14 C 66/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 15.890 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 4.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14.000 Kč od 13. 4. 2025 do zaplacení a částky 1.890 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 732 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč na účet č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411006626, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.890 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. číslo uzavřené mezi účastníky dne 8. 12. 2024.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 310639 ze dne 8. 12. 2024 uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) a Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se společnost právnická osoba zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr (úvěrový limit) 10.000 Kč úročený 40 % měsíčně a žalovaná se jej zavázala splácet v měsíčních splátkách tak, že smluvní úrok bude splácet ve splátkách ve výši úroku přirostlého za období předcházející datu splatnosti na dobu do splacení úvěru a jistinu uhradí nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou, RPSN činila 5551,21 %. Pro případ prodlení žalované s plněním, tj. s vrácením úvěru či placením smluvního úroku byla v čl. IV smlouvy úroku sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaná v prodlení, a povinnost platit účelně vynaložené náklady dle Sazebníku. Pro případ prodlení žalované po dobu dva měsíce a delší bylo v čl. VI. sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu.

4. Z potvrzení o platbě ze dne 8. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet č. číslo uvedený ve smlouvě částku 10.000 Kč.

5. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 9. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na zesplatnění úvěru k datu 9. 4. 2025 (pro porušení platební povinnosti) a vyzvala ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalované.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 10. 2025 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu ve výši ve lhůtě do 3 dnů, podle potvrzení právnická osoba byla předžalobní výzva byla odeslána dne 21. 10. 2025.

7. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr při zohlednění žalobního tvrzení, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná se jej zavázala splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úvěru včetně sjednaných úroků ve výši 40 % p.m. Žalovaná žalobkyni neuhradila ničeho.

15. Soud nejprve podrobil smlouvu a její jednotlivá ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) a dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (splátka minimálně 4.000 Kč -při umořování pouhých úroků a nikoli jistiny, úroky 40 % měsíčně, které při třech měsících trvání úvěru převýší poskytnutou částku, RPSN převyšuje 5000 %, tj. několikasetnásobně její obvyklou hodnotu, smluvní pokuta sice není sama o sobě nepřiměřená, ale navyšuje již tak nepřiměřenou odměnu věřitele za poskytnutí peněz) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.

16. Podstatnou okolností, která vede k závěru o zjevné nespravedlivosti smlouvy, je dále, že žalobkyně se rozhodla žalované poskytnout revolvingový úvěr 10.000 Kč, aniž by dostatečně prozkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně obecně uvedla, že prověřila úvěruschopnost žalované formou elektronického dálkového přístupu nahlédnutím do přístupných rejstřík a databázích, jakož i z osobních dokladů poskytnutých klientem a v neposlední řadě ze sdělení a dokladů klienta, ze kterých vyplývajíc jeho příjmy a výdaje, a předložila soudu k důkazu žádost žalované o úvěr a výpis z účtu žalované za období od září do listopadu 2024. Z výpisu z účtu bylo sice zřejmé, že žalovaná pobírala pravidelný měsíční příjem ve formě starobního důchodu ve výši 17.338 Kč (tato částka se shodovala i s údajem uvedeným v žádosti žalované o úvěr) a že konečný zůstatek prostředků na účtu sice vždy převyšoval jeho počáteční zůstatek, avšak kladného zůstatku bylo dosaženo pouze v důsledku čerpání půjček od společnosti právnická osoba 9.500 Kč v listopadu 2024 a právnická osoba 5.000 Kč v září 2024, přičemž výše konečného zůstatku nebyla ani po čerpání dalších půjček natolik vysoká, aby žalovaná mohla splatit svůj dluh (v září a říjnu nedosahovala ani potřebné pro úhradu minimální splátky – úroků). Pokud pak žalovaná v žádosti o spotřebitelský úvěr uváděla jako měsíční výdaje částku 5.000 Kč, navíc za situace, kdy žila v pronajatém domě, je ve světle shora uvedeného evidentní, že částka uváděná žalovanou byla výrazně podhodnocena. Dle názoru soudu tedy nebylo za dané situace možné dovodit, že by žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem splácet, a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalované, uzavřel soud, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že žalované se dostalo plnění ve výši 10.000 Kč na základě neplatné smlouvy a žalobkyně měla dle § 2991 občanského zákoníku právo na její vrácení z titulu bezdůvodného obohacení, na ostatní nároky požadované žalobou neměla žalobkyně dle neplatné smlouvy nárok. Soud proto žalobě ve výroku I. vyhověl co do částky 10.000 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu ve výroku II. zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, soud nárok žalobkyně na úroky z prodlení zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 26 % (rozdíl mezi úspěchem ve výši 63 % a neúspěchem ve výši 37 %), t. j. 732 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně přitom činily částku 2.815 Kč a sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15.890 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.