14 C 344/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 25.627,39 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 13.876,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11.893,85 Kč od 3. 7. 2025 do zaplacení a co do částky 251,04 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 256 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411034425, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25.627,39 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 2. 3. 2025 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru, Všeobecnými obchodními podmínkami, předpisem denních splátek, informacemi pro spotřebitele, údaji o poskytovateli úvěru, přehledem bankovních transakcí, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, interním dokladem – identifikované příjmy, výpovědí a předžalobní výzvou a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 2. 3. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši úvěrového rámce 60.700 Kč a žalovaný se je zavázal žalobkyni vrátit v denních splátkách po 114,59 Kč (3.168 Kč měsíčně) od 1. 4. 2024 do 24. 7. 2026 spolu s úrokem ve výši 0,983 % denně s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z jistiny (RPSN 1634,75 %). Žalovaný zvolil doplňkovou službu Presto (poplatek ve výši 165 Kč měsíčně). Pro případ prodlení žalovaného byla v čl. VIII. Sjednána povinnost žalovaného uhradit účelně vynaložené náklady ve paušální výši 35 Kč denně (max. 499 Kč měsíčně), poplatek za upomínku ve výši 105 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále právo žalobkyně úvěr zesplatnit, ocitne-li se žalovaný v prodlení po dobu alespoň 91 dnů a neuhradí-li dluh ani po výzvě žalobkyně v dodatečné lhůtě 30 dnů. V čl. IX. Smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalobkyně od smlouvy odstoupit. Žalovaný na úvěr vyčerpal dne 2. 3. 2025 celkem 11.500 Kč, žalobkyni však ničeho neuhradil. Žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného s úhradou po dobu 92 dnů smlouvu dne 2. 7. 2025 vypověděla (doklad o doručení či odeslání nedoložen). Žalobkyně vyčíslila pohledávku za žalovaným částkou 11.500 Kč na jistině, částkou 228,85 Kč za vyplacení tranší úvěru, částkou 13.482,50 Kč na úroku (neuvedeno, za jaké období byl kapitalizován), částkou 165 Kč na poplatek za službu „Presto a částkou 251,04 Kč na smluvní pokutě (2. 4. 2025 – 1. 7. 2025) Dopisem ze den 8. 10. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluh do 3 dnů.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a poplatky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalovanému poskytla, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splatit nedostál, žalobkyni na splátkách ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (částka požadovaná žalobkyní více jak dvojnásobně převyšuje samotnou jistinu dluhu, úrok byl sjednán ve výši mnohonásobně přesahující běžně poskytované úroky z úvěrů – 0,983 % denně – 358 % ročně, RPSN ve výši 1634,75 %, Poplatek za službu Presto 165 Kč měsíčně), účelně vynaložené náklady při prodlení 499 Kč měsíčně, smluvní pokuta při prodlení 0,1 % denně) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.

15. Krom toho žalobkyně, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, uvedla, že žalovaný byla lustrován v databázích umožňující posouzení úvěruschopnosti – CEE, Insolvenční rejstřík, registr neplatných dokladů, registr TelcoScore, registr hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík, registr „sankční seznamy“, dále vycházela z informací od o svých příjmech a poměrech. K důkazu předložila výpis z běžného účtu žalovaného pořízený systémem Kontomatik, interní doklad označený jako „Identifikovatelné příjmy“ a interní doklad označený jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti“. Z interních dokladů vyplývalo, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného v částce 25.134 Kč, dále zde bylo uvedeno, že v žije sám, měsíční náklady na bydlení činí 3.000 Kč, nezbytné výdaje činí 0 Kč, zbytné výdaje 3.000 Kč. Z interního dokladu Identifikovatelné příjmy sice vyplývalo, že by celkové příjmy žalovaného měly dosahovat částky cca 30.000 Kč, avšak krom toho, že nebylo zřejmé, jakého původu by tyto příjmy měly být, nebyly z něj zřejmé výdaje žalovaného, a především tento důkaz byl v rozporu s výpisem z běžného účtu žalovaného, z něhož plynulo, že celkové výdaje žalovaného v měsíci únoru 2025 přesahovaly příjmy, které činily částku 10.711 Kč a byly tvořeny v částce 10.000 Kč půjčkou od společnosti Creamfinance. Z výpisu ani nevyplývalo, že by žalovaný měl nějaký pravidelný příjem ve formě mzdy. Za dané situace není soudu jasné, jak mohla žalobkyně ověřit příjem žalovaného v částce přesahující 25.000 Kč, když taková výše příjmů žalovaného z výpisu z účtu nevyplývala, a není mu ani jasné, jaké úvahy mohly vést žalobkyni k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, když v měsíci předcházejícím uzavření úvěrové smlouvy čerpal jiné půjčky. Žalobkyně dle názoru soudu dostatečně neprověřila skutečné finanční, majetkové a osobní poměry žalovaného z hlediska schopnosti splácet úvěr, a tedy nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost žalované nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O tomto závěru soudu nepřímo svědčí i skutečnost, že žalovaný žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradil. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Uzavřená smlouva je proto dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.

16. Jelikož se však žalovanému dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen dle ust. § 2993 občanského zákoníku poskytnuté plnění žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalobkyně poskytla žalovanému částku 11.500 Kč a žalovaný ničeho neuhradil, vyhověl soud ve výroku I. žalobě co do částky 11.500 Kč. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

18. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 256 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1.282 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 1.026 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 256 Kč.