14 C 379/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 36.300 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 8.000 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28.000 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení a co do částky 8.300 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 471,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 363 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411037925, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 36.300 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 30. 1. 2024 mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou s tím, že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena a že žalovaná na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 30. 10. 2024 a z Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (RPSN 5555,92 %) v měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předchozího dne splatnosti do 29. dne v měsíci a jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Pro případ prodlení žalované s úhradou byly v čl. IV. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž bude žalovaná v prodlení, a povinnost k úhradě účelně vynaložených nákladů, a pro případ prodlení žalované s úhradou po dobu 2 měsíce či delší byla v čl. VI. smlouvy sjednána možnost zesplatnění celého úvěru.

4. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 30. 1. 2024 byla převedena částka 20.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, .

5. Z oznámení ze dne 31. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalované oznámil okamžité zesplatnění závazků k datu 31. 5. 2024 a vyzval ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na společnost , právnická osoba, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.

9. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 40 %. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

16. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, dále vyšla z údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr a úvěruschopnost ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby je ponecháván rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, a že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně předložila k důkazu žádost žalované o spotřebitelský úvěr, výplatní lístky žalované za květen až červenec 2024 a výpisy z účtu žalované č. 1034886641/5500 za květen až červen 2024. V žádosti žalované bylo uvedeno, že je vdaná, je zaměstnána jako prodavačka s příjmem 28.309 Kč, výdaje činí 4.860 Kč, není v exekuci ani v insolvenci. Forma bydlení byla uvedena jako „jiná“. Výše příjmu žalované byla doložena výplatními páskami za květen až červenec 2024, ovšem je nutné podotknout, že se jednalo o výplatní pásky za období následující po poskytnutí úvěru. Rovněž výpisy z účtu žalované pocházely z období po poskytnutí úvěru. I kdybychom přehlédly tento časový nesoulad, bylo z nich zřejmé, že příjmy žalované se v jednotlivých měsících rovnají jejím výdajům, přičemž z nich nebyl zřejmý konečných stav finančních prostředků. Výše výdajů deklarovaná žalovanou v žádosti o úvěr nebyla nikterak dokládána. Z uvedeného se podává, že žalovaná (zřejmě i v době poskytnutí úvěru, byť to doloženo nebylo) disponovala příjmem ve výši 25.000 – 30.000 Kč, který by se sám o sobě mohl jevit dostatečným pro úhradu splátek úroků ve výši 8.000 Kč měsíčně, nicméně tento závěr nemůže mít opodstatnění za situace, kdy se její měsíční výdaje rovnaly jejím příjmům a kdy z předložených důkazů nevyplývalo, že by žalovaná disponovala finanční rezervou postačující k úhradě úvěru. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nemohl učinit analýzu celkové finanční a majetkové situace žalované a dospět k závěru, že je žalovaná osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

18. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou (popř. část dobrovolně nevrácenou). Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali úrok ve výši přesahující 40 % měsíčně, RPSN činí 5555 % (tedy RPSN i úroky mnohonásobně převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost.

19. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 20.000 Kč a žalovaná neuhradila ničeho, soud žalobkyni přiznal právo poskytnuté plnění, t. j. částku 20.000 Kč. Při vypořádání bezdůvodného obohacení ohledně úroků z prodlení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 8.000 Kč na kapitalizovaných úrocích za jeden měsíc, částky 8.300 Kč na smluvní pokutě a zákonném úroku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy).

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 471,90 Kč, přičemž tato částka představuje 10 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55 % a úspěchu žalované v rozsahu 45 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.815 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36.300 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2.400 Kč ve výši 504 Kč.

21. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 363 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.815 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 1.452 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 363 Kč.