14 C 357/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 33.396 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13.008 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.008 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 20.388 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 750,18 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky z částky 13.974,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.627,03 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.008 Kč od 19. 2. 2024 do 25. 9. 2024, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 360 Kč na účet č. 3703-226341/0710, VS: 1411035724 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 33.396 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. 0403883 uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným dne 18. 12. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože žalovaný byl pasivní, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a k těmto tvrzením provedl listinné důkazy žalobkyní označené, a to Smlouvu o úvěru, předpis splátek, transakční historii, smlouvu o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 18. 12. 2022 uzavřela společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit ve formě 14 měsíčních splátek po 1.992 Kč spolu s částkou 12.8880 Kč (úrok 8 % ročně – 761 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, úhrada za administrativní činnost ve výši 2.077 Kč a úhrada za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2.700 Kč) ve lhůtě do 18. 2. 2024. Pro případ prodlení žalovaného s plněním platebních povinností byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pro prodlení s úhradou jednotlivé splátky byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč, dále byly pro případ prodlení sjednány poplatky za upomínku ve výši 750 Kč a další poplatky za postoupení úvěru inkasnímu pracovníkovi. V neposlední řadě bylo pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnit (s povinností věřitele předtím ve třicetidenní lhůtě žalovanou ke splnění dluhu vyzvat). Žalovaný splátky řádně nehradil, uhradil pouze splátku splatnou dne 19. 12. 2022 ve výši 1.992 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 10. 9. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného ke splnění dluhu ve lhůtě do 25. 9. 2024, předžalobní výzva byla odeslána dne 11. 9. 2024. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného částkou 13.974,23 Kč na jistině, částkou 660,80 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, částkou 6.825 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, částkou 1.928,83 Kč na úhradě za administrativní činnost, částkou 2.507,14 Kč na úhradě za umožnění splácení v hotovosti, částkou 7.500 Kč na smluvní pokutě, částkou 750,18 Kč na kapitalizovaných úrocích od 19. 2. 2024 do 22. 4. 2024 a částkou 1.488,95 na kapitalizovaných úrocích z prodlení do 22. 4. 2024.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 8 % (RPSN 272,44 %). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy však řádně neplnil, dostal se do prodlení, právnímu předchůdci žalobkyně celkem uhradil 1.992 Kč. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

11. V prvé řadě považuje soud za nutné podotknout, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala naplnění podmínek pro zesplatnění úvěru ve smyslu smlouvy. Dle smluvních ujednání mohlo dojít k zesplatnění úvěru v případě prodlení dlužníka, avšak podmínkou bylo, aby byl dlužník nejprve vyzván k úhradě a byla mu poskytnuta dodatečná lhůta k splnění dluhu o délce minimálně třiceti dnů. Žalobkyně však nedoložila žádnou takovou výzvu svého právního předchůdce, v níž by byla žalovanému poskytnuta lhůty alespoň 30 dnů k úhradě dluhu.

12. Bez ohledu na hodnocení uvedené v bodě 11 rozsudku se soud zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

13. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

14. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok 8 %, RPSN 272,44 % při době splatnosti jednoho roku, náklady spotřebitelského úvěru ve výši 85,92 % jistiny, v případě prodlení vysoké poplatky spojené s upomínáním, zesplatnění úvěru při prodlení s úhradou jedné splátky, 2 smluvní pokuty vázané na porušení téže povinnosti) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

15. Krom toho by bylo možné posoudit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou dle ust. § 588 občanského zákoníku. Žalobkyně totiž netvrdila ani nepředložila soudu důkazy k prokázání skutečnosti, že by právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného jakýmkoliv způsobem před uzavřením smlouvy zkoumal, tudíž právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 13.008 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalované (15.000 – 1.992) s úrokem z prodlení. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 13.008 Kč včetně úroku z prodlení požadovaného v souladu s ust. § 1970 občanského ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud však jde o počátek prodlení žalovaného s úhradou dluhu, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena dle domněnky doby dojití podle § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání (odeslána 11. 9. 2024), tedy mu došla dne 16. 9. 2024, lhůta splatnosti v předžalobní výzvě činila do 25. 9. 2024 a pokud žalovaný ve stanovené lhůtě neplnil, dostal se dnem 30. 9. 2024 do prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 13.008 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 26. 9. 2024 do zaplacení, ve zbytku co do částky 20.388 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 750,18 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky z částky 13.974,23 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.627,03 Kč od 19. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13.008 Kč od 19. 2. 2024 do 25. 9. 2024 soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

18. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 360 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1.670 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 1.310 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 360 Kč.