16 C 165/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 24 129 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 742 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 17 871 Kč a částky 6 502 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení z částky 17 627 Kč ve výši 14,75 % ročně od 30. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 73,99 % ročně z částky 13 637,32 Kč za dobu od 30. 1. 2024 do 20. 2. 2024 ve výši 590,70 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 637,32 Kč od 21. 2. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 1. 2024 dosáhne částky 52 704 Kč.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 24 129 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 4. 2023, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Soud provedl k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Návrhem na uzavření smlouvy a oznámením o schválení úvěru ze dne 26. 4. 2023, [číslo] úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů, splátkového kalendáře, předsmluvním formulářem, listinou nazvanou jako„ Pojištění schopnosti splácet úvěry“, dodatku [číslo] ze dne 26. 4. 2023, přihlášky do pojištění, přílohy [číslo] – Pojištění schopnosti splácet, doklad o vyplacení úvěru a listiny nazvané jako„ postup na dálku“ má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 14 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 48 měsíčních splátek po 1 043 Kč při úrokové sazbě 73,99 % ročně a RPSN 105,03 %. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně uvedeného smluvního úroku, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy a dále nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy. Žalovaný dále sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 384 Kč.

5. Kartou klienta, výpisem z nebankovního registru, prohlášení klienta, kopie OP, výpisu záznamů z registru SOLUS, hodnocení klienta potvrzení o úhradě a výplatního lístku za 3/2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ověřila, že mu je poukazován na bankovní účet příjem v průměrné výši 17 835 Kč, za 3/2023 mu náležela mzda ve výši 23 005 Kč. Ohledně obvyklých výdajů žalovaného žalobkyně vycházela z prohlášení žalovaného, kde uvedl výdaje za bydlení ve výši 3 915 Kč a životní výdaje ve výši 4 860 Kč, dále že je svobodný, bydlení má státní/obecní, má maturitu a má pracovní vztah na dobu neurčitou. Na základě zjištěných skutečností dovodila, že žalovaný disponuje finanční rezervou 8 060 Kč. Žalobkyně prověřila finanční situaci žalovaného prostřednictvím registru SOLUS a nebankovního registru, kde o žalovaném zjistila, že nemá negativní hodnocení.

6. Oznámením ze dne 28. 1. 2024, doručenkou, oznámením o zesplatnění, výzvou k zaplacení a interními záznamy žalobkyně má soud za prokázané, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky č. 7 a došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 28. 1. 2024 a do té doby narostlé příslušenství se stalo novou jistinou ve výši 16 145,91 Kč, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 4. 2024 a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

8. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 6 258 Kč.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci žalobkyně nedostatečně zkoumala výdaje žalovaného, když částky uvedené žalovaným jsou ve výších odpovídajícím normativním nákladům na bydlení a životního minima jednotlivce. I kdyby částka na bydlení měla možnost pokrýt samotné nájemné, s ohledem na obvyklé ceny energií je zřejmé, že v žádném případě daná částka nemohla pokrývat i zálohové platby za energie. Současně částka uvažovaná na životní potřeby žalovaného není odpovídající. Současně lze odkázat na rozsudek ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

11. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

12. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 105,03 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

13. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Soud uvažoval o možnosti stanovit splatnost dluhu žalovanému ve splátkách, kdy k tomuto nakonec nepřistoupil s ohledem na skutečnost, že si žalovaný musel být vědom, že dosud uhradil méně, než od žalobkyně získal a měl dostatek času, aby se mohl připravil na to, že bude muset rozdíl mezi zapůjčenou a uhrazenou částkou uhradit jednorázově.

14. Protože žalovaný uhradil částku 6 258 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 14 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (14 000 Kč - 6 258 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítnul.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že úspěšnému žalovanému ale náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalovanému spolu s řízením ani žádné náklady nevznikly.