17 C 137/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 81 690,73 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 31 690,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 81 690 Kč od 14. 5. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 817 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1711013726, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 81 690,73 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno uzavřené dne 13. 5. 2024 mezi společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným s tím, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2026. Na výzvu soudu doplnila k doplnění skutkových tvrzení o konkrétních výsledcích zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně nereagovala, v žalobě uvedla pouze, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána též v registrech ISIR, CEE, CRKI, EUCB (prostým nahlédnutím); žádné důkazy však k tomu označeny nebyly.

2. Žalovaný se vyjádřil tak, že svůj dluh ze smlouvy uznává, avšak je ohledem na jiné své dluhy platit splátky pouze 1 000 – 1 500 Kč měsíčně.

3. Soud ve věci rozhodl podle § 115 z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání.

4. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru z 13. 5. 2024, ze které bylo zjištěno uzavření úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Smlouva se týkala poskytnutí částky 50 000 Kč s tím, že částka měla být vrácena s úrokem 12 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 31 890,73 Kč ve dvanácti měsíčních splátkách ve výši 7 082 Kč od 13. 6. 2024 (RPSN 193,09 %). Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z potvrzení o platbě z 13. 5. 2024 vyplývalo, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 50 000 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný věřiteli nic nevrátil.

5. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek z 17. 2. a 18. 2. 2026 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil na žalobkyni předmětnou pohledávku. Z oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k úhradě před podáním žaloby z 7. 3. 2026 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu; oba dopisy byly odeslány v jedné zásilce žalovanému 10. 3. 2026 (na adresu bydliště žalovaného uvedenou ve smlouvě).

6. Uvedená skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla za použití prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku. Podle uvedené smlouvy věřitel poskytl žalovanému částku 50 000 Kč (na 12 měsíců), kterou žalovaný podle smlouvy nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku na žalobkyni podle § 1879 občanského zákoníku.

12. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

13. Úvěruschopnost žalovaného sice právní předchůdce žalobkyně měl podle tvrzení žalobkyně posuzovat, žalobkyně však konkrétně netvrdila, jaké byly výstupy zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (a ani ke zkoumání úvěruschopnosti neoznačuje žádné důkazy). Bez konkrétních zjištění o poměrech žalovaného (a jejich vyhodnocení věřitelem) nelze považovat zkoumání úvěruschopnosti za řádné. Protože žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně, vycházel soud z toho, že právní předchůdce žalobkyně porušil § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.

14. Žalovaný sice svůj dluh uznával, aniž by se však vyjadřoval ke zkoumání úvěruschopnosti (ostatně se z tvrzení žalobkyně zdá vyplývat, že žalovaný o postupu žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti a jeho výstupech informován nebyl). Pokud vyšlo v řízení najevo, že byla porušena ustanovení § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 267/2016 Sb., pak nemůže být uznání žalovaného ve smyslu § 153a odst. 2, § 99 odst. 2 o. s. ř. relevantní pro rozhodnutí o žalobě.

15. Podle neplatné smlouvy (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku) jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Z. č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru (50 000 Kč) bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný sice žádal poskytnutí splátek (s odkazem na své poměry), neposkytl však soudu součinnost k vyjasnění svých poměrů (splnění podmínek pro splátky), a proto soud stanovil splatnost dluhu v hmotněprávní lhůtě odpovídající procesní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. Ostatní požadavky žalobkyně (kromě jistiny) soud vyhodnotil jako nedůvodné, a proto žalobu ve zbytku uplatňovaného nároku zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Účastníci byli ve věci s přihlédnutím k příslušenství stejně úspěšní.

18. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni podle § 4 odst. 1 písm. j) z. č. 549/1991 Sb. doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2 bodu 2., ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.