16 C 72/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci žalobkyně: [ Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [ Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ] o 13 680 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 3 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 12 600 Kč od , datum, do zaplacení a dále částky 1 080 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 774,34 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 13 680 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne , datum, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5 531,86 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byla v čl. IV smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení, a pro případ prodlení žalovaného po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu. Z potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet uvedený ve smlouvě č. [bankovní účet] částku 9 000 Kč. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného soud zjistil, že za měsíc srpen 2022 vykazoval účet žalovaného počáteční stav mínus 39 947,39 Kč a konečný stav 22 214,83 Kč. V průběhu sledovaného období byly uhrazovány závazky věřitelů žalovaného, a to [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 6 500 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 11 540 Kč) a také opětovně vyplaceny prostředky společnostmi [anonymizována tři slova] (částka 10 000 Kč) a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (částka 8 500 Kč), společnosti [právnická osoba] (částka 20 000 Kč) a společnosti [právnická osoba] (částka 60 000 Kč). Za měsíc září 2022 vykazoval bankovní účet žalovaného počáteční zůstatek 22 214,83 Kč a závěrečný mínus 38 113,65 Kč. V průběhu měsíce byly uhrazovány závazky věřitelů žalovaného, a to [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 22 750 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 12 750 Kč) a také opětovně vyplaceny prostředky společnostmi [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 13 500 Kč, 3 800 Kč a 2 700 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 10 000 Kč) a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (částka 10 000 Kč) a společnosti [právnická osoba] (částka 10 57,46 Kč). Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na zesplatnění úvěru k , datum, (pro porušení platební povinnosti) a uplatňovala pohledávku k danému datu ve výši 27 631 Kč ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalovanému. Předžalobní výzva byla podle podacího lístku žalovanému zaslána poštou , datum, .

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost zejména na straně výdajů žalovaného a současně nesprávně vyhodnotila záznamy patrné z bankovních výpisů žalovaného. Z nich vyplývá, že žalovaný je ve dluhové spirále, kdy splátky jednotlivých úvěrů uhrazuje z prostředků čerpaných z jiných krátkodobých úvěrů. Je zjevné, že pokud bankovní účet žalovaného vykazoval kladný stav, bylo to díky čerpání některého z úvěrových produktů. Příjem žalovaného, také seznatelný z výpisů bankovního účtu, nepokrývá obvyklé měsíční potřeby žalovaného a splátky na jeho finanční závazky.

7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.

8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5 531,86 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí k závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv.„ take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.

9. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.

10. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka 9 000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 9 000 Kč a ohledně zbývající částky 3 600 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 12 600 Kč od , datum, do zaplacení a částky 1080 Kč (smluvní pokuty) žalobu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 774,34 Kč, přičemž tato částka představuje 31,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 680 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

12. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.