15 C 332/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 45.998,25 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 222,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 40 776 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 5 360,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 526,26 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18 793,23 Kč od 23. 04. 2024 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 778,70 Kč od 23. 04. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 45.998,25 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 2021, č. , hodnota, (dále jen „spotřebitelský úvěr“) uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , se , adresa, a žalovaným.

2. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 20. 10. 2021, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 14 měsíčních splátek po 3.984 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 2.888 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14.700 Kč, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2.788 Kč a poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5.400 Kč Kč.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky, pak že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.C) Předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 24.777,75 Kč.

3. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně po poučení soudu dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila s odbornou péčí, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením Smlouvy. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnaný od 1. 9. 2009 na dobu neurčitou, dosahuje příjmu 17.960 Kč, dále pobírá starobní důchod 17. 159 Kč při výdajích 5.860 Kč tvořených částkou na energie a bydlení ve výši , právnická osoba, Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3.860 Kč. Žalovaný je vdovec a bydlí ve vlastní nemovitosti (bez bližší specifikace), což žalovaný doložil výplatními páskami, důchodovým výměrem a Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 29. 8. 2011. Výdaje žalovaného nebyly právním předchůdcem žalobkyně zkoumány. Současně právní předchůdkyně žalobkyně neuvedla žádná zjištění ohledně obvyklých výdajů, která mohla na základě zmíněné listiny učinit a dle nich i hodnotit schopnost žalovaného úvěr hradit. Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, ) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

5. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

6. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 272,44 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.

8. Protože žalovaný uhradil částku 24.777,75 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 30 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (30 000 Kč - 24 777,75 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítnul.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, jelikož převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.