16 C 127/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 54 615 Kč / úvěr

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení pohledávky ve výši 35 613 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 37 053 Kč ve výši 10 % ročně od 27. 02. 2020 do 30. 03. 2021 ve výši 4 086,12 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 228,02 Kč ve výši 10 % ročně od 31. 03. 2021 do 14. 10. 2022 ve výši 5 665,66 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 119,73 Kč ve výši 10 % ročně od 15. 10. 2022 do 13. 12. 2022 ve výši 602 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 35 613,05 Kč ve výši 10 % ročně od 14. 12. 2022 do zaplacení a dále pohledávku ve výši 19 002,00 Kč a úrok ve výši 90,81 % ročně z částky 29 653,42 Kč od 27. 02. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 27. 02. 2020 dosáhne částky 105 494,00 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 54 615 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 12. 2018, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“). Touto smlouvou žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 24měsíčních splátek po 3 663 Kč. Žalovaný podle žalobkyně uhradil celkem částku 41 732,95 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že je připraven dlužnou částku uhrazovat. Pokud jde o úvěruschopnost, žalovaný uvedl, že k okamžiku sjednání úvěru nebyl žalobkyní vyzván ke tvrzení žádných dalších skutečností stran jeho výdajů nebo příjmů, dokládal pouze listiny, které jsou předmětem dokazování.

3. Soud dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Mezi účastníky byly nesporné následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvou, žalobkyně zkoumala před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, kdy ověřila výši jeho příjmů potvrzením zaměstnavatele. Informace uvedené v hodnocení klienta odpovídaly informacím, které žalovaný žalobkyni poskytl. Žalovaný žalobkyni poskytl úhrady ve splátkách v celkové výši 41 732,95 Kč. Dopisem ze dne 25. 2. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru. Dopisy ze dne 22. 1. 2020 a 24. 2. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě do té doby dlužné částky. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 14. 11. 2023 vyzván k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby. Žalovaný podepsal úvěrovou smlouvu v 15: 19:44 hodin, před uzavřením smlouvy podepsal prohlášení a dále v 15: 18:40 hodin předsmluvní formulář a hodnocení klienta stran jeho úvěruschopnosti byl podepsán v 15: 20:21 hodin.

4. Z listiny nazvané jako„ Hodnocení klienta“ bylo zjištěno, že žalovaný při sjednání úvěru uvedl, že je svobodný, dosahuje čistého příjmu 16 000 Kč ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba] s datem nástupu 1. 9. 2018 na dobu určitou, bydlí u rodičů a má výdaje 3 410 Kč (životní minimum) a za bydlení vydá 1 000 Kč. Uvedl, že dosáhl maturitního vzdělání. K tomu žalovaný uvedl, že informace o dosaženém vzdělání není pravdivá, má základní vzdělání.

5. Výplatními listy za měsíce 8/ 2018 a 10/ 2018, pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele bylo prokázáno, že zaměstnavatelem žalovaného byla v době uzavření smlouvy společnost [právnická osoba], žalovaný je pracovně zařazen jako strojírenský dělník s příjmem za 1. 9. 2018 až 30. 10. 2018 ve výši 19 080 Kč a od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2018 ve výši 15 579 Kč. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 8. 2019. Příjem žalovaného za 8/ 2018 činil 14 808 Kč a za 10/ 2018 částku 20 880 Kč.

6. Výpisem z registru nebankovního klientských informací (registru dlužníků NRKI/BRKI) bylo prokázáno, že žalovaný získal při hodnocení scóre 14 bodů. Takového výsledku žalovaný dosáhl z důvodu, že je příliš novým klientem nebo má rozpracované žádosti. K pravidlům hodnocení klienta bylo výpisem prokázáno, že ještě při scóre v rozmezí [číslo] bodů se jedná o vysoké riziko a výše vyplacené částky je limitována nebo je žádost zamítnuta.Výpisem z registru [příjmení] bylo prokázáno, že žalovaný prochází dne 15. 12. 2018 v čase 15: 03:41 hodin bez záznamu.

7. Smlouvou o úvěru ze dne 15. 12. 2018, [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 24měsíčních splátek po 3 663 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 137,97 % p. a. (při RPSN ve výši 139,97 %). Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 87 912 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 499 Kč při prodlení o délce 30 dnů do doby zesplatnění úvěru a souhrn těchto smluvních pokut činí maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále byla ujednána náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením u každé splátky, kde se dlužník ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Při délce prodlení 65 dnů dojde k zesplatnění úvěru a dosud nezaplacená jistina úvěru, nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, smluvní pokuty a náklady řízení se stávají novou jistinou. Při nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úroku byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z této nové jistiny.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V daném případě při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně v registru [příjmení] ověřila, že žalovaný je bez záznamu. V registru dlužníků NRKI/BRKI ale získal scóre 14 bodů, protože byl příliš novým klientem nebo měl rozpracované žádosti. K takovému zjištění žalobkyně nijak nepřihlédla, přestože ještě i scóre 320 bodů je považováno za rizikové. Nijak také neprověřovala příčinu poklesu příjmu u žalovaného v listopadu 2018, kde oproti předchozím měsícům dosáhl příjmu o 3 500 Kč nižšího (tj. o 18,5 %). Navíc žalobkyně zcela formalisticky zhodnotila možné výdaje žalovaného a spokojila se s předpokládanými výdaji ve výši životního minima a částkou 1 000 Kč na bydlení, ale situaci žalovaného nijak neověřila (zda skutečně bydlí u rodičů a uhrazuje tvrzenou částku). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 139,97 %. Žalovanému byla poskytnuta částka 40 000 Kč se závazkem vrátit během 2 let (24 měsíců) částku 87 912 Kč, přičemž v čl. 6 je upravena smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky, byť limitované výší 2 999 Kč za rok. Vedle toho však při prodlení s úhradou kterékoli splátky o více jak 65 dnů dojde k automatickému zesplatnění úvěru, přičemž ke dni zesplatnění se vypočte nová jistina zahrnující dosud nezaplacenou jistinu, veškeré dosud nezaplacené úroky a vzniká má povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. Navíc doba, kterou měl žalovaný na to, aby se seznámil se všemi podklady pro poskytnutí úvěru byla natolik krátká podle časových údajů podpisu jednotlivých listin, že je prakticky nereálné, aby listiny podepisoval s plným pochopení důsledků řádného nesplnění závazku. Celkově se jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovaný uhradil částku 41 732,95 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 40 000 Kč, proto musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalovaným poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalobkyní (částka 41 732,95 Kč je větší než částka 40 000 Kč), soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.