15 C 331/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 23.550 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 000 Kč od 19. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, a co do částky 2 550 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů ve výši 27,4 % jejich skutečné výše, přičemž tyto budou vyčísleny v písemném vyhotovení rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 236 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, VS: 1511033125 do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 23.550 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 10. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši celkem 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný ničeho neuhradil.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho namítal.

3. Soud rozhodl v souladu s usta. § 115 a o. s. ř. bez nařízení jednání.

4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 10. 2024 spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany si sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně – čl. II., odst. 2.2.6.) a úvěrovaný (žalovaný) splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 15. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (čl. II., odst. 2.2.7.). Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení (čl. IV., odst. 4.2., písm. c).B) Potvrzení o provedených platbách prokazují, že žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a ve výši 5.000 Kč dne 16. 10. 2024.C) Předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Žalovaný podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ničeho neuhradil. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.

6. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně měla k dispozici doklady totožnosti žalovaného (občanský průkaz a řidičský průkaz) a žádost o spotřebitelský úvěr, dále výplatní pásky za období 7/2024 ve výši 40.720 Kč a 8/2024 na částku 40.081 Kč. Výpisy z bankovního účtu žalovaného, které dle žalobkyně měly prokazovat výši výdajů žalovaného však byly za období 11. 2. 2023 do 12. 5. 2023, tedy za období téměř roku a půl předcházející poskytnutí předmětného úvěru. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, má základní vzdělání, vlastní dům bez hypotéky, jako zdroj příjmů – zaměstnanec spol. , právnická osoba, s měsíčním příjmem 41.876 Kč. Výše výdajů však byla uvedena zcela nereálně ve výši pouze 5.000 Kč. Žalobkyně mohla ověřit výdaje z výpisu z účtu, které předložil žalovaný. Tyto výpisy, jak již bylo výše uvedeno, však byly poskytnuty za období od 11. 2. 2023 do 12. 5. 2023, tedy pro posouzení výdajů žalovaného neměly žádnou vypovídací hodnotu. Pokud žalobkyně tvrdila, že ověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, zůstalo u tvrzení, neboť žádné výpisy lustrací nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují. Jelikož žalobkyně neposuzovala úvěruschopnost řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy7. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jendotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5543,35 %, sjednaný smluvní úrok činí 40 % měsíčně tedy 480 % ročně. Vedle toho je žalovaný jako úvěrovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od počátku prodlení s úhradou. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

9. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka 15.000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu zamítnul.Splatnost dluhu10. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“11. Žalobkyně netvrdila, že by se účastníci dohodli na splatnosti dluhu žalovaného, naopak splatnost dluhu odvozovala od zesplatnění úvěru ze dne 18. 2. 2025. Proto soud určil splatnost v tomto rozhodnutí ve smyslu v předchozím odstavci citovaném rozhodnutí a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který je zvláštním ustanovením k § 1958 občanského zákoníku (plnění k výzvě věřitele). Při stanoven splatnosti a výši splátek soud uvažoval o tom, že původní úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, a proto soud stanovil splátky nižší tak, aby dluh byl zapraven v rozumné době.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 820 Kč, představující 27,4 % z jejich celkové výše 2.993 Kč (rozdíl úspěchu žalobkyně ve výši 63,4 % a žalovaného ve výši 36,3 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.178 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23.550 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.

13. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 236 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.