16 C 124/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: údaje o žalobkyni údaje o zástupci 361/16, 602 00 Brno proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 12 800 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 1 600 Kč a částky 3 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 3 200 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 613 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku v částce 200 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku ne účet. č. 3703-226341/0710, VS 16110012423.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 24. 10. 2022, vedené pod č. 22877. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec do výše 20 000 Kč, ze kterého žalovaná dne 24. 10. 2024 čerpala částku 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit vedle poskytnuté částky také smluvní úrok 40% měsíčně z jistiny a splácet úrok přirostlý za uplynulé období vždy nejpozději do 23. dne v měsíci. Předmětem návrhu je proto vedle částky 8 000 Kč dále smluvní úrok ve výši 3 200 Kč splatný 28. 3. 2023, dále zákonný úrok z prodlení a smluvní pokuta ve výši 1 600 Kč, ohledně které je žalovaná v prodlení. Pro případ, že by nebyl uvedený nárok z popsaného titulu vzat soudem za prokázaný, požaduje žalobkyně plnění poskytnuté na bankovní účet žalované z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované.

2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

3. Žalovaná souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaná dluh uznala v plné výši, avšak odkázala na to, že se dostala do dluhové spirály a není v jejích možnostech dluh uhradit najednou, a proto odkazuje na úhradu exekučními srážkami ze mzdy, jak jsou již nyní uhrazovány i další dluhy žalované. Ke svým poměrům uvedla, že pracuje jako pokojská v hotelu , právnická osoba, v Karlových Varech.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vedené pod č. , číslo, uzavřené dne 24. 10. 2022 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20 000 Kč za úrok ve výši 40% měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5543,36%. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla v čl. IV smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z částky, s níž je žalovaná v prodlení, a v čl. VI. pro případ prodlení žalovaného po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu.

5. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 24. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, částku 8 000 Kč dne 24. 10. 2022.

6. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalované soud zjistil, že v měsíci září 2022, vykazoval počáteční stav účtu částku 1 460 Kč, konečný stav účtu 25 022,63 Kč.

7. Z žádosti o spotřebitelský úvěr č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná žije sama v nájemním bytě, dosahuje příjmu 22 500 Kč měsíčně při měsíčních výdajích 7 500 Kč. Je zaměstnaná od 1/1997 ve společnosti , právnická osoba, .

8. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 25. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na zesplatnění úvěru k 25. 3. 2023 (pro porušení platební povinnosti) a uplatňovala pohledávku ke shodnému dni ve výši 28 406 Kč ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalované.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 10. 2023 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu ve výši 28 406,32 Kč ve lhůtě do 3 dnů, podle podacího lístku byla předžalobní výzva byla odeslána poštou dne 15. 10. 2023.

10. Ze zprávy Fio banky, a.s. ze dne 5. 1. 2024 bylo ověřeno, že na bankovní účet žalované vedený u Fio banky, a.s. pod č. , č. účtu, byla dne 24. 10. 2022 připsána částka 8 000 Kč, a to z účtu žalobkyně vedeného pod č. , č. účtu, .

11. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr.

12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala (posuzovala ji, ale nedostatečným způsobem), je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

15. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5543,36%. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

16. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost částky 8 000 Kč v tomto rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že není schopna úhrady dluhu najednou, soud přihlédl k tomuto tvrzení a stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při určení jejich výše soud zohlednil, že jsou-li již nyní žalované prováděny srážky ze mzdy, lze reálně očekávat schopnost žalované uhrazovat dluh ve splátkách nejvýše 500 Kč měsíčně.

17. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta částka 8 000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu ve výši 8 000 Kč vyhověl a dále v části 3 200 Kč (smluvního úroku) a zákonného úroku z prodlení shodně jako smluvní pokuty ve výši 1 600 Kč nárok žalobkyně zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 613 Kč, přičemž tato částka představuje 25 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,5 % a úspěchu žalované v rozsahu 37,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 800 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč vychází z § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1 000 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 800 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.