15 C 59/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro 17.892,38 Kč / úvěr

I. Řízení se co do částky 13.608,76 Kč a úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 14.000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení zastavuje.

II. Žaloba, kterou by bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 14.000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 578,48 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 14.000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6.360 Kč, k rukám právní zástupkyně žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 17.892,38 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2017, [číslo] (dále jen„ Smlouva“), se právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 14 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 58 týdenních splátek po 426 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a poplatku ve výši 10.360 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 6.815,62 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a v souladu s ust. § 610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanská zákoník (dále jen „o. z.“) vznesla námitku promlčení, a to s odůvodněním, že Smlouva byla uzavřena dne 7. 1. 2017. Předmětem Smlouvy byla zápůjčka, která měla být splacena v 58 týdenních splátkách, tj. nejpozději do 17. 2. 2018. Jestliže žalobkyně podala žalobu až dne 25. 1. 2024, došlo k promlčení pohledávky nejpozději v roce 2021. Navrhla tak žalobu v plném rozsahu zamítnout.

3. Podáním ze dne 4. 3. 2024 jednak žalobkyně s námitkou promlčení nesouhlasila s odůvodněním, že žalovaná pohledávku hradila i po uplynutí sjednané doby řádného trvání Smlouvy, tedy po splatnosti poslední splátky dne 17. 2. 2018. Dle žalobkyně tak žalovaná každou platbou uhrazenou po 17. 2. 2018, v souladu s ust. § 2054 odst. 2 o. z., uznala svůj dluh a desetiletá promlčecí lhůta se od každé provedené platby prodlužovala vždy o deset let. Poslední platbu žalovaná uhradila dne 19. 11. 2019. K promlčení pohledávek tedy nedošlo a nemohlo dojít, neboť k promlčení dojde nejdříve 19. 11. 2029. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 405/2013 a rozhodnutí KS v Plzni sp. zn. 122 ICm 1511/2013 ze dne 4. 7. 2013). Jednak uvedeným podáním vzala žalobkyně žalobu co do částky 3.892,38 Kč jakožto výši dlužných úhrad za služby, částky 2.125,47 Kč jakožto kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení do 22. 5. 2020, částky 7.590,91 Kč jakožto kapitalizovaného úrok do 22. 5. 2020 a úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 14.000,00 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, zpět, a proto soud řízení v rozsahu částečného zpětvzetí dle ust. § 96 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. zastavil (Výrok I.)

4. Žalovaná reagovala podáním ze dne 12. 3. 2024, kdy uvedla, že z okolností věci nelze dovozovat, že by mezi stranami došlo ke konkludentnímu uznání dluhu ve smyslu ust. § 2054 odst. 2 o. z., když pokud žalovaná činila splátky dluhu, a to ještě vůči původnímu věřiteli, šlo vždy o plnění v dohodnutých splátkách, nikoliv o dílčí plnění. Navíc právní předchůdkyně žalobkyně ani vůči žalované neuplatnila ztrátu výhody splátek. Naopak sama žalobkyně ještě v e-mailu ze dne 17. 10. 2022 nabízela žalované sjednání splátkového kalendáře, k čemuž jí žalovaná e-mailem ze dne 9.11.2022 sdělovala, že dluh považuje za promlčený. Žalobkyni byla předmětná pohledávka postoupena již dne 9. 11. 2019, ale přesto žalovanou poprvé kontaktovala až dne 17. 10. 2022, tedy po 3 letech od postoupení pohledávky. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023, dle kterého platí, že:5. „ 50. …..promítnuto do poměrů § 639 o. z. to znamená, že z jednání dlužníka, jež má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z horizontu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění…..

56. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uzavřel, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

57. Za situace, kdy právní úprava v případě dlužníka v postavení spotřebitele předpokládá vrácení jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), nelze takové plnění dlužníka-spotřebitele bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z.).

58. Je tomu tak i proto, že tento postup dlužníka odpovídá dílčímu plnění, nikoli plnění částečnému, neboť právní předpis předpokládá rozdělení plnění tohoto dluhu do několika relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (postupně) dospívají (k tomu srov. shora citovaný R 36/2003 a navazující judikaturu).

59. Uvedený výklad sleduje cíle právní úpravy zvláštního způsobu určení splatnosti bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež (mimo jiné) reflektuje důvodová zpráva tohoto předpisu tak, že„ (…) stanoví se na jeho (spotřebitele, pozn.) ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova, v době přiměřené jeho možnostemʼ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“ (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87).

60. Lze tak uzavřít, že plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými § 639 o. z. spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty, neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě.“6. Dále žalovaná namítala, že by Smlouva měla být posouzena jako neplatná s odkazem na ust. § 87 a § 86 o. z., a to z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované původním věřitelem. V této souvislosti pak odkázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, C -679/18, ze kterého zcela jasně vyplývá, že povinnost soudu přihlédnout k neplatnosti spotřebitelské smlouvy z důvodu porušení předsmluvní povinnosti věřitele se uplatní i na spotřebitelské smlouvy o úvěru uzavřené před 29. 5. 2022 v této souvislosti rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ˇČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2016. Jelikož je dle žalované Smlouva neplatná, měla by být veškerá plnění ze strany žalované započtena na jistinu, ve zbytku pak je nárok žalobkyně promlčen.

7. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní a žalovanou za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:

8. A) Smlouvou o úvěru ze dne 7. 1. 2017, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 14 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 58týdenních splátek 426 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a poplatku ve výši 10.360 Kč. 426 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a poplatku ve výši 10.360 Kč.

9. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.

10. C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

11. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila na úvěr celkem částku 6.815,62 Kč.

12. E) E-mailem ze dne 17. 10. 2022, 7. 11. 2022 a 9. 11. 2022 má soud za prokázané, žalobkyně nabízela žalované sjednání splátkového kalendáře, na což reagovala žalovaná vznesením námitky promlčení.

13. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 610 odstavce 1 občanského zákoníku, k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

21. Podle § 619 odstavce 1 občanského zákoníku, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

22. Podle § 629 občanského zákoníku, promlčecí lhůta trvá tři roky. Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

23. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěrve výši 14.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto zápůjčku splácet týdenními splátkami stanovenými Smlouvou, a to včetně souhrnného poplatku. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnila, žalovaná uhradila celkem částku 6.815,62 Kč. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

24. Jednotlivá ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

25. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).

26. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

27. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností), RPSN dle smlouvy činí 204 %, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

28. Soud má dále za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., když jak vyplývá ze Zákaznické karty - žádosti o spotřebitelský úvěr, právní předchůdce si pouze ověřil výši příjmu žalované 16.252 Kč, a to pracovní smlouvou a výpisy z bankovního účtu, kdy není patrno kolik výpisů měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici (tyto listiny však soudu předloženy nebyly). Nijak však již nezkoumal žalovanou odhadované výdaje ve výši 12.650 Kč, které soud považuje, přes tvrzení žalované, že náklady na nájemní bydlení činí 6.500 Kč, za nepřiměřeně nízké. Vyhodnocení právního předchůdce pravděpodobnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků nepovažuje soud za správné a zákonu odpovídající.

29. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaná uhradila částku 6.815,62 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 14.000 Kč, musel se soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Žalovaná by tak měla žalobkyni vrátit částku 7.184,36 Kč (14.000 – 6.815). Soud však v souladu se žalovanou dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je ve zbytku dle § 610 odst. 2 o. z. promlčen. Sama žalobkyně ve svém vyjádření uvádí, že poslední splátku žalovaná uhradila 19. 11. 2019, žalovanou však kontaktovala až 17. 10. 2022. Na tuto výzvu zaslanou žalobkyní e-mailem žalovaná reagovala tak, že vznesla námitku promlčení. Z uvedeného nelze v žádném případě dovodit, že žalovaná dluh vůči žalobkyni konkludentně uznala a dluh se tak promlčuje v 10-ti leté promlčecí lhůtě dle § 639 o. z. Úvěr měl být splacen nejpozději do 17. 2. 2018, následujícího dne tak počala běžet tříletá promlčecí lhůta, která skončila dne 18. 2. 2021. Žaloba byla podána až dne 25. 1. 2024 a nárok žalobkyně je tak promlčen, když judikatura, na kterou odkazuje žalobkyně, není na danou věc přiléhavá.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6.360 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17.892 Kč sestávající z částky 1.820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1.820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 22. 2. 2024 a z částky 1.820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 3. 2024 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t..