14 C 49/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 10.660 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3.660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10.000 Kč od 15. 12. 2025 do zaplacení a kapitalizovaného úroku za období od 21. 9. 2025 do 20. 10. 2025 ve výši 2.423,30 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 5.045,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411004926, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 10.660 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. ID číslo uzavřené mezi účastníky ze dne 20. 9. 2025.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že sjednané úroky (1,2 % denně) odporují dobrý mravům i judikatuře vyšších soudů, stejně tak je nemravná i výše smluvní pokuty 0,1 % denně, dále paušální náhrady za upomínky neodpovídají skutečně vynaloženým nákladům. Krom toho nebyla řádně prověřena jeho schopnost úvěr splácet, jinak by žalobkyně musela zjistit, že je pro něj úvěr za daných podmínek neudržitelný.

3. Soud provedl důkaz rámcovou smlouvou o úvěru a smlouvou o úvěru, formulářem pro standardní informace spotřebitelském úvěru, potvrzením o provedení platby, výpisem z účtu žalovaného, výzvou k úhradě dluhu, seznamem výzev a předžalobní výzvou a na jejich základě dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 20. 9. 2025 byla mezi účastníky uzavřena Rámcová smlouva o úvěru a smlouva o úvěru č. ID číslo na základě které žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1,2 % denně (3.600 Kč) do 30 dnů, RPSN činila 4114 %. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně, poplatek za 1. upomínku 520 Kč a poplatek za 2. upomínku 580 Kč. Pro případ předčasného splacení úvěru bylo sjednáno právo žalobkyně na odůvodněné náklady až do výše 0,50 % z předčasně splacené jistiny. Žalovaný žalobkyně uhradil dne 14. 12. 2025 pouze částku 3.000 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 2. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 13. 2. 2026. Žalovaná žalobkyni ničeho nezaplatila.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Soud se nejprve zabýval posouzením platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

7. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů uvedla, že si před uzavřením smlouvy vyžádala výpisy z bankovních účtů žalovaného za tři měsíce předcházející žádosti, z nichž se potvrdilo, že žalovaný je zaměstnán u společnosti právnická osoba. s průměrným čistým měsíčním příjmem kolem 30.000 Kč. Za výši osobních výdajů považovala částku 12.500 Kč - 40 % z čistého měsíčního příjmu, t. j. o 10 % více než dle statistických ukazatelů. Dále žalobkyně prověřila žalovaného v úvěrovém registru, v insolvenčním rejstříku a rejstříku CEE a zohlednila i skutečnost, že žalovaný byl stálým klientem žalobkyně, dva předchozí úvěry řádně uhradil. V daném případě je sice pravdou, že výše příjmu žalovaného ze zaměstnání byla ověřena v částce cca 30.000 Kč a že podle přehledu převzatých úvěrů žalovaného měl žalovaný žalobkyni splatit úvěry převzaté v červnu 2025 a v srpnu 2025 ve výši 5.000 Kč + 8.000 Kč, přesto však dle názoru soudu nemohla žalobkyně dovodit, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit. Žalobkyně jednak nikterak neprověřovala finanční situaci žalovaného a jeho skutečné výdaje (vycházela pouze ze statistických ukazatelů), a jednak z důkazů předložených samotnou žalobkyní (výsledek scoringu a výpisy z účtu žalovaného) bylo patrné nepřiměřeně vysoké dluhové zatížení žalovaného mnohonásobně překračující jeho příjmy. Podle scoringu činil jeho disponibilní příjem zápornou sumu – 25.695 Kč, když krom osobních hypotetických výdajů ve výši 12.500 Kč kalkulovala žalobkyně s uvažovanými pravidelnými splátkami 3.238 a k se sumou splátek mikropůjček ve výši 39.867 Kč (po splatnosti 31.745Kč) a na kreditních kartách s dluhem 198.930 Kč (po splatnosti 19.411 Kč). Podle výpisů z účtu navíc žalovaný čerpal v měsíci červenci 2025 půjčky a úvěry v celkové výši 219.390 Kč, v měsíci srpnu 58.000 Kč a v měsíci září 2025 181.700 Kč. Za uvedených okolností proto soud uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smluv nedodržela postup upravený v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.

8. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 4114 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t. j. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr ve výši 10.000 Kč do 30 dnů s tím, že byl sjednán 1,2 % úrok z dlužné částky denně, jakož i platby za 1. a 2. upomínku a dále smluvní pokuta. Smluvní úrok činící 3.600 Kč za třicet dnů, tedy během 1 roku několinásobně přesáhne částku poskytnutou úvěr. Smluvní pokuta uvedené ještě umocňuje, byť byla sjednána ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

10. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), a proto soud ve výroku I. rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7.000 Kč představující rozdíl mezi poskytnutým plněním 10.000 Kč a platbou žalovaného 3.000 Kč. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5.045,89 Kč, přičemž tato částka představuje 31,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,67 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10.660 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 1.540 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 5. 2026 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 5. 2026 náhrada 8.989,73 Kč za 822 ujetých km v částce 6.589,73 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,1 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 2.400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12.479,73 Kč ve výši 2.620,74 Kč.

12. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.