14 C 327/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , 364 01 Toužim pro 16.810 Kč / úvěr

I. Řízení se co do částky 14.000 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 2.810 Kč zastavuje.

II. Žaloba se zamítá co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14.000 Kč od 30. 10. 2024 do 30. 11. 2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč na účet č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411032725, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.810 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 26. 6. 2024. Podáním ze dne 1. 12. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 14.000 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 2.810 Kč s tím, že žalovaná dne 30. 11. 2025 částku 16.810 Kč žalobkyni zaplatila. Žalobkyně následně vzala žalobu co do částky 16.810 Kč zpět, a proto soud řízení ve výroku I. rozsudku v navrhovaném rozsahu dle ust. 96 o. s. ř. zastavil. Předmětem řízení zůstalo pouze příslušenství, a to zákonný úrok z prodlení z částky 14.000 Kč od 30. 10. 2024 do 30. 11. 2025.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 6. 2024 uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) a Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20.000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5513,36 %. Pro případ prodlení žalované byla v čl. IV smlouvy pro případ prodlení žalované s vrácením úvěru či placením smluvního úroku sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení, a povinnost platit účelně vynaložené náklady dle Sazebníku. Pro případ prodlení žalované po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu.

4. Z potvrzení o platbě ze dne 26. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet č. , č. účtu, uvedený ve smlouvě částku 10.000 Kč.

5. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 26. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na zesplatnění úvěru k datu 26. 10. 2024 (pro porušení platební povinnosti) a vyzvala ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalované.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu ve výši ve lhůtě do 3 dnů, podle potvrzení , Anonymizováno, , právnická osoba, . byla předžalobní výzva byla odeslána dne 12. 8. 2025.

7. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr při zohlednění žalobního tvrzení, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná se jej zavázala splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úvěru včetně sjednaných úroků ve výši 40 % p.m. Žalovaná žalobkyni uhradila až po podání žaloby částku 16.810 Kč odpovídající jistině úvěru, požadovaným úrokům a smluvní pokutě.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem řízení zůstaly úroky z prodlení, byl soud nucen zabývat se otázkou platnosti smlouvy, s níž je nárok na úhradu úroků z prodlení provázán. Soud proto podrobil smlouvu a její jednotlivá ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) a dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úroky 40 % měsíčně, které při třech měsících trvání úvěru převýší poskytnutou částku, RPSN převyšuje 5000 %, tj. několikasetnásobně její obvyklou hodnotu, smluvní pokuta sice není sama o sobě nepřiměřená, ale navyšuje již tak nepřiměřenou odměnu věřitele za poskytnutí peněz) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

16. Podstatnou okolností, která vede k závěru o zjevné nespravedlivosti smlouvy, je dále, že žalobkyně se rozhodla žalované poskytnout revolvingový úvěr 20.000 Kč, aniž by dostatečně prozkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně obecně uvedla, že provedla lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, a dále měla k dispozici výpis transakcí z bankovního účtu za období od prosince 2023 do března 2024 a vycházela z prohlášení žalované o schopnosti úvěr splatit, a předložila k důkazu žádost o spotřebitelský úvěr, výplatnice za měsíce únor, březen až květen 2024, výpis transakcí na účtu žalované a výpis z účtu žalované za leden 2024. Z žádosti o úvěr vyplynulo, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájmu, její měsíční příjem ze zaměstnání činí 40.140 Kč, výdaje 17.000 Kč. Z výplatnic vyplynulo (v rozporu s údaji v žádosti o úvěru), že žalovaná pobírá měsíčně mzdu ve výši 7.000 až 9.500 Kč. Pokud jde o výpis z účtu žalované za leden 2024 vyplynulo, že počáteční zůstatek žalované na účtu činil 19,43 Kč, konečný zůstatek částku 32,79 Kč. Z výpisů transakcí na účtu žalované nebyl zřejmý počáteční ani konečný stav prostředků na účtu v jednotlivých měsících a především, což je podstatné, výdaje žalované buď příjmům cca odpovídaly nebo je převyšovaly příjmy. Jako podezřelé se jevilo množství provedených transakcí, kdy třetí osoba vkládala na účet žalované částky pohybující se v rozmezí stokorun či tisícikorun a tyto částky žalovaná obratem vybírala, aniž by byl zřejmý účel tohoto výběru. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalované, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěru soudu nasvědčuje nepřímo i skutečnost, že žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že žalované se dostalo plnění ve výši 10.000 Kč na základě neplatné smlouvy a žalobkyně měla dle § 2991 občanského zákoníku právo na její vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, na ostatní nároky požadované žalobou neměla žalobkyně dle neplatné smlouvy nárok. Jelikož však žalovaná po podání žaloby uhradila žalovanou jistinu a žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět, zůstal předmětem řízení pouze zákonný úrok z prodlení za období do provedené úhrady (do 30. 11. 2025). Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, soud nárok žalobkyně na úroky z prodlení od data 30. 10. 2024 do 30. 11. 2024 zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 2 ve spojení s ust. 142 odst. 2 o. s. ř. Soud vzal v úvahu, že žalobkyně by v případě, že by žalovaná na základě neplatné smlouvy neplnila, byla úspěšná pouze co do částky 10.000 Kč (jistina úvěru), ohledně níž byla žaloba podána důvodně, ve zbývajícím rozsahu by byla žaloba zamítnuta. Žalobkyni tak dle názoru soudu vzniklo právo na náhradu nákladů v rozsahu částky odpovídající rozdílu mezi důvodně a nedůvodně podanou žalobou, a to částce 1.024,27 Kč, přičemž tato částka představuje 18,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení by byl v rozsahu 59,49 % - 10.000 Kč a úspěchu žalované v rozsahu 40,51 % - 6.810 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16.810 Kč sestávající z částky 1.780 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4.460 Kč ve výši 936,60 Kč. Jelikož však žalovaná žalobkyni zaplatila celkem 16.810 Kč, ač žalobkyně měla nárok pouze na 10.000 Kč (viz bod 17 rozsudku), pokryla žalovanou provedená úhrada i náklady řízení. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.