15 C 281/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 22.935,81 Kč / úvěr

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22.935,81 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 24.491,83 Kč od 12.8.2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, kapitalizovaného úroku ve výši 1.556,02 Kč od 16.4.2025 do 28.7.2025 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 135 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1511028125, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.935,81 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v 72 měsíčních splátkách po 1.298 Kč s úrokem v celkové výši 26.592 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 36.344 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

4. Z předsmluvních informací a ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30.000 Kč, a to tak, že částka 24.000 Kč byla vyplacena na účet žalované a částka 6.000 Kč byla započtena na náklady žalobkyně sestávající z nákladů na lustru v registrech ve výši 400 Kč, nákladů na zpracování úvěru 100 Kč, ostatních administrativních nákladů žalobkyně ve výši 3.100 Kč, odměna zprostředkovateli ve výši 1.800 Kč a náklady na ověření úvěrového případu 600 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 26.592 Kč ve lhůtě 72 měsíců (18,4 % Kč), RPSN činila dle údajů ve smlouvě 39,92 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 50 % zůstatku jistiny, nejvýše však 200.000 Kč (čl. V bod 5.3 c) Smlouvy), poplatky za zaslání upomínky ve výši 300 Kč za první upomínku a ve výši 500 Kč za druhou upomínku (čl. V. bod 5.

4. Smlouvy) a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.

5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaný má příjem 19.113 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, pravidelné finanční závazky 4.369 Kč, v lustraci SOLUS, AML, CEE, insolvenčním rejstříku bez záznamu, je svobodný a bez vyživovacích povinností, finanční zůstatek činí 10.446 Kč.

6. Z kopie výplatní pásky za období 9/2022 soud zjistil, že čistá mzda žalovaného činila 17.624 Kč, za období 8/2022 17.384 Kč a za období 7/2022 pak 18.449 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za říjen 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 700 Kč, konečný zůstatek 0Kč (na účet mu byla poukázána mzda 18.899 Kč, vzápětí však tato částka byla poukázána na jiný bankoví účet jako splátka úvěru ), za září 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 10.000 Kč, konečný zůstatek 700 Kč (na účet mu byla poukázána mzda ve výši 18.649 Kč, opět tato částka odešla z účtu jako splátka úvěru, dále žalovaný čerpal úvěr ve výši 18.000 Kč a 5.000 Kč), za srpen 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 1.225,50 Kč, konečný zůstatek 10.000 Kč (na účet mu byla poukázána mzda 19.791 Kč, opakovaně čerpal úvěr 3.774,50 Kč, 13.983,50 Kč, 1.671 Kč, 4.000 Kč, 7.000 Kč a 10.000 Kč).

7. Z upomínek bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu dlužných splátek.

8. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 28. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 30.471, 83 Kč do 11. 8. 2025.

9. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle ust. § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

12. Podle ust. § 2004 odst. 1 občanského zákoníku se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.

13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen „ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalovanému poskytla, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splatit nedostál, splátku splatnou dne 15. 3. 2025 a další splátky ani po zaslání upomínek žalobkyni neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

21. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2 012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (žalovanému nebyl poskytnut úvěr ve výši 30.000 Kč, jak uvádí žalobkyně, ale pouze ve výši 24.000 Kč, když částku 6.000 Kč si žalobkyně započítala na své náklady popsané výše, smluvní pokuta 50 % z dlužné jistiny) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.

22. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

23. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. V daném případě předložila žalobkyně soudu dokument nazvaný příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti, z něhož vyplývalo, že žalovaný má příjem 19.113 Kč, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, má pravidelné finanční závazky 4.369 Kč, v lustraci CEE, insolvenčním rejstříku a interní evidenci je bez záznamů, je svobodný a bezdětný. Uvedené údaje již samy o sobě vzbuzují pochybnost, jak bude žalovaný při svém příjmu schopen splácet po dobu 72 měsíců splátku úroků ve výši 1.298 Kč měsíčně. Tyto pochybnosti nerozptýlí ani výpisy z účtu žalovaného za 3 měsíce předcházející čerpání úvěru, když z počátečních a konečných zůstatků je zřejmé, že žalovaný nemá žádnou finanční rezervu, jeho výdaje přesahovaly příjmy, a to i za situace, kdy v posuzovaném období čerpal další úvěry či půjčky. Vzhledem k uvedeným zjištěním nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

25. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok.

26. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve skutečné výši 26.000 Kč a uhradil 36.344 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

28. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 135 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.