17 C 157/2022

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 18 476 Kč / zápůjčky (bezdůvodné obohacení)

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18.476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18.476 Kč od 13. 12. 2020 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky úroku z prodlení ve výši 1.972,29 Kč a ve výši 1.698,76 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18.476 Kč od 7. 12. 2019 do 12. 12. 2020.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, k rukám zástupce žalobkyně, náhradu nákladů řízení v částce 1.351,20 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 18.476 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vyplývajícího žalované ze smluv o půjčce ze dne 23. 6. 2016, [číslo] (dále jen: první smlouva“; týkala se zaplacení částky 10.316 Kč s přísl.) a ze dne 8. 4. 2016 [číslo] (dále jen:„ druhá smlouva“; týkala se zaplacení částky 8.160 Kč s přísl.). První smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované zápůjčku ve výši 17.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 517 Kč spolu s poplatkem (úrokem) za poskytnutí úvěru (zápůjčky) ve výši 2.380 Kč, administrativním poplatkem 3.400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 6.800 Kč a dále též s poplatkem za pojištění 406 Kč. Žalovaná uhradila na dluh částku 6.884 Kč. Druhou smlouvou právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované zápůjčku ve výši 21.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 639 Kč spolu s poplatkem (úrokem) za poskytnutí úvěru (zápůjčky) ve výši 2.940 Kč, administrativním poplatkem v částce 4.200 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 8.400 Kč a dále též poplatkem za pojištění 522 Kč. Žalovaná uhradila na dluh částku 12.840 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 27. 11. 2020 žalovaná nereagovala. Před uzavřením obou smluv žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Podle § 115a z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.) soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

4. První smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované částku ve výši 17.000 Kč, žalovaná měla vrátit zápůjčku ve formě 58 týdenních splátek po 517 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 12.580 Kč a poplatkem za pojištění 406 Kč. Podle připojených smluvních podmínek pro případ prodlení žalované vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny zápůjčky a RPSN bylo vyjádřeno 75,72 %.

5. V souvislosti s první úvěrovou smlouvou byla zkoumána úvěruschopnost žalované s tím, že zkoumání bylo uvedeno v Kartě zákazníka / Žádosti o zápůjčku z 23. 6. 2016. Totožnost žalované byla ověřena dle platného občanského průkazu. Žalovaná pečovala o tři nezaopatřené děti, byla spoluvlastníkem nemovité věci, ve které bydlela, s ní bydlel manžel. Žalovaná byla na rodičovské dovolené a pobírala částku 7.600 Kč měsíčně, dále pak 2.000 Kč měsíčně a dalším příjmem byla částka 6.000 Kč měsíčně. Výdajem byl nájem 1.000 Kč, 7.000 Kč jako další výdaje domácnosti a splátky úvěrů 4.800 Kč měsíčně. Celková výše dluhu vůči žalobkyni činila 75.000 Kč (splátka 3.800 Kč měsíčně), dále pak [právnická osoba] dlužila 8.000 Kč se splátkou 1.000 Kč měsíčně. Žalovaná předložila pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a SIPO.

6. Druhou smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované částku ve výši 21.000 Kč, žalovaná měla vrátit dluh ve formě 58 týdenních splátek po 522 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 15.540 Kč.

7. V souvislosti s druhou smlouvou byla zkoumána úvěruschopnost žalované s tím, že zkoumání bylo uvedeno v Kartě zákazníka / Žádosti o zápůjčku z 8. 4. 2016. Totožnost žalované byla ověřena dle platného občanského průkazu. Totožnost byla ověřena shodně jako u první smlouvy, byl shodný závěr o zajištění bydlení, počtu nezaopatřených dětí, manželu a o zdroji příjmu žalované (zdroj příjmu byl telefonicky ověřen). Žalovaná měla závazek vůči právnímu předchůdci žalobkyně ve výši 36.000 Kč se splátkou 4.000 Kč (s tím, že bylo počítáno s refinancováním). Žalovaná měla příjmy 7.600 Kč měsíčně, další příjmy 6.000 Kč měsíčně a ostatní příjmy 2.500 Kč. Výdaje byly 1.000 Kč nájem / inkaso, 8.000 Kč výdaje domácnosti, 2.000 Kč měsíčně.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a oznámením o postoupení pohledávky z 6. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.

9. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 11. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Z podacího lístku z 30. 11. 2020 soud zjistil, že žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) odeslala upomínku dne 30. 11. 2020 poštou žalované.

10. Soud převzal za svůj skutkový závěr výše uvedená skutková zjištění.

11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly dne 23. 6. 2016 a dne 8. 4. 2016 uzavřeny smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 17.000 Kč a 21.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto zápůjčky splácet týdenními splátkami stanovenými v obou smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila částku 6.684 Kč na první ze smluv a částku 12.840 Kč na druhou ze smluv. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

18. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy a další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Žalobkyně se sice domáhá pouze vydání bezdůvodného obohacení (ve výši rozdílu poskytnuté částky a částky žalovanou vrácené), v souvislosti s prodlením žalované vychází ze smluvních práv a povinností.

19. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. Příjmová i výdajová stránka byly zkoumána dostatečně (včetně doložení výše příjmů žalovanou), z úvěrové zatíženosti žalované (při jejích minimálních příjmech a třech vyživovaných dětech) však žalobkyně nevyvodila odpovídající závěry. Již před poskytnutím druhé půjčky (časově první) měla žalovaná vysoký dluh vůči žalobkyni, u kterého sice mělo dojít k refinancování, ze smlouvě však žádná taková skutečnost nevyplývala. Navíc tři měsíce po poskytnutí druhé (časově první) druhé zápůjčky (a tedy před jejím splacením) byla poskytnuta zápůjčka další. Dluh žalované vůči žalobkyni v té době činil 75.000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že nebylo pravděpodobné, že se žalované podaří její závazky vůči právní předchůdkyni splnit. V souladu s posouzením důsledků porušení povinností věřitelem při zkoumání úvěruschopnosti v rozsudku Soudního dvora (EU – druhého senátu) z 5. března 2020 ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] proti GK soud posoudil úvěrové smlouvy jako neplatné již z tohoto důvodu (§ 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku).

20. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

21. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

22. Dále tedy soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

23. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za situace, kdy celkové náklady spotřebitelského úvěru činí u obou smluv 74 % (s odhlédnutím od pojištění), RPSN činí u obou smluv 204 % (dle RPSN kalkulačky iDNES na jejich webových stránkách), odměna věřitele za poskytnutí peněz je násobně vyšší, než byla výše obvyklých úroků, jak je v rozhodném období poskytovaly banky, byly sjednány přísné podmínky zesplatnění (již při minimálním prodlení) a kdy jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy, je zřejmé, že smlouva je nevyvážená a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba obě smlouvy vyhodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

24. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaná uhradila na první ze smluv pouze částku 6.684 Kč a na druhou částku 12.840 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částek uvedených v žalobě, tj. 10.316 Kč a 8.160 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970, § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle předžalobní výzvy k plnění. Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou z důvodů shora uvedených (nelze u neplatné smlouvy dovozovat ze smlouvy splatnost povinnosti žalované).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.351,20 Kč, přičemž tato částka představuje 60 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20 %). Tyto náklady v částce 2.252 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 927 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 476 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.