15 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 15.945 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5.945 kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 15.945 Kč od 15. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 585,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 15.945 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 4. 2024, č. , číslo, . Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) poskytnul žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaný měl vrátit tento úvěr do 14. 7. 2024, a to včetně poplatku 4.619,52 Kč a úroku ve výši 36% ročně (325,48 Kč). Pohledávka od původního věřitele byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25.07.2025 na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 28.07.2025 mezi společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , jako postupitelem a společností , Jméno žalobkyně, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO žalobkyně, , jako postupníkem a novým věřitelem.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že měl od počátku zájem věc mimosoudně vyřešit, opakovaně navrhoval dohodu o splátkách, žalobkyně však nereagovala. Žádal rovněž o možnost dlužnou částku splácet po 2500 Kč měsíčně.

3. Při ústním jednání, ke kterému se žalobkyně omluvila, žalovaný setrval na svém stanovisku a dále namítl, že dne 16 9 2024 na předmětný dluh uhradil částku 1000 k č, a to společnosti , právnická osoba, . Učinil tak na základě emailu právního předchůdce žalobkyně, který sdělil, že vymáhání předmětné pohledávky bylo postoupeno právě na tuto společnost. K důkazu žalovaný předložil výpis z platby v mobilním telefonu, za které bylo soudem zjištěno, že tato částka byla poukázána na číslo účtu 2001836693/2010, Reference platby 107627988652.

4. Dále soud provedl důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:

5. A) Smlouvou o úvěru ze dne 16. 4. 2024, č. , číslo, , standardním formulářem a potvrzením o platbě má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) a žalovaný měl vrátit tento úvěr do 14. 7. 2024, a to včetně poplatku 4.619,52 Kč a úroku ve výši 36% ročně (325,48 Kč). RPSN dle smlouvy činí 2392,93 %.

6. B) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.07.2025 a ze dne 28.07.2025 má soud za prokázané, pohledávka od původního věřitele byla postoupena na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a následně na žalobkyni.

7. C) Předžalobní upomínkou má ze dne 21. 8. 2025 soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

8. D) E-mailovou komunikací má soud za prokázané, že žalovaný se snažil spor řešit mimosoudně.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.

11. Posouzení úvěruschopnosti12. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

13. Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť žalobkyně netvrdila ani neprokazovala porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Žalobkyně k výzvě soudu ze dne 12. 3. 2026 nedoplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalovaného, kdy soudu nedoložila listiny, na základě, kterých zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z listiny označené jako úvěruschopnost klienta k půjčce. 789750 Je pouze patrné, že tato je sestavena na základě informací poskytnutých žalovaným, přičemž z listiny vyplývá, že žalovaný dosahuje přímo 36.625 Kč, z toho výdaje činí celkem 20.000 Kč. Mezi výdaje pak patří měsíční splátka nebankovních úvěrů ve výši 12.000 Kč a náklady na bydlení 8.000 Kč.

14. Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy15. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

16. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). Úrok činí 36 % ročně, RPSN dle smlouvy činí 2392,93 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

17. Jelikož žalovaný nenamítal žádná jiná nepřiměřená ujednání (zneužívající klauzule), soud se jinými nepřiměřenými ujednáními nezabýval.

18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok.

19. Splatnost dluhu20. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu, že poskytovatel úvěru neposuzoval řádně úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), je třeba podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit hmotněprávní splatnost smluvních povinností žalované, vrácení jistiny úvěru. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené ustanovení je zvláštním ustanovením ve vztahu k občanskému zákoníku o splatnosti bezdůvodného obohacení, které je splatné, není-li dohodnuto, na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru učinil Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž mimo jiné uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“21. Z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Není možné uvažovat o dvou skutkových podstatách podle § 87 odst. 1 věty poslední a § 87 odst. 2 citovaného zákona, jak dospívá ve svém článku JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., v Soudních rozhledech 7-8/2025, s. 221, podle něhož musí mezi účastníky nastat spor o splatnost, kterým je třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena. Nelze akceptovat z toho rozporně vyplývající závěry (viz odst. IV. odst. 1 článku) o tom, že při pasivitě dlužníka soud rozhodne deklaratorním rozsudkem a přizná i odpovídající úrok z prodlení, jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku s tím, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele úvěru (žalobkyně) k plnění podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedený názor nepočítá s možností počáteční pasivity dlužníka, který následně, třeba v průběhu soudního řízení o zaplacení úvěru, začne zpochybňovat splatnost dluhu, a vůbec se nevypořádá s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

22. Soud se proto domnívá, že § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a to v závislosti na možnostech spotřebitele (žalovaného). Pokud se proto účastníci na lhůtě k vrácení nedohodnou, nastupuje § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a soud určí tuto dobu, a to dobu hmotněprávní (jedná se o konstitutivní rozhodnutí). Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Žalovaný při ústním jednání netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalovanému, a proto určil soud hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu.

23. Na ostatní plnění, kromě vrácení jistiny úvěru, nemá žalobkyně právo, a proto v této části soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

24. Protože žalovaný uhradil toliko 1.000 Kč (vymáhající společnosti), ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinen rozdíl v poskytnutých plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu ve výši 10.000 Kč vyhověl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 585,12Kč, představující 25,44 % jejich skutečné výše 2.300 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně ve výši 62,72 %a žalovaného ve výši 37,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15.945 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t..