15 C 309/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 52.659,20 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17.659,20 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 52.659,20 Kč od 28. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.491,30 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 526 Kč, a to na účet č. 3703-226341/0710, VS: 1511030925.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 3. 2025. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč, žalovaný měl vrátit nejpozději do 27. 7. 2025. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru. Žalovaný ničeho neuhradil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni. Dle žalobkyně žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši 52.659,20 Kč.

2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

3. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 27. 3. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 35 000 Kč, žalovaný měl vrátit nejpozději do 27. 7. 2025. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, tj. 146.949 % ročně z nesplaceného úvěru.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně dodatku má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 28. 3. 2025 byla na účet žalovaného převedena částka 35.000 Kč.

4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč, jak vyplývá z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 28. 3. 2025, tedy nikoliv v žalobkyní tvrzené výši 52.659,20 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, tj. 146.949 % ročně z nesplaceného úvěru, nejpozději do 27. 7. 2025. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené měla žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

10. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tuto ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný uhradil pouze 5 ze sjednaných 48 splátek. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

11. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30–40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

12. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou (popř. část dobrovolně nevrácenou). Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali úrok ve výši 146,949% ročně, RPSN činí 299,98 % (tedy RPSN i úroky převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost.

13. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalovanému prokazatelně poskytla pouze částku 35.000 Kč, nikoliv tvrzenou částku 52.659,20 Kč a žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, soud žalobkyni přiznal právo pouze na částku ve výši poskytnutého plnění. Při vypořádání bezdůvodného obohacení ohledně úroků z prodlení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy). Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4.491,30 Kč, přičemž tato částka představuje 32,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.633 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52.659,20 Kč sestávající z částky 3.220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3.220 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 3.220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a.

15. Ve výroku IV. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek dle položky 2. bodu 2 Sazebníku poplatků.