17 C 104/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované 2. Anonymizováno bytem Adresa žalované oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B pro 613 285,10 Kč s přísl. I. Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni částku 306 642,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 306 642,55 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni částku 306 642,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 306 642,55 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.III. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných uložení povinnosti zaplatit částky specifikované ve výrocích I. a II. společně a nerozdílně.IV. Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni, k rukám zástupkyně žalobkyně, náhradu nákladů řízení v částce 36 181,65 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.V. Žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupkyně žalobkyně, náhradu nákladů řízení v částce 36 181,65 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalovaných domáhá společného a nerozdílného zaplacení částky 613 295,10 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným v souvislosti se soudním rozhodnutím (rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2024 č. j. 56 Co 244/2023-146), kterým byla uložena povinnost žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v uvedené částce (odpovídající předmětu řízení). Protože rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024-174 bylo rozhodnuto o zrušení pravomocného rozsudku, který povinnost k úhradě nákladů řízení ukládal, má žalobkyně právo na vrácení plnění nákladů řízení poskytnutého žalovaným, protože odpadl důvod tohoto plnění. Žalobkyně se dále domnívala, že by povinnost k úhradě uvedené částky měla být uložena solidárně oběma účastníkům, ač povinnost k úhradě nákladů řízení nebyla v režimu jejich aktivní solidarity, protože plněné náklady řízení spadaly do společného jmění žalovaných a žalovaní jako manželé jsou solidárně oprávněni a povinnosti v souvislosti s právy a povinnostmi týkajícími se společného jmění (§ 709 odst. 1, § 713 odst. 2 z. č. 89/2012 Sb. a § 26 odst. 2, § 49 odst. 3 z. č. 91/2012 Sb.).

2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili. Sice nepopírali, že by k plnění nákladů řízení podle posléze zrušeného rozhodnutí došlo, a že rozhodnutí, podle kterého obdrželi náklady řízení, bylo zrušeno. Namítali však, že řízení ve věci, kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dosud nebylo ukončeno. Přichází v úvahu, že žalobkyně bude opět zavázána k plnění nákladů řízení žalovaným. Poskytnuté plnění, které je předmětem tohoto řízení, může být na nově uloženou povinnost započteno.

3. Podle § 115a z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) bylo rozhodnuto, aniž soud nařizoval jednání.

4. Soud se zabýval mezinárodní soudní příslušností a rozhodným právem, protože žalovaní jsou státní příslušníci Vietnamské socialistické republiky s bydlištěm na území České republiky. Plnění nákladů řízení bylo uskutečněno podle tuzemského soudního rozhodnutí. Mezi Českou republikou a Vietnamem existuje smlouva o právní pomoci z 12. 10. 1982, která upravuje též kolizní normy (publikovaná pod č. 98/1984 Sb.); uvedená úmluva však neobsahuje ustanovení, které by se týkala mezinárodní soudní příslušnosti ve věci bezdůvodného obohacení a totéž platí i pro otázku rozhodného práva. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel I bis) je dána mezinárodní soudní příslušnost českých soudů (s ohledem na bydliště žalovaných jak v době vzniku škody, tak v době zahájen soudního řízení). Podle čl. 10 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 (Řím II) je rozhodným právem právo české (s ohledem na místo vzniku bezdůvodného obohacení a bydliště žalovaných).

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně plnila žalovaným žalovanou částku podle výše uvedeného pravomocného rozsudku a že uvedené rozhodnutí bylo posléze zrušeno. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že u zdejšího soudu probíhá nadále řízení pod sp. zn. 12 C 475/2022, ve kterém je řešena povinnost žalovaných uhradit náklady zdravotní péče o jejich nezletilé potomky (v tomto řízení došlo posléze zrušení soudní rozhodnutí). Mezi účastníky nebylo rovněž sporné, že žalovaní jsou manželé a že jsou státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky, kteří bydlí na území České republiky.

6. Z předžalobní výzvy z 14. 1. 2026 vyplynulo, že žalobkyně vyzývala žalované k dobrovolnému vrácení poskytnutého plnění (z titulu nákladů řízení) ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy a z e-mailu zástupkyní žalovaných z 26. 1. 2026, že uvedená výzva byla doručena žalovaným. Mezi účastníky nebylo sporu o doručení výzvy zástupkyni žalovaných a uplynutí lhůty (10 dnů) k 25. 1. 2026.

7. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 2991 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Oprávněnost požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně poskytla žalovaným plnění nákladů soudního řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) podle rozsudku, který byl posléze zrušen, v částce 613 285,10 Kč (podíl každého ze žalovaných na plnění byl ½), má právo na vrácení poskytnutého plnění, tedy po každém ze žalovaných ½ z celkové částky. Přijaté plnění představuje po zrušení původního rozhodnutí bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl ve smyslu § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016). Je třeba rozlišovat mezi důsledky zrušení pravomocného rozhodnutí, které ukládá peněžitou povinnost, vycházející z určitého řešení hmotněprávního vztahu mezi účastníky (vymezeného žalobním skutkem), a rozhodnutí, které ukládá povinnost k úhradě nákladů řízení. Ze soudní praxe vyplývá, že na druhém místě zmiňovaná povinnost má původ v procesním právu a toto rozhodnutí má charakter konstitutivního rozhodnutí. Zrušení výroku o nákladu řízení vede k posouzení odpovídajícího poskytnutého plnění jako bezdůvodného obohacení. U meritorního výroku to automatické není (a ne vždy zrušení meritorního rozhodnutí, jeho meritorní části, vede k závěru, že odpovídající plnění je bezdůvodným obohacením).

9. Podíl žalovaných na vzniklém bezdůvodném obohacení a otázka pasivní solidarity. Při určení podílu každého ze žalovaných na bezdůvodném obohacení vzniklém na úkor žalobkyně soud vyšel z toho, že plnění na náhradě nákladů řízení bylo žalovaným přiznáno jednou (souhrnnou) částkou, aniž by původní rozhodnutí určilo jejich podíl na tomto plnění. Vztah mezi více oprávněnými osobami se přitom řídí právním poměrem, na jehož základě jejich společné oprávnění vzniklo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 370/2003). V projednávané věci nebyl zjištěn žádný právní důvod, z něhož by bylo možno dovodit jiný než shodný (subsidiárně upravený § 1868 odst. 1 a § 1123 občanského zákoníku) podíl žalovaných na přijatém plnění. Nejde ani o případ, v němž by bylo možno solidaritu či jiný (obdobný) zvláštní režim dovozovat z úpravy společného jmění manželů. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1346/2021, vysvětlil, že § 713 odst. 2 občanského zákoníku neupravuje bez dalšího závazky manželů vůči třetím osobám (týká se vnitřních vztahů mezi manželi při nakládání se společným jměním).

10. Argumentace pro pasivní solidaritu žalovaných odkazem na manželství žalovaných (§ 709 odst. 1, § 713 odst. 2 občanského zákoníku) je nepřiléhavá již s ohledem na zmiňované rozhodnutí nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1346/2021. Soud (v předmětném zrušeném rozhodnutí) výslovně podíl žalovaných na přisouzeném plnění nestanovil, ale ten vyplývá z povahy věci s odkazem na § 1871 odst. 1, § 1875 občanského zákoníku a judikaturu k předchozímu občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb.: zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 453/2008, Rc 82/2009 a navazující pozdější judikaturu. Povinnost vrátit plnění může vůči každému ze žalovaných směřovat pouze ke vrácení té částky, o kterou se ten který (z manželů) obohatil. V projednávané věci navíc nejde o právo či povinnost spojenou se správou nebo nakládáním se společným jměním, nýbrž o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaným bylo plněno (a to a ohledem na dělitelnost peněžitého plnění každému ze žalovaných ½ z celkové částky) podle rozhodnutí, které bylo následně zrušeno.

11. Současně platí, že solidarita v oblasti nákladů řízení se u více účastníků na téže straně nepresumuje. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, uzavřel, že výrok o společné a nerozdílné povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu jen u nerozlučných společníků a v usnesení ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018 výslovně dodal, že to platí i tehdy, jsou-li účastníky manželé. Z těchto důvodů nelze dovodit, že by žalovaní byli k vrácení přijatého plnění zavázáni solidárně jen proto, že jsou manželi nebo že přijaté prostředky mohly připadnout do společného jmění.

12. Prodlení. Podle § 1958 odst. 2, § 1970 občanského zákoníku se žalovaní dostali do prodlení 26. 1. 2026 (v souvislosti s předžalobní výzvou z 14. 1. 2026). Každý ze žalovaných je tedy povinen poskytnuté plnění vrátit včetně úroku z prodlení (požadovaného ve správné výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb.).

13. Zamítavý výrok. Soud zamítl žalobu žalobkyně v části, ve které se domáhala uložení společného a nerozdílného zaplacení celé uplatňované částky s příslušenstvím (úrokem z prodlení).

14. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přísluší žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení po žalovaných, protože žalobkyně byla ve věci zcela převážně úspěšná (neúspěšná byla jen vyjádření povinnosti žalovaných ke vrácení plnění, tedy v požadavku na uložení pasivní solidarity v souvislosti s povinností žalovaných poskytnuté plnění vrátit). Při určení náhrady nákladů řízení soud vyšel z tarifní hodnoty odpovídající celé žalované částce 613 285,10 Kč, neboť v řízení vystupovala jediná žalobkyně, která v jednom řízení uplatnila své peněžité nároky proti dvěma žalovaným; společné úkony jejího zástupce se týkaly celé věci (§ 8 odst. 1 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu). Nejde o případ více žalobců se samostatnými nároky, k němuž se vztahuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014. Protože žalovaní netvoří nerozlučné společenství a jejich povinnost k náhradě nákladů nelze uložit solidárně, rozhodl soud o povinnosti každého z nich samostatně; při stejném rozsahu jejich neúspěchu uložil každému zaplatit jednu polovinu celkové náhrady nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018). Náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení advokátem. Soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu o zaplacení částky 613 285,10 Kč činí podle položky 2 sazebníku soudních poplatků 4 % ze základu, tedy 24 532 Kč. Odměna zástupce žalobkyně byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu; tarifní hodnotou je podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu výše peněžitého plnění 613 285,10 Kč a sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty činí podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu 10 780 Kč. Soud přiznal odměnu za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a písemné vyjádření ze dne 16. 4. 2026, celkem 32 340 Kč. Dále soud přiznal odměnu za předžalobní výzvu k plnění jako za jednoduchou výzvu podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, tedy v rozsahu jedné poloviny sazby, tj. 5 390 Kč, neboť nešlo o výzvu se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; srov. k tomu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 97 Co 14/2014. Za každý z těchto úkonů náleží dále paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy celkem 1 800 Kč. Celková náhrada nákladů řízení tak činí 64 062 Kč. DPH z odměny a hotových výdajů činí 8 801,30 Kč, celkem náklady řízení 72 363,30 Kč. Při stejném rozsahu procesního neúspěchu obou žalovaných proto soud uložil každému z nich nahradit žalobkyni jednu polovinu celkové náhrady nákladů řízení, tj. částku 36 181,65 Kč. Pokud žalobkyně učinila vyjádření v podání z 4. 6. 2026 jednalo se o argumentaci, která již měla být obsažena v žalobě, a tedy doplnění argumentace nemůže jít k tíži neúspěšných žalovaných.

15. Soud se nezabýval poměry žalovaných ve smyslu jejich možností zaplatit uloženou částku najednou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), protože žalovaní v řízení před soudem I. stupně uvedený požadavek nevyjádřili a protože v řízení ani o jejich poměrech nic konkrétního najevo nevyšlo. Pouze stručná informace v reakci na předžalobní výzvu, že žalovaní nemají finanční prostředky na jednorázové vrácení dluhu, neposkytuje podklad pro aktivitu soudu ke zjištění podmínek pro aplikaci výjimky ze standardní pariční lhůty.