16 C 172/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 20 000 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 8 500 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 11 500 Kč od 20. 9. 2023 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 576,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2021, [číslo] ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2022, [číslo] kdy žalobkyně částku 8 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 8 500 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a částku 11 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 11500 Kč od 20.9.2023 do zaplacení.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 16. 12. 2021, vedenou pod [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 52 měsíčních splátkách ve výši 264 Kč s poslední splátkou ve výši 227 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 6 691 Kč sestávajícího ze smluvního úroku ve výši 3 570 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 621 Kč. Úroková sazba činí 88 % a RPSN úvěru je 227,49 %.B) Smlouvou o úvěru ze dne 22. 3. 2022, vedenou pod [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 78 měsíčních splátkách ve výši 278 Kč s poslední splátkou ve výši 233 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 11 639 Kč sestávajícího ze smluvního úroku ve výši 7 847 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 292 Kč. Úroková sazba činí 86 % a RPSN úvěru je 169,28 %.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.

5. C) Předžalobní upomínkou ze dne 14. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.

6. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, že žalovaný dosud neuhradil ničeho.

7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

9. V posuzované věci právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] zjistil, že žalovaný měl dni 16. 12. 2021 nájemní bydlení, byl svobodný a vyživoval tři osoby. Pracoval jako obsluha pracích linek u společnosti [právnická osoba], dosahoval příjmu 9 967 Kč a měl odhadované měsíční výdaje 8 000 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně zjistil ke dni 22. 3. 2022, že žalovaný pracoval pro shodného zaměstnavatele s pracovním zařazením vozič a dosahoval měsíčního příjmu 19 228 Kč. Dále pobíral částku 2 462 Kč jako příspěvek na bydlení. Nadále měl povinnost výživy ke třem osobám a měl nájemní bydlení. Za výdaje měl žalovaný označit interní splátky ve výši 1 162 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele výši 3 500 Kč. Žalobkyně ani k výzvě soudu nedoplnila svá tvrzení o tom, jak prověřila úvěruschopnost žalovaného a současně nedoložila žádné listiny prokazující údaje zjištěné od žalovaného. Již z informací poskytnutých žalovaným v zákaznických kartách (aniž by soud mohl ověřit z listin jejich správnost), že bydlel v nájemním bytě, kde měl povinnost úhrady nájemného a nákladů spojených s užíváním bytu a vedle toho měl povinnost výživy vůči dalším třem osobám, a to vše ze svého jediného příjmu (později včetně příspěvku na bydlení ve výši 2 462 Kč) nejprve ve výši 9 967 Kč a následně ve výši 19 228 Kč, jsou předpokládané náklady ve výši 8 000 Kč zcela situaci žalovaného neodpovídající. Navíc jestliže právní předchůdce žalobkyně dokonce později vycházel z odhadovaných měsíčních výdajů žalovaného ve výši 3 500 Kč, nutno uvést, že tato částka neodpovídá ani výši životního minima jednotlivce, natož situaci, kdy žalovaný nadále vyživuje další tři osoby, uhrazuje nájem a energie. Zjištění, která právní předchůdce žalobkyně k majetkovým poměrům žalovaného učinil jsou proto zcela nedostačující a interpretace zjištěných informací o úvěruschopnosti žalovaného je chybná.

10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy uzavřené dne 16. 12. 2021 činí 227,49 % a ze smlouvy ze dne 22. 3. 2022 je RPSN ve výši 169,28 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve lhůtě 3 měsíců od doby právní moci rozsudku. Při stanovení doby splatnosti soud přihlédl k tomu, že původní úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně, a proto soud stanovil pro žalovaného splatnost tak, aby měl žalovaný možnost úhradu dluhu ve stanovené lhůtě zajistit.

13. Protože žalovaný neuhradil ničeho, ale byla mu poskytnuta částka 7 000 Kč a částka 10 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě vyhověl co do výše poskytnutých částek a ve zbývající části (co do souhrnných poplatků za úvěr a dále úroku z prodlení) žalobu z důvodů výše uvedených zamítnul.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 576,40 Kč, přičemž tato částka představuje 70 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

15. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.