15 C 320/2021

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 13.497 Kč / úvěr

I. Řízení se co do částky 1.208 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.208 Kč ve výši 8,25 % ročně od 01. 11. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 60,95 % ročně z částky [číslo], 94 Kč od 22. 09. 2020 do 15. 10. 2020, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5.966 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 5.966 Kč ve výši 8,5 % ročně od 29. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.722 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 8.686 Kč od 01. 11. 2020 do 28. 10. 2021, z částky 2.720 Kč od 29. 10. 2021 do zaplacení, částky 3.605,10 Kč a úroku ve výši 30 % ročně z částky 7.946,94 Kč od 22. 09. 2020 do 15. 10. 2020, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 7.946,94 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 22. 09. 2020 dosáhne částky 37.785 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13.497 Kč zahrnující jistinu s obchodním úrokem a se zákonným úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 1. 3. 2020. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 95,95 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 678 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje měsícem dubnem 2020. Jelikož v důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru a podle smlouvy o úvěru se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 9.848,11 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalobkyně se též domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, za každý den prodlení až do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požadovala ve výši k datu vyhotovení žaloby, tj. 3.605,10 Kč a úroku za poskytnutý úvěr ve výši 95,95 % ročně z částky odpovídající zbývají dlužné původní jistiny úvěru ode dne 16. 10. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 37.785 Kč. Žalovaný neuhradil celkem částku 2.034 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že si je vědom smlouvy, měl však rodinné problémy, v místě bydliště je problém s poštou, která nedoručuje zásilky, a tak na to zapomněl.

3. Při ústním jednání konaném dne 8. 3. 2022 vzala žalobkyně žalobu co do částky 1.208 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.208 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a co do obchodního úroku do výše 60,95 % z částky 7.946,94 Kč od 22. 9. 2020 do 15. 10. 2020 zpět, a proto soud řízení dle ust. § 96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil (viz. výrok I.).

4. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne 1. 3. 2020, včetně Přílohy 1, soud zjistil, že žalovaný jako klient navrhl na předtištěném formuláři žalobkyni jako poskytovateli uzavření smlouvy o úvěru za podmínek níže uvedených. Ve smlouvě o úvěru by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč a žalovaný by se zavázal poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 95,95 % ročně splatit v pravidelných 48 měsíčních splátkách ve výši 678 Kč splatných vždy do každého 17. dne kalendářního měsíce počínaje 1. 4. 2020 s tím, že podle bodu 2.2 návrhu shora citovaného byla výše úroku limitována na 120 % částky, kterou měl žalovaný zaplatit, tedy na částku 37.785,60 Kč. Podle čl. 6 bodu 6.1 návrhu shora citovaného v případě, že se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o 30 dnů, vznikne žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 249 Kč za každou ze splátek dle bodu 6.2 návrhu shora citovaného, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek po dobu 15 dnů vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu. Podle bodu 6.3 návrhu shora citovaného jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky v délce 65 dnů, dochází k zesplatnění úvěru a podle bodu 6.4 návrhu shora citovaného se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Podle bodu 6.5 návrhu shora citovaného jestliže klient nezaplatí po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

5. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě [číslo] ze dne 3. 3. 2020 soud zjistil, že úvěr byl žalovanému schválen, čímž došlo k uzavření smlouvy o úvěru a přílohou tohoto oznámení byl splátkový kalendář. RPSN úvěru činilo dle oznámení žalobkyně 151,7 %.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovanému byla dne 2. 3. 2020 poukázána částka 8.000 Kč.

7. Z oznámení ze dne 20. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl vzhledem k okamžitému zesplatnění úvěru z důvodu prodlení se splátkami dluhu vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 9.892 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 7.946,94 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 1.901,17 Kč a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 44 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 10. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do 15 dnů od data odeslání výzvy.

9. Z potvrzení o výdělku žalovaného, výpisu z nebankovního registru a z výpisu záznamu z registru [příjmení] soud zjistil, že žalobkyně řádně ověřovala majetkové poměry žalovaného před poskytnutím úvěru.

10. Z dalších provedených důkazů nebyly zjištěny žádné právně významné skutečnosti nutné ke zjištění skutkového stavu.

11. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. <b>12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:</b> 13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

15. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

18. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok dle smlouvy činí 95,95 %, RPSN dle smlouvy činí 151,7 %, smluvní pokuta ve výši 249 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

19. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019-93, kde mimo jiné uvedl: <i>„ Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou„ ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“.„ K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“.„ Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. [příjmení] tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.“.„ K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady [příjmení] pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“.„ Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“.</i> 20. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

21. Žalovanému se však dostalo plnění ve výši 8.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul s výjimkou úroku z prodlení ve výši odpovídající ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně má právo na úrok z prodlení v zákonné sazbě od data 29. 10. 2021 (tj. po uplynutí 15 dnů od odeslání předžalobní výzvy – viz shora).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když poměr úspěchu a neúspěchu účastníků byl téměř shodný.