14 C 359/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 22.396,78 Kč / úvěr

I. Řízení se zastavuje co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7.482,28 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16.517,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16.517,72 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, to vše ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že nezaplacením jedné splátky v plné výši či ve lhůtě splatnosti se stává splatným celý dluh.

III. Žaloba na zaplacení částky 5.879,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5.879,06 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16.517,72 Kč od 18. 6. 2024 do 24. 11. 2024 se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.115 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 22.396,78 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o klasickém úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 27. 12. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala žalobu zpět co do části příslušenství - úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7.482,28 Kč od 18. 6. 2024, soud řízení v navrhovaném rozsahu dle ust. § 96 o. s. ř. ve výroku I. rozsudku zastavil.

2. Žalovaný uvedl, že dluh nezpochybňuje, nicméně s ohledem na své výdělkové poměry a závazky jej není schopen uhradit najednou a požádal o možnost splátek. Ke svým poměrům v době uzavření smlouvy uvedl, že to, co je uvedeno v čl. II smlouvy, se nezakládá na pravdě. Nejsou zde uvedeny žádné náklady na bydlení, ač bydlel v nájemním bytě, ani další dluhy, které v té době již splácel. Při uzavření smlouvy mu totiž bylo řečeno, že dluhy raději budou uvedeny jako ostatní náklady.

3. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní - smlouvu o klasickém úvěru a smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 27. 12. 2017, Všeobecné obchodní podmínky, výpisy z účtu, odstoupení od smlouvy ze dne 21. 3. 2019, rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 9. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2020 včetně předžalobní výzvy, potvrzení o zaplacení úplaty za postoupené pohledávky a dále detail insolvenčního řízení KSPL 56 INS 1421/2019 – seznam přihlášených pohledávek a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 56 INS 142/2019. Na základě uvedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 27. 12. 2017 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaný Smlouvu o klasickém úvěru a Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 42365513721100, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr na nákup zboží v celkové výši 24.999 Kč, který se žalovaný zavázal splatit formou 15měsíčních splátek po 1.666 Kč, počínaje dne 17. 1. 2019, úrok nebyl sjednán, a dále úvěr do výše stanoveného úvěrového rámce 30.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve formě měsíčních splátek ve výši alespoň 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč, spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně (RPSN 31,14 %). Žalovaný vyčerpal celkem 30.000 Kč. Pro případ, že proti žalovanému bude zahájeno soudní řízení, které by mohlo negativně postihnout majetek žalovaného, bylo v čl. VII.

3. Všeobecných smluvních podmínek sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně od smlouvy odstoupit. Dopisem z dne 21. 3. 2019 právní předchůdce žalobkyně od smlouvy o revolvingovém úvěru č. 42365513721100 odstoupil k datu 31. 3. 2019 z důvodu, že proti žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení. Do doby odstoupení uhradil žalovaný na splátkách celkem 6.000 Kč. Dne 31. 1. 2019 bylo u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 INS 142/2019 zahájeno insolvenční řízení žalovaného. Do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 737.147,68 Kč, z toho právní předchůdce žalobkyně přihlásil pohledávky za žalovaným v celkové výši 32.720,64 Kč, z dalších věřitelů např. [právnická osoba] pohledávky ze 4 smluv o úvěru 2 x z roku 2015 a 2 x z roku 2017 ve výši cca 360.000 Kč. Žalovaný v průběhu insolvenčního řízení uhradil na dluh ze smlouvy o revolvingovém úvěru celkem částku 7.482,28 Kč, usnesením ze dne 4. 6. 2024 č. j. KSPL 56 INS 142/2019 bylo vzato na vědomí splnění oddlužení žalovaného, žalovaný však nebyl osvobozen od placení pohledávek věřitelů. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 9. 2020 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyčíslila dluh žalovaného částkou 22.396,78 Kč (jistina).

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

9. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 30.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 22,68 % (RPSN při splácení 31,14 %). Žalovaný postupně vyčerpal finanční prostředky v celé výši úvěrového rámce 30.000 Kč, s ohledem na zahájení insolvenčního řízení však právní předchůdce žalobkyně do smlouvy dle čl VII.

3. Všeobecných obchodních podmínek ve spojení s ust. § 2001 občanského zákoníku odstoupil. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni.

10. Soud nejprve posuzoval smlouvu a její jednotlivá ujednání z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně prozkoumána. Žalobkyně na výzvu soudu ve svém podání ze dne 20. 12. 2024 obecně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovu a získané informace si dále ověřil nahlédnutím od databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů (viz čl. II smlouvy o úvěru). Informace ověřil nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku, telefonicky kontaktoval zaměstnavatel ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovanému za současného reflektován státem publikovaných údajů o životním minimu. Žalovaný rovněž v žádosti o spotřebitelský úvěr prohlásil, že jím poskytnuté informace v čl. II smlouvy jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace. K prokázání svých tvrzení však žalobkyně žádné důkazy nepředložila, pouze odkázala na již zmíněný čl. II smlouvy, v němž některé údaje samy o sobě vzbuzovaly pochybnosti o své pravdivosti, např. absence jakýchkoliv výdajů spojených s bydlením. Vzhledem k uvedenému soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudil s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18 se tedy právní předchůdce žalobkyně spokojil s údaji sdělenými mu žalovaným, aniž by je jakýmkoliv způsobem prověřil např. z výplatních pásek, výpisů z účtů, nájemní smlouvy apod., nebo dokonce, jak tvrdil žalovaný, právní předchůdce žalobkyně tyto údaje vědomě zkreslil, porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Závěr soudu nepochybně plně potvrzuje i skutečnost, že cca po roce od uzavření smlouvy podal žalovaný návrh na zahájení insolvenčního řízení, tedy nebyl schopen dostát svým závazkům, které z valné většiny vznikly před uzavřením úvěrové smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně.

11. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku II. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 16.517,72 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalovaného (30.000 – 6.000 úhrady po dobu trvání smlouvy – 7.482 úhrady po dobu insolvenčního řízení = 16.517) s úrokem z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud však jde o počátek prodlení žalovaného s úhradou dluhu, pak se soud domnívá, že nelze uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem vyhodnocena jako neplatná. Vzhledem k tomu, že soudu nebyla doložena žádná předžalobní výzva, na jejímž základě by bylo možné dovodit prodlení žalovaného, je nutné za takovou výzvu považovat až samotnou žalobu. Žaloba, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl žalovanému doručen v souladu s ust. § 49 odst. 2 o. s. ř. dnem 23. 11. 2024, dne 24. 11. 2024 měl žalovaný plnit a dnem 25. 11. 2024 se dostal do prodlení s úhradou svého závazku. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % od 25. 11. 2024 do zaplacení, ve zbytku co do částky 5.879,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5.879,06 Kč od 18. 6. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16.517,72 Kč od 18. 6. 2024 do 24. 11. 2024 soud ve výroku III. žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení ze 73,75 % úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 47,5 %, tj. v částce 1.115 Kč. Náklady řízení žalobkyně přitom činily celkem částku 2.348 Kč sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 896 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22.396,78 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč, 47,5 % z částky 2.348 Kč činí přiznanou částku 1.115 Kč.