14 C 91/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 11.189,14 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.936,84 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.250,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5.022,69 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení a částky 1,60 Kč se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1411009126, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11.189,14 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 23. 1. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru, Všeobecnými obchodními podmínkami, předpisem denních splátek, informacemi pro spotřebitele, údaji o poskytovateli úvěru, přehledem bankovních transakcí, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, interním dokladem – identifikované příjmy, výpovědí a předžalobní výzvou a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

4. Dne 23. 1. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v částce 5.000 Kč (úvěrový rámec do výše 33.900 Kč) a žalovaný se je zavázal žalobkyni vrátit v denních splátkách po 53,90 Kč (1.617 Kč měsíčně) od 22. 2. 2025 do 5. 3. 2026 spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z jistiny (RPSN 1066 %). Pro případ prodlení žalovaného byla v čl. VIII. Sjednána povinnost žalovaného uhradit účelně vynaložené náklady ve paušální výši 35 Kč denně (max. 499 Kč měsíčně), poplatek za upomínku ve výši 105 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále právo žalobkyně úvěr zesplatnit, ocitne-li se žalovaná v prodlení po dobu alespoň 91 dnů a neuhradí-li dluh ani po výzvě žalobkyně v dodatečné lhůtě 30 dnů. V čl. IX. Smlouvy bylo sjednáno oprávnění žalobkyně od smlouvy odstoupit. Žalovaný na úvěr vyčerpal dne 23. 1. 2025 částku 5.000 Kč a žalobkyni uhradila celkem částku 63,16 Kč Kč (dne 14. 3. 2024 částku 20,53 Kč a dne 14. 4. 2025 částku 42,63 Kč). Žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného s úhradou po dobu 92 dnů smlouvu dne 21. 7. 2025 vypověděla (doklad o doručení či odeslání nedoložen). Žalobkyně vyčíslila pohledávku za žalovaným částkou 4.936,84 Kč na jistině, částkou 85,85 Kč za vyplacení tranší úvěru, částkou 6.164,85 Kč na úroku (neuvedeno, za jaké období byl kapitalizován), částkou 1,60 Kč na smluvní pokutě Dopisem ze den 2. 11. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluh do 3 dnů.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a poplatky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalovanému poskytla, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splatit nedostál, úvěr v dohodnutých splátkách nehradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

14. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku, podrobil soud mluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

15. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) a po srovnání podmínek půjček či úvěrů, které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem. Pokud soud uvážil, že částka požadovaná žalobkyní více jak dvojnásobně převyšuje samotnou jistinu dluhu, úrok byl sjednán ve výši mnohonásobně přesahující běžně poskytované úroky z úvěrů – 1,066 % denně – 378 % ročně, RPSN ve výši 1066 %, účelně vynaložené náklady při prodlení 499 Kč měsíčně, smluvní pokuta při prodlení 0,1 % denně, jedná se z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran o smlouvu zjevně nespravedlivou, rozpornou s dobrými mravya tedy neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku.

16. Podstatnou okolností, která vede k závěru o zjevné nespravedlivosti smlouvy, je dále, že žalobkyně se rozhodla žalovanému poskytnout úvěr 5.000 Kč (se splátkami 1.617 Kč měsíčně), aniž by dostatečně prozkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že nejprve zjistila celkový počet členů domácnosti žalované, příjem žalovaného, její pravidelné měsíční výdaje, dále ověřila, zda se žalovaný nenachází v následujících registrech: CEE, insolvenční rejstřík, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob a výpis katastrálního rejstříku. Posouzení úvěruschopnosti provedla podle interní metodiky schválného ČNB, ověřená výše příjmu žalovaného přitom činila 25.578 Kč. K důkazu předložila interní doklad označený jako „Identifikovatelné příjmy“ a interní doklad označený jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti“. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti vyplývalo, že žalovaný žije ve čtyřčlenné domácnosti, měsíční náklady na bydlení činí 2.000 Kč, půjčky činí 0 Kč, nezbytné výdaje 0 Kč, zbytné výdaje 2.000 Kč. Z interního dokladu Identifikovatelné příjmy bylo zjištěno, že žalovaný má příjem ve výši 25.578 Kč. Žalobkyně tedy sice zjistila měsíční příjem žalovaného ve výši cca 25.000 Kč, avšak žádným způsobem neprověřovala výdaje a ani neověřovala jeho finanční situaci a s tím spojenou schopnost splácet daný závazek ve sjednaných splátkách. Pouhé prověření žalovaného v databázi NRKI a BRKI, insolvenčním rejstříku, CEE a databázi neplatných dokladů nelze považovat za dostačující. Pokud žalobkyně poskytla žalovanému za této situace úvěr, nemohla jej poskytnout s vírou na vysokou pravděpodobnost splacení dluhu, a proto jejím nárokům nelze v soudním řízení poskytovat ochranu. V důsledku těchto skutečností žalobkyně porušila § 86 odst. 1 věta druhá z. č. 257/2016 Sb.; byť žalovaný námitku neplatnosti nevznesl, vstupuje tato okolnost, jak bylo uvedeno výše do úvah o nespravedlivosti smlouvy. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18. Závěru soudu nepřímo svědčí i skutečnost, že žalovaný žalobkyni uhradil pouze nepatrnou část dluhu – řádově několik desítek korun.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 63,16 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 5.000 Kč, a proto soud žalobě co do rozdílu poskytnutých plnění ve výši 4.936,84 Kč vyhověl. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok, a proto soud žalobu ve zbývajícím rozsahu ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.