15 C 209/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 pro 34.361,95 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 6.554 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 31.554 Kč od 28. 12. 2023 do 7. 6. 2024 ve výši 15 %, se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.554 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení ve výši 14,75% a co do částky 2.807,95 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2.173,26 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 194 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1511020924, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 31.554 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 11. 2023. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 27. 12. 2023 včetně poplatku 6.250 Kč za poskytnutí úvěru, poplatku za službu „Klidné spaní“ 110 Kč, poplatku za službu „Presto“ 165 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč. Žalovaný neuhradil na dluh ničeho.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 11. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, žalovaný měl vrátit částku 31.554 Kč včetně poplatku 6.250 Kč za poskytnutí úvěru, poplatku za službu „Klidné spaní“ 110 Kč, poplatku za službu „Presto“ 165 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ ve výši 29 Kč do 27. 12. 2023.B) Výzvou k plnění před podáním žaloby ze dne 31. 5. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.C) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, že žalovaný nezaplatil na dluh ničeho.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, neuhradil na dluh ničeho.

7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).

9. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

10. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 1410,33 %, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

11. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nahlédla do registru bankovních a nebankovních klientských informací, do insolvenčního rejstříku a vyšla z výše příjmu žalovaného. Žalobkyně však nezkoumala výdaje žalovaného, aby měla představu o tom, zda je žalovaný po zaplacení výdajů schopen úvěr splácet. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaný neuhradil na úvěr ničeho, ale byla mu poskytnuta částka 25.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě co do jistiny úvěru ve výši 25.000 Kč vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Zákonný úrok z prodlení soud přiznal žalobkyni v souladu s § 1958 odst. 2 občanského zákoníku od data odvislého jako lhůta k plnění v dopise žalobkyně ze dne 30. 5. 2024 s tím, že tento dopis byl žalovanému doručen dle domněnky dojití dle § 573 občanského zákoníku doručen dne 4. 6. 2024. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.173,26 Kč, přičemž tato částka představuje 58 % z jejich celkové výše 3.747 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.569 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31.361,95 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.800 Kč ve výši 378 Kč.

14. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 194 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.