17 C 18/2021

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro určení vlastnictví k nemovitým věcem

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované určení vlastnického práva k pozemku st.p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], k pozemku st.p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], k pozemku p.p. [číslo] pozemku p.p. [číslo] vše v [katastrální uzemí], části [územní celek], obci [obec], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám zástupce žalované, náhradu nákladů řízení v částce 26.875,99 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Namítala, že byla podrobena insolvenčnímu řízení, ve kterém byly v rozporu s § 283 odst. 2 z. č. 182/2006 Sb. (dále jen„ IZ“) insolvenčním správcem prodány nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně před právní mocí usnesení o zjištění úpadku žalované (výjimky z uvedeného zákazu nebyly dány). Žalobkyně se v incidenčním řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 152 ICm 3824/2015 domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byl realizován prodej nemovitých věcí žalobkyně mimo dražbu. Žaloba byla sice neúspěšná s odkazem na právní moc usnesení o úpadku, která byla (nesprávně) oznámena v insolvenčním rejstříku. V řízení o žalobě na obnovu řízení (po zrušení právní moci na usnesení o úpadku a po zrušení rozhodnutí o úpadku) byla žalobkyně neúspěšná (řízení o žalobě bylo zastaveno pro ukončení insolvenčního řízení), podala však ve věci dovolání. Pokud se žalovaná dovolává dobré víry nabyvatele nemovitých věcí, taková námitka jí nepřísluší. Ochrana dobré víry je poskytována nabyvateli nemovité věci od nevlastníka, nikoli v případě neplatného nabývacího titulu (v tomto případě kupní smlouvy). Pokud by snad i nabyvateli nemovité věci podle neplatné smlouvy byla poskytována ochrana, stal by se institut vydržení, příslušející ostatním dobrověrným nabyvatelům nemovitých věcí, nadbytečným.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala, že nemovité věci nabyla v rámci insolvenčního řízení, které se týkalo žalované, od insolvenčního správce, který byl uveden v insolvenčním rejstříku jako osoba oprávněná k realizaci prodeje nemovitých věcí žalobkyně (mimo dražbu). S ohledem na souhlas zajištěných věřitelů (v rámci insolvenčního řízení) s prodejem nemovitých věcí mimo dražbu nemohla žalovaná předpokládat, že právní moc na usnesení o úpadku žalobkyně je vyznačena chybně; ke zrušení právní moci na usnesení o úpadku došlo s velkým časovým odstupem od realizace prodeje nemovitých věcí. Žalovaná se dovolávala rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, ze kterého je zřejmé, že dobrá víra dobrověrného nabyvatele ve vztahu k předmětu nabytí se posuzuje k okamžiku nabytí vlastnického práva.

3. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně byla do 29. 7. 2015 zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitých věcí: pozemku st.p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku p. č. st. 23, jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], [územní celek]; vlastnické právo žalobkyně minimálně do uvedené data zpochybňováno není a je potvrzováno i výpisem z katastru nemovitostí (č.l. 5).

4. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně byla od 31. 5. 2013, kdy byl u Krajského soudu v Plzni podán insolvenční návrh, podrobena insolvenčnímu řízení; usnesením uvedeného soudu z 28. 8. 2013, č.j. 52 INS 15510/2013-A-15 byl zjištěn úpadek žalobkyně, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena AP insolvence, v. o. s. (jak je též zřejmé z kopie usnesení na č.l. 9); do 6. 5. 2020 byl v insolvenčním rejstříku uveden u uvedeného usnesení údaj o právní moci (k 11. 10. 2014), ke zrušení právní moci došlo až na základě usnesení Krajského soudu v Plzni z 2. 4. 2020, č.j. 152 ICm 3302/2016-105 s tím, že odvolání žalobkyně proti usnesení o zjištění úpadku bylo následně po zrušení právní moci na uvedeném usnesení předloženo Vrchnímu soudu v Praze (to je zřejmé též ze záznamu o zrušení právní moci na usnesení o zjištění úpadku z č.l. 11)

5. Mezi účastníky je nesporné, že usnesení o zjištění úpadku žalobkyně ad 4. odůvodnění bylo usnesením Vrchního soudu v Praze z 10. 6. 2020, č.j. 1 VSPH 671/2016-A-42 zrušeno (č.l. 14).

6. Mezi účastníky je nesporné, že kupní smlouvou z 28. 7. 2015 měl insolvenční správce v insolvenčním řízení, které se týkalo žalobkyně, v úmyslu převést vlastnické právo k nemovitým věcem žalobkyně (ad 3. odůvodnění) na žalovanou a z katastru nemovitostí jsou zřejmé právní účinky vkladu práva podle této smlouvy k 29. 7. 2015; žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník uvedených nemovitých věcí (na základě uvedené kupní smlouvy); kupní smlouva z 27. a 28. 7. 2015 (č.l. 6) uvedené skutečnosti potvrzovala. Uzavření kupní smlouvy předcházel souhlas zajištěných věřitelů se zpeněžením předmětných nemovitých věcí ad 3. odůvodnění mimo dražbu (uvedený postup vycházel z ujištění insolvenčního soudu insolvenčnímu správci přípisem z 23. 7. 2015 z č.l. 82, že usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci a podání žalobkyně /dlužnice/ z 1. 6. 2015 na této skutečnosti nic nemění). Žalobkyně k tomu namítala, že pokud jde o zajištěné věřitele, ti ve skutečnosti, s ohledem na nedostatek přezkumného jednání (žalobkyně o něm nevěděla a neměla možnost využít jakékoli námitky proti přihlášeným pohledávkám) zajištěnými věřiteli nebyli. Soudy i v tomto případě porušily práva žalobkyně v insolvenčním řízení a k jejím námitkám, které se týkaly nedostatku jejího předvolání k jednání a vyloučení možnosti námitek proti přihlášeným pohledávkám, nepřihlížely. Pokyn k prodeji byl dán osobami, které byly považovány v insolvenčním řízení za zajištěné věřitele.

7. Insolvenční řízení ad. 4. odůvodnění (týkající se žalobkyně) bylo pravomocně ukončeno usnesením Krajského soudu v Plzni z 4. 11. 2020, č.j. 52 INS 15510/2013-A-75 o zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (rozhodnutí bylo soudem II. stupně potvrzeno).

8. Řízení vedené Krajským soudem v Plzni po sp. zn. 152 ICm 3824/2015 o žalobě pro zmatečnost (podané žalobkyní, jak je zřejmé též z č.l. 17, kde je založena kopie uvedené žaloby) bylo pravomocně skončeno zastavením řízení podle usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 2. 2021, č.j. 104 VSPH 892/2020-293 (z důvodu, že podle § 159 odst. 4 IZ nejsou důvody pro pokračování v řízení o žalobě na neplatnost kupní smlouvy po skončení insolvenčního řízení). Uvedené rozhodnutí bylo napadeno dovoláním (žalobkyně).

9. Ještě před vyhlášením rozhodnutí ve věci bylo usnesením Nejvyššího soudu z 19. 7. 2021, č.j. 29 ICdo 52/2021-321, č.l. 127A rozhodnuto o odkladu právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 2. 2021, č.j. 104 VSPH 892/2020-293 o zastavení řízení o žalobě na obnovu řízení ve věci řízení o neplatnosti předmětné kupní smlouvy (projednávané Krajským soudu v Plzni sp. zn. 152 ICm 3824/2015).

10. Podle názoru soudce bylo též právně významné, že žalovaná měla v souvislosti s nabytím uvedených nemovitých věcí informace, že insolvenční správce je oprávněn kupní smlouvou z 27. a 28. 7. 2015 nemovité věci (za žalobkyni) převést na žalovanou, protože v insolvenčním rejstříku byly zveřejněny informace, které se týkaly oprávnění insolvenčního správce vystupovat za žalobkyni.

11. Soud neprovedl některé důkazy, které označila žalovaná: informací o řízení V -366/2021 (č.l. 62), usnesením Vrchního soudu v Praze z 10. 2. 2021, č.j. VSPH 14/2021-A-83 o odmítnutí odvolání žalobkyně proti usnesení o zastavení insolvenčního řízení (pro zpětvzetí návrhu) z č.l. 79, usnesením insolvenčního soudu z 20. 5. 2015, č.j. KSPL 15510/2013-B-22 o nařízení prohlídky předmětných nemovitostí (č.l. 81), soupisem předmětných nemovitostí do majetkové podstaty (č.l. 83), znaleckým posudkem na předmětné nemovité věci (č.l. 84), návrh na vydání výtěžku z 29. 7. 2017 (č.l. 90), žádost o pokyn ke zpeněžení a souhlasy s ním (č.l. 91 p.v., - č.l. 103 p.v.), listin k pojištění (č.l. 104 – 105 p.v.), listin z nákladům v souvislosti s realizací zpeněžení (č.l. 106 – 107 p.v.), usnesením Vrchního soudu v Praze z 22. 5. 2018, č.j. VSPH 169/2018-B-102 o potvrzení usnesení Krajského soudu v Plzni o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení (č.l. 108), protože důkazy se týkaly skutečností, které nebyly pro rozhodnutí soudu podstatné (a dílem se týkaly též skutečností, které byly mezi účastníky nesporné).

12. Skutečnosti mezi účastníky nesporné soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci samé.

13. Soud posoudil věc po právní stránce takto: Podle § 283 odst. 1 IZ zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen. Podle § 283 odst. 2 IZ ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku.

14. Podle § 286 odst. 1 písm. c) IZ majetkovou podstatu lze zpeněžit prodejem majetku mimo dražbu. Podle § 286 odst. 2 IZ o způsobu zpeněžení majetkové podstaty podle odstavce 1 rozhodne se souhlasem věřitelského výboru insolvenční správce.

15. Podle § 289 odst. 1 IZ prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku. Podle § 289 odst. 3 IZ platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře (věta druhá byla doplněna s účinností od 1. 7. 2017).

16. Podle § 293 odst. 1 IZ Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. , právnická osoba, může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.

17. Podle § 984 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

18. Podle § 25 odst. 1 písm. c), písm. d) z. č. 256/2013 Sb. k osobě se zapisuje poznámka o vyrozumění insolvenčního soudu o vydání rozhodnutí o úpadku a o rozhodnutí o prohlášení konkursu.

19. Podle § 289 odst. 3 IZ neplatnost kupní smlouvy může být vyslovena pouze v incidenčním řízení. Pokud takové řízení bylo pravomocně skončeno (řízení o žalobě na obnovu řízení bylo pravomocně zastaveno), pak podle soudní judikatury – usnesení Nejvyššího soudu z 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1965/2018 - nemůže nalézací soud uvedenou otázku řešit v tomto řízení (mimo rámec incidenčního řízení), ani jako předběžnou. Lze souhlasit se žalobkyní, že na posuzovanou situaci uvedené rozhodnutí (uvedený závěr) nedopadá. Už i proto, že ochranný účel normy (§ 289 odst. 3 IZ) směřuje jinam (vizte níže). Žalobkyně je v situaci, kdy se jí nedostalo ochrany v řízení dle § 289 odst. 3 IZ, ač je zřejmé, že úpadek byl formou konkurzu řešen neoprávněně (rozhodnutí o úpadku nikdy nenabylo právní moci). Žalobkyně pak musí mít možnost, aby své námitky (odmítnuté v incidenčním řízení nejprve s ohledem na nesprávnou představu o právní moci usnesení o úpadku a o prohlášení konkurzu a následně v řízení o žalobě na obnovu řízení z procesních důvodů, v důsledku zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu) mohla uplatnit. Jen těžko lze připustit, že by pro případ zastavení insolvenčního řízení (pro zpětvzetí insolvenčního návrhu) byla žalobkyně vyloučena z možnosti žádat přezkum smlouvy, kterou pozbyla vlastnické právo, a posouzení jejích důsledků. Pokud IZ tuto možnost nedává, aniž by z IZ vyplývalo, že na takovou možnost pomýšlel a ochranu z nějakého důvodu vyloučil, je třeba možnost posouzení důsledků smlouvy, která byla uzavřena insolvenčním správcem, připustit i mimo rámec incidenčního sporu.

20. Podstata sporu je v tom, zda důsledky postupu insolvenčního správce podle § 283 odst. 1, § 286 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 289 odst. 1, § 293 odst. 1 IZ po rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek žalobkyně a po vyznačení právní moci tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku zaslouží ochrany (ve smyslu ochrany dobrověrného nabyvatele dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, který byl publikován pod č. 209/1992 Sb.), nebo zda má přednost ochrana vlastnického práva žalobkyně jako osoby, která byla v rozporu se zákonem postižena důsledky insolvenčního řízení (byl jí prodán majetek) ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě. Je zřejmé, že zachování obou práv není možné, protože se tato práva vzájemně vylučují. Lze souhlasit se žalobkyní, že soudní judikatura, která se týká dobré víry, se soustřeďuje na nabytí nemovité věci od nevlastníka (rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, který se týkal úpravy účinné od 1. 1. 2014, a dále rozhodnutí, která se týkala úpravy účinné do 31. 12. 2013: rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, nález Ústavního soudu z 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, nález Ústavního soudu z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nález Ústavního soudu z 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15, který má ostatně obecněji formulovanou právní větu ohledně jakéhokoli nabytí vlastnického práva v dobré víře) a na důsledky zrušení vztahu z nabývacího titulu po realizaci vkladu vlastnického práva k nemovité věci (nejčastěji v důsledku odstoupení) jako jsou rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, nález Ústavního soudu z 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (uvedená rozhodnutí se týkají právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, ale jsou s ohledem na obecnost svých závěrů použitelné i na novou právní úpravu); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na www.concourt.cz. Dlužno dodat, že z uvedených rozhodnutí bylo možné dovozovat obecnou platnost právního principu ochrany dobré víry.

21. Naproti tomu důsledky neplatnosti nabývacího titulu a důsledky zdánlivého nabývacího titulu byly zpravidla řešeny v rámci institutu vydržení (za všechny např. již překonané usnesení Nejvyššího soudu z 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011 a usnesení Nejvyššího soudu z 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009). Ochrana dobré víry dobrověrného nabyvatele nemovitých věcí a vydržení však stojí vedle sebe s tím, že jejich smysl i dopad do právních vztahů jsou odlišné, vizte nález Ústavního soudu z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014, rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4872/2015, rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016.

22. Jsou zde mimořádné okolnosti případu, které důsledky logického závěru o neplatnosti smlouvy kupní jako nabývacího titulu (pro porušení IZ, § 283 odst. 2) pro žalovanou eliminují. V obecné rovině je na straně dobrověrného nabyvatele významný zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (nález Ústavního soudu z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, použitelný i v právních poměrech po 1. 1. 2014), a to zejména v souvislosti s úkony v insolvenčním řízení. V poslední době došlo k explikaci zásady, že i v konkurzním řízení dle z. č. 328/1991 Sb. má své místo dobrá víra nabyvatele věcí z podstaty, pokud v souvislosti s jejich nabytím došlo k porušení zákona (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018 a nepřímo též usnesení Nejvyššího soud z 25. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3280/2016) právě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Obecnost zásady ochrany dobré víry, jak se podává z výše uvedených rozhodnutí, vede k závěru o použitelnosti uvedených závěrů o dobré víře i pro insolvenční řízení dle IZ. Ostatně postavení dlužníka v insolvenčním řízení je v souhrnu silnější (spojené s více právy a zárukami), než je postavení nabyvatele věcí z podstaty. Ochrana dobré víry přichází v úvahu zejména tehdy, jsou-li přítomny mimořádné okolnosti případu, které se jeví být závažnější, než ochrana zájmu chráněného zákazovou normou. Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2650/2018 připomněl, že zájem na restituci majetku (vyjádřený blokačním paragrafem § 29 z. č. 229/1991 Sb.) může s ohledem na konkrétní okolnosti případu ustoupit zájmu na ochranu dobré víry nabyvatele nemovitých věcí. Rovněž v posuzovaném případu vznikly mimořádné (individuální) okolnosti, které žalovanou vedly k důvěře v (konkrétní) výsledky insolvenčního (konkursního) řízení. Z insolvenčního rejstříku (stejně jako z katastru nemovitostí) nevyplývaly žádné pochybnosti o správnosti postupu insolvenčního správce (s vědomím soudu a s vědomím zajištěných věřitelů). Není důvod pro to, aby dobrá víra žalované ve správnost postupu státu (a jím pověřených osob), a to navíc za situace, kdy alternativní způsoby řešení zpeněžení majetku (soudní dražba, popř. dokonce veřejná dobrovolná dražba) vedou k ochraně dobré víry nabyvatele (byť tam zpravidla půjde o nabývání věci od nevlastníka), doznala v posuzované věci újmy.

23. Pro potřebu ochrany dobré víry žalované svědčí i ustanovení § 984 odst. 1 o. z. (a to potvrzuje v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 i judikatura: rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 5. 2012, sp. n. 28 Cdo 2652/2011), protože v katastru nemovitostí se zapisují poznámky o insolvenčním řízení a o konkursu na majetek dlužníka (v tomto případě šlo o žalobkyni) dle § 25 odst. 1 písm. c) z. č. 256/2013 Sb. Ochrana dobré víry v údaje v katastru (ze kterých bylo možné dovodit správnost zastoupení žalobkyně insolvenčním správcem) svědčí závěru pro uznání vlastnického práva žalované před ochranou porušených práv žalobkyně. Pokud žalovaná nemohla mít k datu podání návrhu na vklad vlastnického práva pochybnosti o existenci pravomocného rozhodnutí o úpadku žalované (a o způsobu řešení insolvence konkursem) a o tom, že za žalobkyni vystupuje insolvenční správce v souladu s pokyny soudu a věřitelů, je na místě poskytnout jejímu vlastnickému právu ochranu, byť se dodatečně ukázalo, že právní moc byla na rozhodnutí o úpadku a o konkursu vyznačena nesprávně. Pokud je soudy poskytována ochrana i při nabytí od nevlastníka (byť za určitých podmínek), měla by být poskytnuta ochrana i při nabytí od vlastníka věci, který byl zastupován osobou určenou státní mocí v souvislosti s insolvenčním řízením.

24. Lze přisvědčit žalobkyni, že žaloba na neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena insolvenčním správcem v rámci zpeněžení majetku dlužníka v souladu s § 289 odst. 3 IZ, musí mít věcnou náplň (ochranný účel normy musí dojít naplnění). Uvedený incidenční spor míří na ochranu dlužníka v případě excesu insolvenčního správce, nebo skutečností známých v době zveřejnění kupní smlouvy (které mají vliv na platnost smlouvy). Důvodem pro určení neplatnosti zpravidla nebude (a nebylo to zřejmě úmyslem zákonodárce) to, že na rozhodnutí o úpadku a o konkursu byla chybně vyznačena právní moc (jen těžko lze dospět k závěru, že ustanovení má řešit důsledky nesprávného úředního postupu v podobě vyznačení právní moci na rozhodnutí). Je pravda, že podle citovaného ustanovení není při včas podané žalobě dobrá víra nabyvatele podstatná. Není však účelem uvedeného ustanovení, aby došlo k určení neplatnosti smlouvy a vyloučení důsledků (ne) platnosti uvedené smlouvy s velkým časovým odstupem (po skončení řízení o této žalobě v důsledku nesprávného závěru o právní moci usnesení o úpadku a o konkursu), aniž by to bylo důsledkem dlouhého aktivního soudního řízení o incidenční žalobě. Podstatné ale je, že i v případě vyslovení neplatnosti kupní smlouvy by musela být z výše uvedených důvodů stanovena priorita ochrany dobré víry žalobkyně jako nabyvatelky nemovitých věcí (v rámci insolvenčního řízení).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26.875,99 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. b), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč sestávající z částky 3.100 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, písemné podání ve věci, účast na dvou jednáních soudu, jedno z nich trvalo po dobu delší dvou hodin) a z částky 1.550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (odvolání proti nařízení předběžného opatření) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3.361,56 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 5. 2021 náhrada 1.680,78 Kč za 176 ujetých km v částce 1.080,78 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,4 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 7. 2021 náhrada 1.680,78 Kč za 176 ujetých km v částce 1.080,78 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 6,4 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22.211,56 Kč ve výši 4.664,43 Kč. Soud nepovažoval upřesnění označení listin podáním z 20. 5. 2021 za účelně vynaložený úkon právní služby, protože tímto podáním žalovaná pouze odstraňovala nedostatky předcházejícího věcného vyjádření k žalobě.