16 C 300/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o 26 078,22 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 400 Kč ve splátkách po 600 Kč měsíčně splatných vždy do každého 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem bezprostředně následujícím po dni, kdy tento rozsudek nabyde právní moci, do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek pro případ prodlení žalovaného s úhradou kterékoliv z nich.

II. Žaloba se zamítá co do částky 11 678,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 781,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 814,83 Kč, úroku ve výši 18,56 % ročně z částky 14 770,89 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 14 770,89 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 260 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703226341/0710, variabilní symbol 1611030024, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 26 078,22 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 2023, č. , hodnota, (dále jen „spotřebitelský úvěr“) mezi žalovaným a společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, .

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:

5. A) Smlouvou o úvěru ze dne 14. 1. 2023, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 52 týdenních splátek po 556 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 13. 1. 2024. Žalovaný ve zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce dále částku ve výši 13 878 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 7 457 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 18,56 % ročně sjednanou na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 997 Kč (dále jen „poplatek“). Úroková sazba činila 86 p. a. a RPSN 171,93 %. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 26 078,22 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 14 770,89 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 11 307,33 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 814,83 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 781,85 Kč (tj. zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 14 770,89 Kč od 3. 2. 2023), úroků ve výši 18,56 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 770,89 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 770,89 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 600 Kč.E) Úvěruschopnost žalovaného ověřil z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě. Žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako traktorista ve společnosti , právnická osoba, , jeho měsíční příjem činil 10 697 Kč, žil v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že s ohledem na výši příjmu a výši požadovaného úvěru je schopnost žalovaného splácet předmětnou zápůjčku dostatečná. Právní předchůdce žalobce ani žalobce nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). K tvrzení žalobkyně nutno dále odkázat na aktuální usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024: „11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohl učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostál. To z důvodu, že nijak nebyl ověřen ani příjem žalovaného ani jeho faktické měsíční výdaje, které jsou navíc i tvrzeny jen jako částka odhadem. Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, ) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedených rozhodnutí.

8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 171,93 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti. O nepřiměřenosti zjednání svědčí rovněž dopis žalobkyně ze dne 29. 7. 2024, v němž žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě do té doby dlužné částky ve výši 30 927,94 Kč.

10. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. S ohledem na výši dluhu a schopnost žalovaného mu uložil povinnost úhrady v přiměřených splátkách, jejichž výše odpovídá žalovaným provedené platbě, a tedy je svou výší pro žalovaného reálně uhraditelná než splátky dle neplatné smlouvy.

11. Protože žalovaný uhradil částku 600 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 15 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (15 000 Kč - 600 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítnul.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu Jelikož nikdo z účastníků neměl větší úspěch, rozhodl soud o nákladech tak, jak je patrno z výroku III.

13. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 260 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.