15 C 91/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Hendrichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 22.515,10 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14.700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 14700 Kč od 19.12.2024 do zaplacení ve výši 12,75 %, částky 6365,1 Kč a částku 1450 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 899,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 225 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1511009126, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 22.515,10 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši 5.000 Kč a následně navýšení na 14.700 Kč s možností opakovaného čerpání, žalovaná měla vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (40% měsíčně). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty. Žalovaná ničeho neuhradila.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 16. 12. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 14.700 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru přirostlého za uplynulé období (40% měsíčně). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, při prodlení také smluvní pokuty.B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.C) Žalovaná ničeho neuhradila.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti7. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

8. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalované s tím, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě aplikace kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci žalované, přičemž po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy ve výši 19.648,67 Kč a výdaje ve výši 13.659,18 Kč. Další informace získala žalobkyně z databází (tvrzeno již v žalobě) CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, insolvenčního rejstříku a databáze neplatných OP. Z předložených výpisů je zřejmé, že žalované byla vyplácena mzda 19.721 Kč. Z výpisů je však rovněž patrné, že výdaje jsou za uvedené období podstatně vyšší než žalobkyní uváděných 13.659,18 Kč. Nicméně z výpisů nejsou patrné výdaje na bydlení (např. platby za služby a energie), avšak je zřejmé, že žalovaná si půjčovala opakovaně např. dne 13. 9. 2024 celkem 36.000 Kč od společnosti , právnická osoba, , , právnická osoba, ., či od společnosti , právnická osoba, ., dne 9. 9.2024 celkem 15.000 Kč.

9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované, neboť neprovedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalované), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Naopak z důkazů předložených žalobkyní je zřejmé, že žalovaná neměla dostatek finančních prostředků k plnění smluvních povinností ve formě měsíčních splátek ve výši minimálně 8 000 Kč. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy10. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5537 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

12. Jelikož žalovaná nenamítala žádná jiná nepřiměřená ujednání (zneužívající klauzule), soud se jinými nepřiměřenými ujednáními nezabýval.

13. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok.Splatnost dluhu14. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu, že poskytovatel úvěru neposuzoval řádně úvěruschopnost spotřebitele (žalované), je třeba podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit hmotněprávní splatnost smluvních povinností žalované, vrácení jistiny úvěru. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené ustanovení je zvláštním ustanovením ve vztahu k občanskému zákoníku o splatnosti bezdůvodného obohacení, které je splatné, není-li dohodnuto, na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru učinil Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž mimo jiné uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“15. Z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Není možné uvažovat o dvou skutkových podstatách podle § 87 odst. 1 věty poslední a § 87 odst. 2 citovaného zákona, jak dospívá ve svém článku JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., v Soudních rozhledech 7-8/2025, s. 221, podle něhož musí mezi účastníky nastat spor o splatnost, kterým je třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena. Nelze akceptovat z toho rozporně vyplývající závěry (viz odst. IV. odst. 1 článku) o tom, že při pasivitě dlužníka soud rozhodne deklaratorním rozsudkem a přizná i odpovídající úrok z prodlení, jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku s tím, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele úvěru (žalobkyně) k plnění podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedený názor nepočítá s možností počáteční pasivity dlužníka, který následně, třeba v průběhu soudního řízení o zaplacení úvěru, začne zpochybňovat splatnost dluhu, a vůbec se nevypořádá s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

16. Soud se proto domnívá, že § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a to v závislosti na možnostech spotřebitele (žalované). Pokud se proto účastníci na lhůtě k vrácení nedohodnou, nastupuje § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (i při pasivitě žalované) a soud určí tuto dobu, a to dobu hmotněprávní (jedná se o konstitutivní rozhodnutí). Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Žalovaná netvrdila a neprokazovala žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalované, a proto určil soud hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu.

17. Na ostatní plnění, kromě vrácení jistiny úvěru, nemá žalobkyně právo, a proto v této části soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

18. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 899,90 Kč, přičemž tato částka představuje 30,6 % z jejich celkové výše 2.941 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,30 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.126Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22.515,10 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.

20. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 225 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.