15 C 112/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 43.931,04 Kč / úvěr

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 43.931,04 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48897,53 Kč od 8.3.2025 do zaplacení ve výši 12 %, kapitalizovaného úroku ve výši 4966,49 Kč od 16.9.2024 do 21.2.2025 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítáII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice-Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 229 Kč, a to na účet č. 3703-226341/0710, VS: 1511011225.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.931,04 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 12. 2021 s tím, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu uhradila celkem částku 83.040 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 12. 2021 a z potvrzení o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 60.000 Kč, a to tak, že pouze částka ve výši 19.704 Kč měla být vyplacena na účet žalované, částka 31.296 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně coby věřitele žalované ze smlouvy ze dne 21. 12. 2021 č., hodnota, a částku ve výši 9.000 Kč započetla žalobkyně na své náklady na náklady související s vyřizováním úvěru žalované (400 Kč lustrum, 100 Kč expresní vyplacení úvěru, 3.700 Kč administrativní náklady, 3.600 odměna zprostředkovatele, 1.200 Kč náklady na ověření úvěrového případu). Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 26 % v 72 měsíčních splátkách po 2.595 Kč, celkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 119.016 Kč. RPSN činila dle údajů ve smlouvě 39,23 %, ve skutečnosti dle kalkulačka http://kalkulacky.idnes.cz/cr_spotrebitelsky-uver-rpsn.php 103,30 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky bylo v čl V sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na smluvní pokutu ve výši 50 % zůstatku jistiny, právo na poplatek za 1. upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za 2. upomínkou 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.

5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaná má příjem 15.764 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, pravidelné finanční závazky 1.000 Kč, jednorázové závazky 0 Kč , náklady na sázky Kč, v lustraci SOLUS, AML, CEE, insolvenčním rejstříku bez záznamu, je rozvedená s jednou vyživovací povinností, finanční zůstatek činí 7.169 Kč. Dle informací v Příloze č. 1 uvedených, sloužily jako podklad pro analýzu poslední tři výpisy z účtu žalované, které však nebyly přiloženy, ani blíže specifikovány.

6. Z upomínek ze dne 20. 6. 2024 a 5. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovanou o úhradu dlužné splátky splatné dne 15. 6. 2024 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

7. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 7. 3. 2025.

8. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle ust. § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

11. Podle ust. § 2004 odst. 1 občanského zákoníku se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.

12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen „ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalované poskytla, žalovaná však svému závazku úvěr řádně splatit nedostála, splátku splatnou dne 15. 9. 2024 a další splátky ani po zaslání upomínek žalobkyni neuhradila. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

20. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok dosahující téměř 100 % jistiny, RPSN přesahující 100 %, smluvní pokuta počítaná nikoli z výše dluhu, ale z celé jistiny úvěru) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.

21. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

22. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. V daném případě předložila žalobkyně soudu dokument nazvaný příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti, z něhož vyplývalo, že žalovaná má příjem 15.764 Kč, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, má pravidelné finanční závazky 1.000 Kč, v lustraci CEE, insolvenčním rejstříku a interní evidenci je bez záznamů, je rozvedená a má jednu vyživovací povinnost. Uvedené údaje již samy o sobě vzbuzují pochybnost, zejména pak nepřiměřeně nízké náklady na bydlení, zcela pak absentují ostatní běžné náklady na živobytí. Výpisy z úču žalované doloženy nebyly. Vzhledem k uvedeným zjištěním nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

24. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila celkem částku 83.040 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 60.000 Kč, resp. pouze 19.704 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř, když zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly.

26. Výrok III. je odůvodněn položkou č.2 bodu 2 ve spojení s položkou č.1 bodu 1b) Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č.549/1991 Sb. v platném znění.