16 C 243/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 13 250 Kč / zápůjčka

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem bezprostředně následujícím po dni, kdy tento rozsudek nabyde právní moci, do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv z nich.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 250 Kč od 17. 7. 2023 do zaplacení a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 249,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703226341/0710, variabilní symbol 1611024324, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 13 250 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 6. 2023 (částka 9 000 Kč) a jejího dodatku ze dne 21. 6. 2023 (1 000 Kč). Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč, žalovaná měla vrátit zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč do 16. 7. 2023. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně na výzvu soudu, jak ověřovala úvěruschopnost žalované doplnila, že žalovaná je učitelkou Základní školy v Potůčkách s příjmem 38 121 Kč (za 4/2023 ve výši 35 316 Kč, za 5/2023 ve výši 40 926 Kč), bydlí u rodičů a má měsíční výdaje 8 000 Kč. Žalobkyně co do výdajů žalované z opatrnosti vycházela z částky nezabavitelného minima ve výši 13 638 Kč a úvěruschopnost dovodila v důsledku dostatečné zbývající částky ve výši 24 483 Kč ze zjištěného příjmu. Dále poukazala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 pod sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o zápůjčce ze dne 16. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně poskytla žalované částku 9 000 Kč, žalovaná ji měla vrátit do 16. 7. 2023. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 2 925 Kč.B) Dodatelem ke smlouvě o zápůjčce ze dne 21. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dodatek ke smlouvě uvedené v předchozím odstavci, podle kterého žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ještě ve výši 1 000 Kč; žalovaná měla vrátit zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč do 16. 7. 2023 včetně celkového poplatku ve výši 3 250 Kč.C) Předžalobní upomínkou ze dne 21. 6. 2024, podanou k poštovní přepravě shodného dne, má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu z titulu smluv uvedených ad A) a B) před podáním žaloby, a to částky 16 393 Kč do tří dnů ode dne vyhotovení výzvy.D) Žalovaná ničeho neuhradila.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o zápůjčce. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V posuzovaném případě žalované vznikl závazek vrátit do 1 měsíce částku 10 000 Kč a poplatek ve výši 3 250 Kč, tedy celkem 13 250 Kč. Žalované z jejího příjmu čistě teoreticky mohla dle výpočtu žalobkyně zbývat částka 24 483 Kč, nicméně již to, že finanční situace žalované vyžadovala pět dnů po obdržení částky 9 000 Kč navýšení zápůjčky alespoň o 1 000 Kč poukazovalo na to, že situace žalované neodpovídá úvaze žalobkyně. Žalobkyně v rámci přezkoumání úvěruschopnosti žalované pochybila, když nepožadovala doložení reálných výdajů žalované (alespoň seznámením se stavy/měsíčními zůstatky na bankovním účtu žalované v posledních měsících) a tedy nelze uzavřít, že by žalovaná byla schopna zápůjčku řádně a včas splatit, jak posléze vyšlo najevo, když nebyla schopna zaplatit do dne podání žaloby ničeho. Co do potřebné míry zjišťování poměrů žalované lze poukázat na rozsudek ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V nyní posuzované věci žalobkyně sice vycházela z částek nezabavitelného minima, avšak ani tato neodrážejí reálnou situaci žalované a je potřebné nejprve úplně zjistit konkrétní faktické výdaje žalované a teprve poté přistoupit ke zhodnocení možné úvěruschopnosti žalované. Jelikož úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala jak výše uvedeno, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 2969 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

9. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaná netvrdila a neprokazovala své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při výši splátek soud přihlédl k tomu, že původní úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, a proto soud stanovil splátky ve výši odpovídající zaplacení dluhu v přiměřené lhůtě.

10. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do částky 10 000 Kč vyhověl a ve zbývající části z důvodů výše uvedených výrokem II. zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 249,05 Kč, přičemž tato částka představuje 50,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,47 % a úspěchu žalované v rozsahu 24,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 250 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

12. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.