16 C 64/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o 57 212,25 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 722,06 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 29 490,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 28 077,80 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 572 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1611006425, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 57 212,25 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 12. 2023, č. , hodnota, . Touto smlouvou žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec do částky 33 500 Kč, žalovaná čerpala částku 17 000 Kč dne 19. 12. 2023 a dále čerpala dne 18. 4. 2024 částku 19 813 Kč. Žalovaná dále uhradila částku 9 090,94 Kč a žalobkyně vyčíslila dosud neuhrazenou jistinu částkou 27 722,06 Kč. Žalovaná měla úvěr vrátit ve sjednaných denních splátkách včetně úroku ve výši 0,93 % denně z nesplacené části a dále se zavázala hradit poplatek za vyplacení tranší ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení, a to v kapitalizované výši 216,26 Kč.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Smlouvou o úvěru ze dne 19. 12. 2023, pod č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 33 500 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr v denních splátkách plynoucích z VOP počínaje 30. dnem od poskytnutí úvěru, tj. počínaje od 18. 1. 2024. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 0,93 % denně z nesplacené části a poplatek za vyplacení tranší ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení. RPSN činí dle smlouvy 1 422,87 %.

5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované soud zjistil, že žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu uvedeného žalovanou ve výši 26 500 Kč, z ověřeného měsíčního příjmu žalované ve výši 34 890 Kč, informace žalované o počtu osob v domácnosti: 2 na adrese trvalého pobytu, který je úřední adresou, nákladů uvedených žalovanou ve výši 15 000 Kč měsíčně na bydlení, z výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky ve výši 8 400 Kč měsíčně a další nezbytné výdaje 3 000 Kč měsíčně a ostatní zbytné výdaje 5 000 Kč. Žalobkyně vyhodnotila jako disponibilní příjem žalované částku 9 100 Kč, při rezervě 500 Kč.

6. Ze zprávy společnosti Kontomatik bylo zjištěno, že žalobkyně měla k dispozici informace z běžného účtu žalovaného za dobu od 15. 12. 2022 do 18. 12. 2023. Dále z obsahu uvedeného výpisu bylo ověřeno, že mzda žalované jí byla poukazována na uvedený účet, když její výše dosahovala částky 20 526 Kč průměrně měsíčně. Dále zjištěno, že žalovaná čerpala několik půjček od společnosti , právnická osoba, . v době 10/2023 až 12/2023 v celkové výši 249 420 Kč a část svého příjmu poukazovala na služby společnosti sazka.cz. Ověřit nebylo možné pravidelné měsíční úhrady žalované za bydlení. Z výpisu je dále seznatelné, že žalovaná je povinna k úhradě výživného.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru před podáním žaloby ve výši 57 317,25 Kč a náklady právního zastoupení vyčíslila částku 13 503 Kč.Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 9 090,94 Kč.Vzhledem k tomu, že si skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované nevycházela z reálného příjmu žalované. Nijak nezohlednila informace dostupné z výpisu z účtu žalované, tzn. zejména nepřihlédla k tomu, že podstatná část příjmu žalované za dobu od 10/2023 až 12/2023 je tvořena dalšími úvěry nebo zápůjčkami od společnosti , právnická osoba, . (až do výše 249 420 Kč) a žalovaná je povinna k plnění vyživovací povinnosti vůči další osobě. Z dostupných zjištění a předložených listin nelze ověřit výši výdajů za bydlení, když žalovaná navíc vykazuje bydlení na adrese sídla Magistrátu města Karlovy Vary. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.

10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 1422,87 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.

13. Protože žalovaná dosud neuhradila na jistině částku 27 722,06 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou, soud žalobě co do neuhrazené jistiny dluhu vyhověl a ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť jejich úspěch v řízení byl zhruba stejný.

15. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 572 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.