však řádně neplnila, dostala se do prodlení s úhradou 10. splátky a právnímu předchůdci žalobkyně celkem uhradila 23.312,43 Kč. Pohledávka za žalovanou byla v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

11. V prvé řadě považuje soud za nutné podotknout, že žalobkyně přes písemnou výzvu soudu neprokázala naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru ve smyslu čl. 11 smlouvy. Dle tohoto článku, jak správně žalobkyně ve svém doplňujícím podání ze dne 15. 11. 2024 uvedla, mohlo dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka, avšak podmínkou bylo, aby byl dlužník nejprve vyzván k úhradě a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění dluhu o délce minimálně třiceti dnů. Žalobkyně však nedoložila žádnou takovou výzvu svého právního předchůdce, v níž by byla žalované poskytnuta lhůty alespoň 30 dnů k úhradě dluhu, doložila pouze výzvu k úhradě ze dne 23. 7. 2023, v níž je žalovaná upozorňována, že jí stále běží lhůta pro možnost úhrady do 30 dnů od zaslání předchozí výzvy před zesplatněním dluhu. Již ze samotného znění výzvy je naprosto zřejmé, že se nejedná o výzvu dle čl. 11 smlouvy, která je spojená se zesplatněním dluhu (na takovou výzvu je zde pouze odkazováno jako na předchozí výzvu). Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že k datu 7. 8. 2023 by k zesplatnění úvěru na základě výzvy ze dne 23. 7. 2023 nemohlo dojít, neboť minimálně třicetidenní lhůta k úhradě by uplynula až po tomto datu.

12. Bez ohledu na hodnocení uvedené v bodě 11 rozsudku se soud zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

13. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nepředložil soudu důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Žalobkyně na výzvu soudu ve svém podání ze dne 15. 11. 2024 obecně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů, a že zkoumal a zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalované dle doloženého výpisu z bankovního účtu, tyto skutečnosti však nedoložila. K prokázání svých tvrzení předložil pouze výpis z běžného účtu žalované, resp. přehled transakcí za období od 1. 10. 2021 do 19. 4. 2022 s tím, že zkoumáním a vyhodnocením transakcí na účtu získal úplné a ucelené informace o finanční situaci žalované za dostatečně dlouhé období a dovodil, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Nicméně na základě předloženého důkazu nebylo dle názoru soudu možné úvěruschopnost žalované řádně ověřit. Z výpisů jednak nevyplýval počáteční ani konečný stav finančních prostředků na účtu v jednotlivých měsících a jednak z porovnání výše, příjmů a výdajů na účtu v jednotlivých měsících nebylo možné dovodit, že by žalovaná byla s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet, neboť i když v průběhu posuzovaného období čerpala další půjčku ve výši 15.000 Kč, výdaje buď příjmy převyšovaly či se téměř kryly (v měsíci dubnu 2022 činily příjmy žalované částku 58.208 Kč a výdaje částku 57.095 Kč, v měsíci březnu 2022 příjmy částku 113.684 Kč a výdaje částku 113.209,6 Kč, ovšem částka 15.000 Kč bylo půjčkou od [anonymizováno] Finance, v měsíci únoru 2022 příjmy částku 48.531 Kč a výdaje částku 48.357,9 Kč, v měsíci lednu 2022 příjmy částku 53.154 Kč a výdaje 49.238 Kč, v měsíci prosinci 2021 příjmy částku 52.996 Kč a výdaje částku 56.455,88 Kč). Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalované, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

14. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

15. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok 48 %, RPSN 61,13 % při době splatnosti jednoho roku, v případě prodlení 2 upomínky měsíčně á 300 Kč a zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou jedné splátky) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4.822,43 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalované (28.134 – 23.312) s úrokem z prodlení. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

18. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.