17 C 145/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ondřeje Doubka a přísedících Anny Němcové a Mgr. Stanislava Makovičky ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 198 862 Kč / nároky z pracovního poměru

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 69 429 Kč jako náhradu mzdy a částku 2 000 Kč jako odměnu z dohody o provedení práce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 691 Kč jako mzdy, částky 11 218 Kč jako náhrady mzdy, částky 30 000 Kč jako sjednané odměny a částky 50 000 Kč jako náhrady škody.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám zástupce žalované, částečnou náhradu nákladů řízení v částce 90 426 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované jako svém bývalém zaměstnavateli (původně) zaplacení částky 198 862 Kč, po změnách v předmětu řízení se domáhala zaplacení částky 214 826 Kč. Žalobkyně uváděla v žalobě, že byla v době od 1. 9. 2019 do 28. 2. 2021 zaměstnancem žalované na pracovní pozici obchodního ředitele. Účastníci uzavřeli dne 1. 9. 2019 pracovní smlouvu s tím, že pracovní smlouva a podmínky výkonu práce byly založeny na předcházejících jednáních mezi generálním managerem (ředitelem) žalované [jméno] [příjmení] (členem představenstva) a žalovanou, konkrétně šlo o e-mailové zprávy z 16. 8., 19. 8. a 20. 8. 2019. Žalobkyně tvrdila, že na dobu prvních tří měsíců byla ujednána pracovní odměna 60 000 Kč měsíčně, od 4. měsíce pak ve výši 70 000 Kč měsíčně; již od počátku pracovního poměru měla žalobkyni příslušet další složka mzdy nad rámec základní mzdy ve výši 10 000 Kč měsíčně. Účastníci dále ujednali další benefity, m. j. od 2. měsíce poskytnutí bytu v areálu [příjmení] [příjmení], roční bonus ve výši jedné poloviny mzdy za splnění plánu za rok 2019, dorovnání mzdy 30 000 Kč za dobu její nižší výše (první tři měsíce pracovního poměru). Žalobkyně se pak po změnách žaloby a částečných zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení doplatku mzdy za měsíc březen 2020 ve výši 26 988 Kč, za měsíc červen 2020 ve výši 10 000 Kč, za měsíc říjen 2020 ve výši 2 691 Kč, za měsíc listopad 2020 ve výši 6 272 Kč, za měsíc prosinec 2020 ve výši 4 239 Kč, za měsíc leden 2021 ve výši 1 908 Kč, za měsíc únor 2021 výši 68 228 Kč. Dále se domáhala na základě dohody o provedení práce zaplacení odměn za práci podle této dohody vykonanou, tedy za sedmnáct nočních služeb po 500 Kč ve výši 8 500 Kč, za šest víkendových služeb po 1 000 Kč, tedy ve výši 6 000 Kč, celkem 14 500 Kč. Žalobkyně se dále domáhala doplacení částky 30 000 Kč na bonusech (jejich nedoplatku) s tím, že celkem na bonusech měla být zaplacena částka 65 000 Kč, a to bonus za splnění plánu za rok 2019 ve výši 35 000 Kč a dorovnání mzdy za první tří měsíce pracovního poměru ve výši 30 000 Kč, s tím, že byla uhrazena pouze částka 35 000 Kč. Konečně se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí byla způsobena tím, že musela vrátit žalované služební byt ještě před skončením pracovního poměru; v lednu a únoru 2021 uhradila částku 2x 25 000 Kč za nájemné náhradního bytu, jelikož byt žalobkyně byl v uvedeném období obsazen nájemci.

2. Žalobkyně tvrdila v reakci na námitku promlčení nároku, že žaloba byla podána (částečně) po uplynutí promlčecí doby proto, že žalobkyně se obávala negativního hodnocení žalobkyně žalovanou (jejím generálním ředitelem) v souvislosti se snahou žalobkyně získat novou pracovní pozici u jiného zaměstnavatele, pokud by uplatnila své nároky vůči žalované žalobou. Žalobkyně byla generálním ředitelem žalované ujištěna, že pokud přistoupí na dohodu o skončení pracovního poměru k 28. 2. 2021, nebudou s pracovním hodnocením žalobkyně problémy (bude kladné). Žalobkyně získala (po deseti neúspěšných výběrových řízeních) pracovní místo v Grandhotelu Zvon v březnu 2022 (zkušební doba trvala do 31. 5. 2022); v této souvislosti bylo hodnocení žalobkyně žalovanou negativní.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala předně promlčení uplatněného nároku, a to pokud jde o mzdu žalobkyně za březen a červen 2020 (následně též ohledně všech uplatňovaných nároků na doplacení mzdy, nebo její náhrady), pokud jde o odměny z dohody o provedení práce, pak všech odměn, byť v závěrečném přednesu připustila důvodnost nároku žalované (a vyjádřila připravenost žalobkyni odměnu v zatím nerozsouzeném rozsahu uhradit). Namítala dále, že žalobkyni nepříslušela bez odpovídajícího rozhodnutí nadřízeného variabilní nenároková složka mzdy. Dorovnání mzdy (jako bonusu) bylo podle dohody účastníků žalobkyni poskytnuto. Pokud jde o odměnu za splnění plánu (další bonus), pak za rok 2019 nemohla příslušet, protože žalobkyně se nepodílela ani na vytvoření, ani na plnění plánu; v roce 2020 plán převážně plněn nebyl. Žalovaná konečně popírala, že by žalobkyni vznikla škoda v souvislosti s vrácením bytu s tím, že žalobkyně dobrovolně, dne 29. 12. 2020, předala služební byt včetně klíčů.

4. Ve věci bylo dále rozhodnuto dvakrát o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby (pro částky 42 250 Kč a 20 000 Kč usnesením ze dne 28. 11. 2023, č. j. 17 C 145/2023-56 a usnesením ze dne 4. 7. 2024, č. j. 17 C 145/2023-126) a bylo rozhodnuto o změně (rozšíření) žaloby o částku 59 942 Kč (již zmiňovaným usnesením z 28. 11. 2023, č. j. 17 C 145/2023-56).

5. Částečným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 11. 2024, č. j. 17 C 145/2023-189 bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v části žalobního požadavku na zaplacení částky 49 488 Kč sestávající z částky 36 988 Kč jako (doplatku) mzdy za březen 2020 a červen 2020 a z částky 12 500 Kč jako odměny z dohody o provedení práce za měsíce únor 2020 až červenec 2020. Důvodem pro částečné zamítnutí žaloby bylo přisvědčení námitce promlčení uvedené části žalobního požadavku žalobkyně. Soud dospěl též k závěru, že ze skutkových okolností promlčení (časový odstup mezi skončením zkušební doby žalobkyně u nového zaměstnavatele a podáním žaloby) je vyloučeno, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti soud neprovedl výslech svědka [jméno] [příjmení] pro nadbytečnost. Uvedený rozsudek nabyl právní moci 4. 12. 2024 a předmětem řízení tak zůstala částka 165 338 Kč sestávající z částky (náhrady) mzdy za říjen 2020 ve výši 2 691 Kč, za měsíc listopad 2020 ve výši 6 272 Kč, za měsíc prosinec 2020 ve výši 4 239 Kč, za měsíc leden 2021 ve výši 1 908 Kč, za měsíc únor 2021 ve výši 68 228 Kč, částky 2 000 Kč jako odměna podle dohody o provedení práce za srpen 2020, částky 30 000 Kč jako zůstatku dohodnutého dorovnání mzdy žalované (dle žalobkyně šlo pro rok 2019 o dvě dohody: roční bonus 35 000 Kč za splnění ročního plánu za rok 2019 a bonus 30 000 Kč jako dorovnání snížené částky mzdy za první tři měsíce trvání pracovního poměru s tím, že částka 35 000 Kč byla v době pracovního poměru žalobkyni žalovanou uhrazena, částky 50 000 Kč jako náhrady nákladů na náhradní bydlení žalobkyně v lednu a únoru 2021 s ohledem na předčasné vyklizení žalobkyně ze služebního bytu u žalované.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že po osobním setkání žalobkyně a generálního ředitele k vyjednání podmínek pracovního poměru žalobkyně a žalované, kdy byly nastíněny jeho základní rysy, došlo k dojednávání finálních podmínek v e-mailech z 16. 8., 19. 8. a 20. 8. 2019 (č. l. 6 – 7 spisu).

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřely dne 1. 9. 2019 písemnou pracovní smlouvu datovanou téhož dne, s náplní práce obchodní ředitel s nástupem od 1. 9. 2019 (č. l. 8). Mezi účastníky bylo nesporné, že s účinností od 1. 9. 2029 příslušela žalobkyni základní mzda 60 000 Kč podle dohody o mzdě z 26. 8. 2019 (č. l. 98), od 1. 12. 2019 došlo ke zvýšení základní mzdy žalobkyně dohodou o mzdě z téhož dne (č. l. 9) na částku 70 000 Kč. Kromě základní výše mzdy v částce 60 000 Kč, popř. 70 000 Kč, byla ujednána další složka mzdy pojmenovaná jako nenároková složka představovaná (v případě obou dohod) částkou 10 000 Kč. Podmínky pro přiznání pohyblivé (nenárokové) složky mzdy žalobkyně byly účastníky probírány v elektronické komunikaci z 16. 8., 19. 8. a 20. 8. 2019 (č. l. 6, 7) s tím, že účastníci si obsah této komunikace vykládali rozdílně (pokud jde o nárokovost„ nenárokové“ složky mzdy). Mezi účastníky bylo nesporné, že kromě pracovní smlouvy, popř. dohody o mzdě a dohody účastníků o bonusech v rámci e-mailové korespondence neexistovala pravidla stanovená žalovanou jako zaměstnavatelem, která by otázku nenárokové složky mzdy řešila. Dodatek k pracovní smlouvě z 1. 4. 2020 (č. l. 10) o dočasném snížení počtu pánovaných hodin práce nebyl pro rozhodnutí soudu podstatný.

8. Pro výklad výsledků jednání účastníků o mzdě byla podstatná zmiňovaná e-mailová korespondence účastníků (protože ve svých výsleších žalobkyně a generální ředitel žalované setrvali na svých skutkových verzích). Z komunikace vyplývá sice, že uvedená složka mzdy měla být podle žalované součástí mzdy prakticky vždy, připouštělo se však, že v mimořádných případech může generální ředitel její vyplácení zastavit (tak reagoval na výslovný dotaz žalobkyně právě generální ředitel). Ze mzdových lístků žalobkyně (č. l. 15 – 20 p. v. a č. l. 101 – 105), nevyplývá, že by bylo ujednáno pravidelné vyplácení této složky mzdy; ostatně taková praxe nevyplynula ani z výpovědi účastníků (žalobkyně a člena představenstva [jméno] [příjmení]) a z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (personální ředitelky v době působení žalobkyně u žalované). Z výpovědi generálního ředitele žalované vyplývalo, že on sám nedával pokyny, jak konkrétní prémiovou složku mzdy nazvat (to byla věc účtárny), z výpovědi žalované vyplynulo, že předem jí nebylo oznamováno, jakou obdrží (a zda) prémiovou složku mzdy; ze samotného označení„ měsíční prémie“,„ roční prémie“ není možné dovozovat nic konkrétního (ve vztahu k žalobkyní tvrzenému výkladu). V rozporu s výkladem žalobkyně (že nenároková složka mzdy byla ujednána jako nároková, popř. závislá na plnění konkrétních kritérií) je též pracovní smlouva a zejména dohoda o mzdě, které pro nárokovost uvedené složky mzdy nesvědčí (pracovní smlouva z 1. 9. 2019, č. l. 8, dohoda o mzdě z 1. 12. 2019, č. l. 9 a z z 26. 8. 2019, č. l. 98). V této souvislosti nebyly podstatné statistiky obsazenosti hotelu a průměrné ceny za užívání hotelového pokoje (č. l. 11, č. l. 152, č. l. 224), protože šlo o skutečnost nerozhodnou pro závěr o tom, zda uvedená složka mzdy byla nároková, nebo nebyla (byly dokládány, aby úvahu generálního ředitele o ne/přiznání uvedené složky mzdy za příslušný kalendářní měsíc odůvodňovaly, hotel ne/plnil plán, aniž by to podle obsahu ujednání o obvyklé měsíční odměně bylo potřebné zjišťovat).

9. Pokud se žalobkyně dovolává zvyklosti v hoteliérství, že část mzdy, která je mezi účastníky dohodnuta, je formulována jako tzv. nenároková složka mzdy, ač je pak vyplácena pravidelně, pak to nemůže nic měnit na zjištění, že žalovaná jako zaměstnavatel měla volnou úvahu k tomu, zda nenárokovou složku mzdy přizná (nemění to tedy nic na nárokovosti takto sjednané a označené složky pracovní odměny). V době působení žalobkyně (od března 2020) ostatně mimořádné okolnosti nastaly s ohledem na opatření v souvislosti s pandemií COVIDu-19).

10. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaná ujednaly částku 10 000 Kč (od počátku pracovního poměru) jako nenárokovou (zcela odvisející od rozhodnutí nadřízeného žalobkyně).

11. Mezi účastníky bylo sporné ujednání o prémii pro žalobkyni v částce 35 000 Kč jako ročního bonusu za splnění plánu za rok 2019. Žalobkyně tvrdila ujednání uvedené prémie (v e-mailové korespondenci účastníků před ujednáním pracovního poměru) a dále vyplacení části uvedené prémie v souvislosti se mzdou za měsíc prosinec 2019 v lednu 2020 v částce 10 000 Kč; považovala plán za splněný, protože došlo k vyplacení uvedené prémie. Žalovaná nepopírala ujednání (jednoho) bonusu ve výši ½ mzdy za rok 2019 jako kompenzaci nižší mzdy žalobkyně po dobu tří měsíců (ve výši částky žalovaná uváděla rozporné údaje: nejprve hovořila o částce 35 000 Kč, následně pak přisvědčila verzi žalobkyně, že se jednalo o částku 30 000 Kč jako tříměsíční rozdíl mezi mzdou do 30. 11. 2019 a od 1. 12. 2019); uvedený bonus byl vyplacen v roce 2019 (jako prémie); žádný bonus za splnění plánu za rok 2019 ujednán nebyl (a ohledem na dobu působení žalobkyně u žalované nemohl být bonus ujednán a vyplacen).

12. Z e-mailové korespondence účastníků z 16. 8. 2019 vyplývá, že žalovanou (generálním ředitelem žalované) byl nabídnut žalobkyni bonus za rok 2019, pokud se splní plán, vyplaceno v lednu, dále roční bonus 1,5 mzdy za splnění ročního plánu (bez uvedení roku); e-mailem z 19. 8. 2019 se dotazovala žalobkyně na vyrovnání rozdílu ve mzdě (3x 20 000 Kč a 10 000 Kč) s tím, že e-mailem z 20. 8. 2019 generální ředitel žalované uvedl, že jí má příslušet plat ve výši 60 000 Kč po dobu prvních tří měsíců a že bude dorovnán bonusem 30 000 Kč (0,5 mzdy s vyplacením v prosinci, pokud bude vše v pořádku); za rok 2020 měla být odměna 1,5 měsíční mzdy, pokud bude splněn roční plán. Z dohod o mzdě vyplývalo ujednání výši základní mzdy 60 000 Kč od září do listopadu 2019, dále 70 000 Kč od prosince 2019 a dále též měsíční nenárokové složka 10 000 Kč). Ze mzdových lístků žalobkyně za měsíce září 2019 až leden 2020 (č. l. 101 – 105) vyplývalo vyplacení měsíční prémie 10 000 Kč za září, měsíční prémie 10 000 Kč za říjen 2019, měsíční prémie 10 000 Kč a roční prémie 15 000 Kč za listopad 2019, měsíční prémie 10 000 Kč za prosinec 2019 (při uváděné základní výši mzdy 60 000 Kč), měsíční prémie 10 000 Kč a mimořádná odměny 10 000 Kč za leden 2020. Z faktury žalobkyně z 12. 11. 2019 vyplývalo, že se uskutečnila akce [právnická osoba], což (v souladu s námitkou žalované) odůvodňovalo vyplacení další prémie za listopad 2019 v prosinci 2019. Z výpovědi žalobkyně nic dalšího nad rámec uvedených zjištění z listin nevyplynulo, z výpovědi člena představenstva [jméno] [příjmení] vyplynulo, že s ohledem na ústní ujednání účastníků došlo k vyplacení bonusu za rok 2019 ve formě vyrovnání rozdílu počáteční a následné mzdy již za měsíce září až listopad 2019 (v částce 30 000 Kč); z výpovědi žalované vyplývalo, že se o důvodu vyplacení u žalované neinformovala. Ze mzdových lístků žalobkyně je zřejmé, že prémie měly rozdílné názvy, které nebyly vypovídající pro zjištění účelu výplaty uvedené částky, soud tedy vycházel především z předsmluvní komunikace účastníků.

13. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že účastníci ujednali vyplacení bonusu ve formě vyrovnání rozdílu mezi počáteční nižší základní a zvýšenou základní mzdou od 1. 12. 2019 ve výši 30 000 Kč a že žalovaná uvedenou povinnost také splnila (ve výplatách za měsíce [číslo] 2019). [příjmení] za rok 2019 neměl nic společného s plněním plánu (což vyplynulo z výpovědi generálního ředitele s ohledem na minimální vztah doby působení žalobkyně a hospodářského výsledku za rok 2019); z e-mailu z 20. 8. 2019 pak jasně vyplývá, že bonus za splnění plánu (ve výši 1,5x měsíční mzdy) se týkal roku 2020.

14. Mezi účastníky bylo nesporné uspokojení pracovněprávních nároků žalobkyně ve smyslu výsledné částky vyplacené žalobkyni za ten který měsíc, jak vyplývá ze mzdových lístků žalobkyně. Za říjen 2010 (vykonávání práce žalobkyní do 5. 11. 2020) by měla mít žalobkyně nárok na mzdu s tím, že od 20. 10. 2020 došlo k uzavření hotelu provozovaného žalobkyní, a je otázka, jaké nároky svědčí žalobkyni od 20. 10. 2020 do 5. 11. 2020. Ze mzdového lístku totiž odpracovaná doba odpovídající počtu pracovních dnů nevyplývá. Z vyjádření generálního ředitele žalované vyplývá, že žalovaná vykazovala informace o výkonu práce v podobě, které odpovídal podpoře odvětví ze strany státu v době opatření z zamezení šíření pandemie COVID-19). Žalobkyně a žalovaná nebyli schopní konkrétní údaje o době odpracované za říjen a listopad 2020 uvést, protože se takové údaje neevidovaly. Nedostatek informací o odpracované době žalobkyní za situace, kdy práce byla žalobkyní vykonávána z domova, po telefonu i na pracoviště (konaly se porady, jak z výpovědí účastníků vyplývá; je to zřejmé i z uzavření dohody o skončení pracovního poměru včetně postupu při vykázání žalobkyně z pracoviště a odevzdání svěřených věcí) nemůže jít k tíži žalobkyně (to je odpovědnost žalované jako zaměstnavatele - § 96 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb.). Soud tedy vycházel z toho, že do 5. 11. 2020 (včetně) žalobkyně vykonávala práci, jejíž rozsah žalovaná neevidovala (sice uváděla, že hotel byl uzavřený, porady však probíhaly a též byla přípustná práce na dálku); i z výplatních pásek vyplývá pracovní činnost (byť to mělo být kvůli programu Antivirus).

15. Uvedené skutečnosti o zúčtování mzdových nároků byly též potvrzovány výpisy z účtu žalované (za období trvání pracovního poměru, č. l. 114 a násl.). Z vnitřního předpisu žalované z 20. 5. 2020 (č. l. 156) vyplývalo, že žalovaná stanovila pro případ jiných překážek na straně zaměstnavatele dle § 209 odst. 1 z. pr. s účinností od 1. 6. 2020 stanovení náhrady mzdy na minimálně 60 % průměrné mzdy.

16. Mezi účastníky bylo nesporné, že účastníci měli uzavřenou dohodu o provedení práce, ta byla uzavírána ústně a odpovídala odměně 500 Kč za noční službu a 1 000 Kč za víkendovou službu. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobkyně vykonávala službu ve dnech uvedených v č. l. II. bod 3. původní žaloby (č. l. 4); Dále bylo mezi účastníky nesporné, že odměna nebyla žalovanou vyrovnána (žalovaná však vznášela námitku promlčení). Po vydání částečného rozsudku byla předmětem řízení částka odměny za dvě noční a jednu víkendovou službu žalobkyně v srpnu 2020.

17. Mezi účastníky bylo nesporné, že účastníci uzavřeli na jednání dne 5. 11. 2020 písemnou dohodu o ukončení pracovního poměru ze dne 5. 11. 2020 s účinností k 28. 2. 2021 (žalobkyně měla k dispozici nedatované vyhotovení dohody). Mezi účastníky byly sporné výsledky ústního ujednání o dalším průběhu pracovního poměru: žalobkyně tvrdila, že a) byla učiněna dohoda o náhradě mzdy do doby skončení pracovního poměru s tím, že žalobkyni neměly být až do konce pracovního poměru přidělovány žádné pracovní úkoly, b) podle tvrzení žalobkyně se žalovaná zavázala vyrovnat dlužnou částku nedoplatku bonusů v částce 55 000 Kč na vyrovnání nižší úvodní mzdy a za splnění plánu v roce 2019 (20 000 Kč + 35 000 Kč) ve splátkách po 15.000 Kč a 4x 10 000 Kč za říjen 2020 až únor 2021, c) bylo ujednáno opuštění služebního bytu do 31. 12. 2020 a odevzdání služebního auta do 1. 12. 2020 podle žádosti žalované (žalobkyně s předáním služebního bytu nesouhlasila a při jednání uváděla, že nemá kde bydlet; musí si na dobu ledna a února pronajmout byt, protože její byt není zatím volný), uvedený požadavek byl podmínkou pro skončení pracovního poměru za podmínek uvedených pod písmeny a) + b), d) bylo ujednáno, že žalobkyně odevzdá kancelář, notebook, přístupovou kartu, a bylo jí zakázáno, aby nadále vstupovala do hotelu. Žalovaná popírala dohodu o bonusech a ujednání o vyplacení bonusů a též vědomí o problému žalobkyně se zajištěním bydlení.

18. Soud měl k dispozici písemnou dohodu z 5. 11. 2020 (č. l. 12), která obsahovala pouze ujednání o konci pracovního poměru k 28. 2. 2021 a dále obsah výpovědi žalobkyně a generálního ředitele žalované (k průběhu jednání); k odevzdání pracovních pomůcek se vyjadřovala též svědkyně [příjmení]. Pokud jde o dohodu o náhradě mzdy do konce pracovního poměru, pak toto ujednání vyplývá z výpovědi účastníků a též z následného jednání žalované, která (s výhradou mzdy za únor 2021) žalované náhradu mzdy vyplácela. Zřejmé bylo též to, že žalovaná bezprostředně po ujednání skončení pracovního poměru opustila pracoviště a odevzdala pracovní pomůcky (s výjimkou služebního auta a služebního bytu); uvedené skutečnost vyplývaly též z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]. Soud má též za prokázané z výpovědi účastníků, že žalovaná neukládala od 5. 11. 2020 žalobkyni žádné pracovní úkoly (byť generální ředitel se zmiňoval o konzultacích s žalovanou, neuměl obecnou zmínku jakkoli množstevně a časově zařadit).

19. Soud nemá za prokázané, že by se žalovaná zavázala žalobkyni doplatit částku 55 000 Kč jako nedoplatek dvou sjednaných bonusů. Žalobkyně totiž neprokázala, že by k ujednání dvou bonusů za rok 2019 došlo; ujednání se týkalo pouze dorovnání mzdy žalobkyně v částce 30 000 Kč, které podle obsahu mzdových lístků žalobkyně (v návaznosti na další závěr soudu o nenárokovosti variabilní složky mzdy) byly žalobkyni vyplaceny. Je pravda, že z e-mailu žalobkyně ze dne 22. 2. 2021 (t. j. bezprostředně před skončením pracovního poměru) vyplývá, že žalobkyně urgovala u generálního ředitele žalované vyplacení částky 20 000 Kč jako nedoplatku (ujednaných) bonusů s tím, že m. j. za říjen a listopad 2020 byly uhrazeny částky 15 000 Kč a 10 000 Kč jako částky, které žalobkyně chápe jako splátky ujednaných bonusů; uvedené částky byly podle obsahu mzdových lístků (a lístků odměny z dohody o provedení práce, která však v té době nebyla realizována) vyplaceny (a žalovaná nevysvětlila, o jaké platby se jednalo). Uvedený e-mail podle obsahu výpovědi generálního ředitele vyvolal telefonickou reakci, v rámci které byly nároky žalobkyně odmítnuty. Korespondence se svědkyní [příjmení] (předcházející dopis z 22. 2. 2021) nebyla žalobkyní označena v koncentrační lhůtě, a tedy k ní soud nemohl (ani v rámci výslechu žalobkyně) přihlížet (§ 114c odst. 5 z. č. 99/1963 Sb.). Protože žalobkyně v řízení ujednání o bonusech v srpnu 2019 (před vznikem pracovního poměru) neprokázala a protože z důkazů, které se týkaly jednání o skončení pracovního poměru 5. 11. 2019, nic jiného nevyplývalo, soud nemá ani na základě uvedených listin za prokázané, že by se žalovaná zavázala žalobkyni k úhradě bonusů v částce 30 000 Kč. Je třeba připustit, že účel plnění částek v říjnu a listopadu 2020 zůstal nevyjasněný, aniž by jen z této skutečnosti a upomínacího e-mailu bylo možné dovodit existenci uplatňovaného závazku žalované. I když žalobkyně ujednání o vyplacení dne 5. 11. 2020 neprokázala, soud jí neposkytl poučení o neprokázání uvedeného tvrzení, protože v řízení bylo prokázáno odchylné ujednání o bonusech před vznikem pracovního poměru žalované (ostatně s ohledem na to, že jednání se účastnili pouze žalobkyně a generální ředitel žalované a že žalobkyně následně výsledky tohoto jednání (s výhradou e-mailu z 22. 2. 2021) s nikým nekomunikovala, bylo by jen těžko prokazatelné, že k uvedenému ujednání došlo).

20. Mezi účastníky (a v návaznosti na protokoly o předání č. l. 13, 14) bylo nesporné předání automobilu 28. 12. 2020 a služebního bytu 29. 12. 2020 žalované (žalobkyní) bez dalších informací o okolnostech předání (ze strany žalobkyně). Skutečnost, že by žalobkyně uplatňovala právo na bydlení ve služebním bytě do 28. 2. 2021 z ničeho nevyplývá, ač ohledně služebního auta byla následně vedena komunikace (e-maily z 27. 11. 2020 a z 30. 11. 2020, č. l. 153, 154), které vedly ke změně doby předání automobilu (a vyjasnění nemožnosti potvrzení o trvání pracovního poměru za účelem refinancování hypotéčního úvěru); skutečnost, že žalobkyně v rámci svého výslechu líčila jiným způsobem závěry jednání (pokud jde o původní termín předání auta a bytu), neměl pro rozhodnutí soudu podstatný význam. Svědek [jméno] [příjmení], který za žalovanou převzetí bytu od žalobkyně vyřizoval, též potvrdil, žalobkyně byt pouze (bez dalších námitek) svědku předala. Mezi účastníky je v této souvislosti sporné, zda žalovaná porušila svou smluvní povinnost zajistit žalobkyni po dobu trvání PP bydlení ve služebním bytě, popř. zda žalovaná s předáním bytu (bez dalších podmínek) souhlasila.

21. Je nepochybné, že z předsmluvních dohod účastníků vyplýval závazek žalované zajistit žalobkyni po dobu trvání pracovního poměru ubytování v hotelu a že tento závazek žalovaná do 29. 12. 2020 plnila. Pokud žalobkyně dobrovolně (a z prokázaných skutečností nic jiného nevyplývá) byt předala žalované (a to v souvislosti s plánovaným koncem pracovního poměru), nemohla žalovaná porušit svou smluvní povinnost.

22. Mezi účastníky bylo sporné, že byt žalobkyně byl pro měsíce leden a únor 2021 pronajatý třetí osobě, dál je mezi účastníky sporné, že žalobkyně si pronajala náhradní byt na dobu 2 měsíců za celkovou částku 50 000 Kč. V souvislosti s výsledky dokazování o dohodách účastníků v souvislosti s ukončením pracovního poměru nebyl skutečný způsob zajištění bydlení žalobkyně po 27. 12. 2020 podstatný; ohledně předložených listin (zejména smlouvy o nájmu z 5. 7. 2020, výpovědi z 9. 11. 2020, předávacího protokolu z 31. 1 2021, smlouvy o nájmu náhradního bytu, č. l. 27, dopisu z 4. 10. 2024 a čestného prohlášení z 4. 10. 2024, č. l. 177, 178) existovala zejména ve vztahu k náhradnímu bytu řada pochyb (týkajících se velkého množství chyb v časových údajích ve smlouvě), která skutečné uzavření nájmu k náhradnímu bytu zpochybňovala, přesto z uvedených a z výpovědi žalobkyně o zajištění bydlení vyplývá, že žalobkyně do 28. 2. 2021 bydlela v náhradním bytě (který si pronajala). Je pravda, že z výpisu z účtu žalobkyně vyplývaly platební transakce na území Ukrajiny, aniž by z toho nutně vyplývalo, že žalobkyně na území České republiky nepobývala (žalobkyně to vysvětlovala poskytnutí karty své poslední žijící příbuzné); žalobkyně v korespondenci s generálním ředitelem v listopadu 2020 uváděla, že na Ukrajinu nepojede (služební auto tak použít nepotřebuje). Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalovaná neporušila svou povinnost zajišťovat pro žalobkyni ubytování po dobu trvání pracovního poměru.

23. Soud neprovedl důkaz rozpisem večerních a víkendových služeb (č. l. 23) s ohledem na to, že se se týkal nesporných skutečností (kdy žalobkyně uvedené služby v roce 2020 vykonávala); nebyl proveden ani důkaz mzdovým a osobním listem žalobkyně za rok 2021, jelikož žalovaná provedení tohoto důkazu nepožadovala a při dokazování o sporných skutečnostech potřeba tohoto důkazu najevo nevyšla. S ohledem na vyjasnění čerpání dovolené žalobkyní soud neprovedl ani důkaz letenkou žalobkyně (č. l. 96).

24. Vyhotovení předžalobní výzvy a její doručení žalované nebylo mezi účastníky sporné, s ohledem na průběh sporu a rozhodnutí o žalobě neměl pro stanovení nákladů řízení význam.

25. Soud převzal za svůj skutkový závěr skutečnosti mezi účastníky mezi účastníky nesporné a dále dílčí skutkové závěry výše.

26. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 33 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb. (dále jen„ z. pr.“) pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Podle § 36 odst. 1 z. pr. pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance.

27. Podle § 109 odst. 1 z. pr. za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle § 113 odst. 1 z. pr. mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak.

28. Mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva dle § 33 odst. 1 z. pr. dne 1. 9. 2019, pracovní poměr vznikl k 1. 9. 2019 dle § 36 odst. 1 z. pr. Účastníci ujednali o výši mzdy dohodou z 26. 8. 2019, která došlo změny 1. 12. 2019 (pokud jde o výši mzdy: zvýšeno na základní mzdu 70 000 Kč a nenárokovou složku 10 000 Kč) podle § 109 odst. 1, § 113 odst. 1 z. pr. V řízení nebylo prokázáno ujednání účastníků, že by nenároková složka mzdy byla nárokovou (nárokovatelnou) částkou (vázanou na konkrétní parametry výkonu); to nevyplývalo z vyjednávání účastníků před uzavřením pracovní smlouvy ani z výslechu svědků.

29. Podle 207 z. pr. a) pro přechodnou závadu způsobenou poruchou na strojním zařízení, kterou nezavinil, v dodávce surovin nebo pohonné síly, chybnými pracovními podklady nebo jinými provozními příčinami, jde o prostoj, a nebyl-li převeden na jinou práci, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši nejméně 80 % průměrného výdělku, b) v důsledku přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí a nebyl-li převeden na jinou práci, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Podle § 208 z. pr. nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87). Podle § 209 odst. 1 z. pr. o jinou překážku v práci na straně jiného zaměstnavatele, než uvedeného v § 109 odst. 3, jde také tehdy, kdy zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. Podle 209 odst. 2 z. pr. upraví-li v případech podle odstavce 1 dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci, musí náhrada mzdy činit nejméně 60 % průměrného výdělku; nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, může být dohoda nahrazena vnitřním předpisem.

30. Pokud jde o otázku náhrady a doplatku mzdy (10, 11, 12/ 2020 + 1, 2/ 2021), pak je třeba zdůraznit, že žalobkyně není povinna správně svůj nárok pojmenovat (mzda, nebo náhrada mzdy). Postačuje, pokud svůj požadavek kvantifikuje (vyčíslí) a vysvětlí na základě jakého skutku jí na uvedené částky vznikl nárok. Z přednesů a výslechů účastníků vyplynulo zamezení přístupu žalované do hotelu od 6. 11. 2020 (5. 11. 2020 byla žalobkyně z hotelu vykázána bezprostředně po uzavření dohody o skončení pracovního poměru) a poskytování (náhrady) mzdy (od tohoto data); žalobkyně již pro žalovanou žádnou práci nevykonávala (žalobkyně o žalované žádné pokyny k realizaci práce podle pracovní smlouvy nedostávala), a tedy již žalobkyni nesvědčil nárok na mzdu (§ 109 odst. 1 z. pr.).

31. Za říjen 2010 by měla mít žalobkyně nárok na mzdu s tím, že od 20. 10. 2020 došlo k uzavření hotelu provozovaného žalobkyní, a je otázka jaké nároky svědčí žalobkyni od 20. 10. 2020 do 5. 11. 2020. Ze mzdového lístku totiž odpracovaná doba odpovídající počtu pracovních dnů nevyplývá; evidence byla vedena žalovanou s ohledem na splnění podmínek pro poskytnutí státní podpory. Nedostatek informací o odpracované době žalobkyní nemůže jít k tíži žalobkyně (§ 96 odst. 1 z. pr.). Soud tedy vycházel z toho, že do 5. 11. 2020 (včetně) žalobkyně vykonávala práci, jejíž rozsah žalovaná neevidovala; i z výplatních pásek vyplývá pracovní činnost (byť to mělo být kvůli programu Antivirus).

32. Pokud tedy a) pracovní poměr účastníků trval do 28. 2. 2021, b) žalovaná od 6. 11. 2020 nevyvíjela na základě konkrétního požadavku žalované pro žalovanou žádnou pracovní činnost (žalovaná nedokázala uvést, zda žalobkyně poskytovala alespoň konzultační činnost), c) od 20. 10. 2020 byl sice lockdown, aniž by však došlo k úplnému ukončení práce (a aniž by žalovaná evidovala skutečně odpracovanou dobu), měla by být za dobu do 5. 11. 2020 vypořádána mzda (porovnán nárok podle pracovní smlouvy s vyplacenými částkami) a od 6. 11. 2020 posouzen nárok na případnou náhradu mzdy (porovnat nárok na náhradu mzdy za rozhodné období s vyplacenými částkami).

33. Žalobkyně neprokázala, že by částka 10 000 Kč měsíčně byla jako nenároková složka mzdy ve skutečnosti nároková (přestože ředitel v korespondenci uváděl, že obvykle poskytována je; viz též mimořádné události okolo COVIDu-19). Za dobu do 5. 11. 2020 měla žalované příslušet mzda dle § 109 odst. 1, § 113 odst. 1 z. př., protože vykonávala pro žalovanou práci. Odměna vycházela z ujednání účastníků, tedy z částky 70 000 Kč měsíčně. Od 6. 11. 2020 měla být žalované poskytnuta náhrada mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 z. pr. (podstatný je pak průměrný výdělek za předcházející kalendářní čtvrtletí ve smyslu § 351 a násl. z. pr.). Pokud je žalovanou uplatňován vnitřní předpis, ten se dotýká tzv. částečné nezaměstnanosti ve smyslu § 209 odst. 2 z. pr. (provoz žalované byl však uzavřen zcela, při COVIDu nejde o omezení zájmu o služby nebo omezení odbytu ve smyslu § 209 z. pr.); na věc tedy dopadají překážky na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 z. pr. se 100 % náhradou mzdy (a to i proto, že opatření pro probíhající pandemii nelze označovat za živelní pohromu ve smyslu § 207 z. pr.).

34. Za měsíc 10/ 2020 byl pracovní fond 176 hodin, počet pracovních dnů 22 včetně svátku 28. 10. v jinak pracovní den; vyplaceno bylo žalobkyní 82 309 Kč (z toho 5 000 Kč jako prémie) a žalobkyně požadovala úhradu 2 691 Kč. Přestože mělo být odpracováno podle mzdového lístku 8 dnů, neodpovídá to 15 pracovním dnům do lockdownu. Protože lockdown sám o sobě pracovní výkony nevyloučil (a zaměstnavatel je v konkrétním rozsahu nepopíral) a protože výplatní páska neodpovídala v počtu hodin skutečnosti, pak přísluší za 10/ 2020 mzda. Případný doplatek by spočíval v porovnání nároku podle dohody o mzdě (za měsíc 70 000 Kč) a vyplacené částky. Pokud byl nárok 70 000 Kč a vyplaceno bylo 82 309 Kč, pak za uvedený měsíc doplatek mzdy nemůže příslušet.

35. Podle § 351 z. pr. má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy. Podle § 352 z. pr. průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 z. pr. průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 353 odts. 2 z. pr. za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Podle § 354 odst. 1 z. pr. není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle § 354 odst. 2 z. pr. průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

36. Za měsíc 11/ 2020 byl pracovní fond 168 hodin včetně svátku 17. 11. v pracovní den; žalované bylo vyplaceno 73 728 Kč a žalobkyně žádala doplacení 6 272 Kč. Mzdový lístek počítá s odpracováním 10,93 dne, což neodpovídá skutečnosti, protože k 5. 11. 2020 došlo k ukončení přidělování práce žalobkyni; tedy je třeba vycházet ze čtyř odpracovaných dnů (do 5. 11. 2020) a zbylých sedmnáct dnů je věcí náhrady mzdy. Čtyři odpracované dny odpovídají při 416,67 Kč (70 000 Kč/168 hodin) částce 13 333,40 Kč. Náhrada mzdy pro čtvrté kalendářní čtvrtletí vychází z průměrného výdělku 454, 761 Kč za předcházející kalendářní čtvrtletí 7–9/ 2020 (za 7/ 2020 62 609 Kč za 144 hodin, za 8/ 2020 64 762 Kč za 136 hodin, na 9/ 2020 80 000 Kč za 176 hodin, tedy 207 371 Kč za 456 hodin, z čehož vyplývá uvedený průměr 454, 761 Kč). Náhrada je tak 454, 761 Kč x 17 dnů x 8 h, tedy 61 847,50 Kč. Součet mzdy a náhrady mzdy je celkem 75 180,90 Kč, což při vyplacené částce za listopad 2020 představuje doplatek 1 452,90 Kč, nedůvodný je požadavek za tento měsíc v částce 4 819,10 Kč.

37. Za měsíc 12/ 2020 byl fond pracovní doby (včetně svátků) celkem 184 hodin (z toho 16 hodin svátků), žalobkyni bylo vyplaceno 75 761 Kč a žalobkyně požadovala 4 239 Kč. Protože žalobkyně nepracovala na základě pokynů žalované, aniž by však došlo ke skončení pracovního poměru, přísluší žalobkyni náhrada za 184 hodin po 454, 761 Kč (ze stejného průměru, jako byl užit u 11/ 2020). To představuje nárok celkem 83 676,02 Kč; přiznat je možné 4 239 Kč, kterou žalobkyně požadovala, ač nárok by byl (mohl být až) 7 915,02 Kč.

38. Za měsíc 1/ 2021 byl fond pracovní doby 168 hodin (včetně 8 hodin svátku), požadavek žalobkyně byl 1 908 Kč, vyplaceno bylo 73 891 Kč. Podstatný byl průměr za 10 – 12/ 2020 (popř. za tu část období, kdy žalobkyně pracovala t. j. 1. 9. 2020 – 5. 11. 2020; jde o odpracování 21 dnů). 21 dnů za 10/ 2020 bez 1 dne svátku zaplaceno 82 309 Kč mínus náhrada za svátek 3 638,10 Kč tedy 78 670,90 Kč, 4 odpracované dny za 11/ 2020 odpovídají vyplacení 13 333,40 Kč; jde o celkem 200 hodin při mzdě 92 004,30 Kč, a tedy průměrný hrubá hodinová mzda činí 460 Kč). Náhrada mzdy za 21 dnů činí 77 280 Kč. Žalobkyni přísluší částka pouze 1 908 Kč, protože požadovala pouze tuto částku (ač jinak nárok činil z rozdíl průměru a vyplacené částky 3 389 Kč)

39. Za měsíc 2/ 2021 byl fond pracovní doby 160 hodin, požadavek žalobkyně činil 68 228 Kč, vyplaceno bylo sice 69 759 Kč, z toho však náhrada za nevyčerpanou dovolenou 57 987, náhrada mzdy tak byla poskytnuta pouze ve výši 11 772 Kč. Pro výpočet průměru je významné dle § 355 odst. 1 z. pr. odpracování alespoň 21 dnů v období (dle § 354 odst. 1 z. pr. předcházející kalendářní čtvrtletí), což je splněno. Při průměru za předcházející kalendářní čtvrtletí (viz výše náhrada za leden 2021) ve výši 460 Kč, je náhrada za 160 hodin, celkem 73 600 Kč, vyplaceno 11 771 Kč, nárok tak činí 61 829 Kč, který byl přisouzen; žalobkyně požadovala o 6 399 Kč více a v této části byl požadavek žalobkyně zamítnut.

40. Podle § 609 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu. Podle § 611 o. z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

41. Nároky žalobkyně na doplacení (náhrady) mzdy za 10/ 2020 – 2/ 2021 nebyly promlčené, protože nejstarší nárok se stal splatným 30. 11. 2020; žaloba byla podána 13. 9. 2023 a ke změně žaloby (rozšíření žaloby) došlo 23. 11. 2023, a tedy ani v tomto ohledu nemohlo dojít k promlčení s ohledem na tříletou promlčecí dobu a počátek běhu promlčecí doby odvozený od splatnosti mzdového nároku, m. j. proto, že rozšíření žaloby se týkalo nároku za 2/ 2021 (zpětvzetí žaloby náhrady za dovolenou a rozšíření žaloby o nárok na úhradu mzdového nároku).

42. Podle § 75 odst. 1 z. pr. rozsah práce vykonávané na základě dohody o provedení práce nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce. Podle § 75 odst. 3 z. pr. V dohodě o provedení práce musí být uvedeny sjednané práce a doba, na kterou se tato dohoda uzavírá. Podle § 77 odst. 1) z. pr. dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti musí být uzavřena písemně; jedno vyhotovení této dohody zaměstnavatel vydá zaměstnanci. Podle 20 z. pr. nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah.

43. Odměna z dohody o provedení práce vychází z toho, že mezi účastníky byla vedle pracovní smlouvu ústně ujednána ve smyslu § 75 odst. 1, odst. 3 z. pr. dohoda o provedení práce, přestože nebyla uzavřena písemně ve smyslu § 77 odst. 1 z. pr. (§ 20 z. pr.). S ohledem na nespornost odpracování dvou služeb nočních a jedné víkendové (v části požadavku žalobkyně, o kterém nebylo dosud rozhodnuto, t. j. za měsíc srpen 2020), přísluší žalobkyni odměna v souladu s ujednáním o výši odměny (§ 109 odst. 1 z. pr.). Nárok se stal splatným do konce následujícího kalendářního měsíce po odpracování (§ 144 z. pr.). K promlčení nároků za srpen 2020 nedošlo, protože byly splatné k 30. 9. 2020, promlčecí doba je tříletá (odvozovaná od možnosti uplatnění u soudu). Žalobkyni tak přísluší částka 2 000 Kč (dvě všední služby po 500 Kč a jedna víkendová služba po 1 000 Kč).

44. Bonus za rok 2019 (dorovnání mzdy za první tři měsíce) byl ujednáním ve smyslu § 113 odst. 1 z. pr. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením pracovního poměru takové ujednání o dvou bonusech 30 000 Kč + 35 000 Kč; bylo učiněno pouze jedno; roční bonus za splnění plánu se týkal roku 2020 a měl být ve výši 1,5 platu. Nárok byl zamítnut co do částky 30 000 Kč, protože sjednání dvou bonusů nebylo prokázáno a protože splnění bonusu na vyrovnání mzdy žalovaná prokázala.

45. Podle § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

46. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně uplatňovala u žalované zachování možnosti bydlení do doby skončení pracovního poměru, a tedy nemůže být žalovaná odpovědná za porušení právní povinnosti (žalovaná dobrovolně – viz svědek [příjmení] a bez námitek byt odevzdala). Nešlo přitom o obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu dle § 265 odst. 1 z. pr., protože zajištění bydlení pro zaměstnance nemělo přímou vazbu na plnění pracovních úkolů. Zaměstnavatel mohl odpovídat za porušení smluvní povinnosti dle § 2913 odst. 1 o. z.; pokud však žalobkyně souhlasila se zproštěním povinnosti žalované zajistit jí bydlení, pak nemůže žalovaná odpovídat za náklady na náhradní bydlení (žalovaná nemohla smluvní povinnost porušit).

47. Žalobkyni tak bylo přiznáno: a) odměna z dohody o provedení práce 2 000 Kč, b) náhrada mzdy 11/ 2020 – 1 453 Kč, náhrada mzdy 12/ 2020 – 4 239 Kč, náhrada mzdy 1/ 2021 – 1 908 Kč, náhrada mzdy 2/ 2021 – 61 829 Kč, celkem částka 71 429 Kč. Zamítnut byl zbytek nároků: a) doplatek mzdy 10/ 2020 – 2 691 Kč, b) náhrada mzdy 11/ 2020 – 4 819 Kč, náhrada mzdy 2/ 2020 – 6 399 Kč, c) doplacení bonusů - 30 000 Kč, d) náhrada škody za nájem bytu 50 000 Kč, celkem částka 93 909 Kč.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na částečnou náhradu nákladů řízení v částce 90 426 Kč. Uvedená částka odpovídá úspěchu žalované v rozsahu 74 % (tedy po odečtení neúspěchu žalované 26 % přísluší náhrada 48 % vzniklých nákladů řízení (z celkové částky 188 387 Kč). Úspěch žalované je dán tím, že v průběhu řízení žalobkyně uplatňovala nároky ve výši 276 076 Kč (součet částek o kterých bylo meritorně rozhodnuto a částek, ohledně kterých bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží (při zohlednění změn ve výši tarifní hodnoty předmětu řízení:

49. I. odměna a) stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 199 862 Kč (s přihlédnutím k početní chybě žalobkyně týkající se uplatňované odměny z dohody o provedení práce) ve výši 9 100 Kč za převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 8. 11. 2023, ve výši 9 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 11. 2023, b) stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 234 826 Kč ve výši 4 630 Kč za účast na přípravě jednání dle § 11 odst. 2 písm. g) a. t. dne 28. 2. 2024, ve výši 9 260 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 20. 3. 2024, ve výši ve výši 9 260 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 5. 4. 2024, ve výši 4 630 Kč za účast na přípravě jednání dle § 11 odst. 2 písm. g) a. t. dne 17. 4. 2024, ve výši 4 630 Kč za účast na přípravě jednání dle § 11 odst. 2 písm. g) a. t. dne 29. 5. 2024, c) stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 214 826 Kč ve výši 4 590 Kč za účast na přípravě jednání dle § 11 odst. 2 písm. g) a. t. dne 10. 7. 2024, ve výši 9 180 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 24. 7. 2024, ve výši ve výši 9 180 Kč za účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 9. 2024 (po dobu do dvou hodin s ohledem na skutečnou dobu konání jednání), ve výši ve výši 18 360 Kč za účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 4. 11. 2024 (po dobu delší dvou hodin), d) stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 165 338 Kč ve výši 7 740 Kč za účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 8. 1. 2025, ve výši 15 480 Kč za účast na jednání před soudem (po dobu delší dvou hodin, skutečná doba jednání však nepřekročila délku čtyř hodin) ze dne 17. 2. 2025, ve výši 7 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 7. 3. 2025, ve výši 15 480 Kč za účast na jednání před soudem (po dobu delší dvou hodin, skutečná doba jednání však nepřekročila délku čtyř hodin) dle § 11 odst. 1 písm. g) ze dne 5. 5. 2025, ve výši 7 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 19. 5. 2025.

50. Dále mu náleží II. paušální náhrady hotových výdajů advokáta a) dvanáct po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. za dobu do 31. 12. 2024 (za úkony právní služby vykonané v tomto období) ve výši 3 600 Kč, b) šest po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. po 2 700 Kč.

51. Dále mu přísluší III. cestovní náhrada v celkové výši 11 031,75 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 2. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 4. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 29. 5. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 7. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 9. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 4. 11. 2024 náhrada 1 158,41 Kč za 90 ujetých km v částce 758,41 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 8. 1. 2025 náhrada 1 360,43 Kč za 90 ujetých km v částce 760,43 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 2. 2025 náhrada 1 360,43 Kč za 90 ujetých km v částce 760,43 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 5. 5. 2025 náhrada 1 360,43 Kč za 90 ujetých km v částce 760,43 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,4 l /100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t.

52. Konečně žalované přísluší IV. DPH z odměny a hotových výdajů dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. (138 360 Kč + 17 331,75 Kč) ve výši 32 695,27 Kč. Celkové náklady jsou 188 387 Kč.