17 C 182/2019

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro určení neexistence zástavního práva

I. Žaloba, aby soud určil, že na pozemku parc. č. parc.č. st. 8/1, pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] v k.ú. Jimlíkov, obec Nová Role, vedené Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, nevázne zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 13. 7. 2017 k zajištění pohledávky žalovaného, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám zástupce žalované náhradu nákladů řízení v částce 13.552 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se jako vlastník nemovitých věcí (uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku) domáhala na žalované jako osobě oprávněné ze zástavního práva určení neplatnosti tohoto práva pro porušení zákazu zatížení uvedených nemovitých věcí, který byl v katastru nemovitostí ohledně nemovitých věcí zapsán v době vkladu práva ve prospěch žalované (jejího právního předchůdce). Porušený zákaz zatížení byl zapsán v katastru nemovitostí podle smlouvy o zřízení zástavního práva (uzavřené žalobkyní jako zástavním věřitelem a [příjmení] & [právnická osoba], [IČO] jako zástavcem a zástavním dlužníkem) z 24. 1. 2017. Sporné zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno podle smlouvy o zřízení zástavního práva (uzavřené právním předchůdcem žalované [celé jméno původního účastníka] jako zástavním věřitelem a [příjmení] & [právnická osoba] jako zástavcem a zástavním dlužníkem) z 13. 7. 2017. Sjednání nového zástavního práva je m. j. rozporné s dobrými mravy (jako zjevnému porušení práva zapsaného v katastru nemovitostí mu nemůže být poskytnuta ochrana). Žalobkyně namítala, že uplatnění neúčinnosti právního jednání, které založilo rozporované zástavní právo, je problematické: a) zástavce, který zástavní právo zřídil, je v insolvenci (a řešení insolvence je prováděno formou konkursu), b) podle soudní rozhodovací praxe nelze odporovat zástavní smlouvě, protože tou nedochází ke zkrácení věřitele (zkrácením je až realizace zástavního práva).

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala, že lze předpokládat zákonnost rozhodnutí katastrálního úřadu, který v době platnosti zákazu zatížení nemovitých věcí zapsal do katastru sporné zástavní právo. I v případě porušení zákazu zatížení, nelze uvažovat o absolutní neplatnosti; námitku neplatnosti žalobkyně nikdy neuplatnila. Pokud žalobkyně nabyla nemovité věci od [příjmení] & [právnická osoba] smlouvou z 13. 9. 2018, musela si být vědoma existence sporného zástavního práva (o uvedeném zástavním právu je v kupní smlouvě výslovná zmínka). Žalobkyně neměla námitky proti existenci uvedeného práva ani v zástavní smlouvě z 21. 9. 2018 (kterou sjednala jako zástavce s [celé jméno původního účastníka] jako právním předchůdcem žalované ohledně týchž nemovitých věcí).

3. Mezi účastníky byly nesporné skutečnosti, že žalobkyně v minulosti poskytla [právnická osoba] & [právnická osoba] zápůjčku ve výši 1.700.000 Kč podle smlouvy o zápůjčce z 24. 1. 2017. Dle čl. III. smlouvy měla být zápůjčka zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem pozemku parc. č. parc.č. st. 8/1, pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. Jimlíkov, obec Nová Role. V uvedené době byly nemovité věci ve vlastnictví uvedeného obligačního (osobního) dlužníka. Zástavní smlouvou z 24. 1. 2017 došlo ke sjednání zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení všech uvedených nemovitých věcí (bez písemného souhlasu zástavního věřitele, tj. žalobkyně). Vklad uvedeného zákazu byl učiněn 22. 3. 2017 s právními účinky vkladu k 27. 1. 2017. Uvedené skutečnosti byly potvrzovány smlouvou o zřízení zástavního práva z 24. 1. 2017 (č.l. 10), výpisem z katastru nemovitostí (č.l. 8 p.v., přílohou zástavní smlouvy z 13. 7. 2017).

4. Mezi účastníky jsou nesporné skutečnosti, že právní předchůdce žalované [celé jméno původního účastníka] jako zástavní věřitel uzavřel s [příjmení] & [právnická osoba] jako zástavcem dne 13. 7. 2017 zástavní smlouvu k nemovitým věcem uvedeným ve výroku I. výroku rozsudku. V čl. 3 uvedené smlouvy bylo učiněno prohlášení zástavce, že žalobkyně jako osoby oprávněné ze zákazu zatížení nemovitých věcí udělila písemný souhlas se zřízením zástavy, tak jak je touto smlouvou zřizována. Žalobkyně udělila souhlas ohledně pozemku č. parc. [číslo] v k. ú. Jimlíkov. Uvedené skutečnosti byly potvrzovány smlouvou o zřízení zástavního práva z 13. 7. 2017 (č.l. 6), prohlášením žalobkyně z 17. 7. 2017 (č.l. 13). Uvedené zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, jak je zřejmé z výpisu k 10. 1. 2019 (č.l. 4) a listin ze spisu katastrálního úřadu (vizte odst. 5. odůvodnění).

5. Soud provedl důkaz listinami ze spisu Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště Karlovy Vary (návrhem na vklad práva z č.l. 58 a totožným z č.l. 104, smlouvou o zřízení zástavního práva z č. l. 106) a zjistil, že katastrální úřad rozhodl o návrhu na vklad uvedeného práva pouze podle smlouvy z 13. 7. 2017 Ani z jiných skutečností nevyplývala existence takového souhlasu, který by se týkal nemovitých věcí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku (vizte prohlášení žalobkyně o vzdání se zástavního práva z č.l. 13).

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že a) žalobkyně nabyla kupní smlouvou z 13. 9. 2018 vlastnické právo k předmětným nemovitostem (jak bylo zřejmé z listiny – smlouvy o zřízení zástavního práva z 13. 9. 2018 č.l. 55), b) žalobkyně se prohlášením o vzdání se zástavního práva a věcného práva zákazu zcizení a zatížení ze dne 4. 9. 2018 vzdala zástavních práv a zákazů zcizení a zatížení předmětných nemovitostí, které byly zapsány v katastru nemovitostí podle smlouvy z 24. 1. 2017 (to potvrzuje listina – prohlášení o vzdání se zástavního práva a věcného práva zákazu zatížení a zcizení z 4. 9. 2018 č.l. 59). Na základě zástavní smlouvy z 21. 9. 2018 (což potvrzuje smlouva z 21. 9. 2018, č.l. 60), uzavřené žalobkyní a právním předchůdcem žalované [celé jméno původního účastníka] byly nemovité věci zatíženy zástavním právem a zákazy zcizení a zatížení ve prospěch [celé jméno původního účastníka] (vizte výpis z katastru nemovitostí k 19. 4. 2020 č.l. 63).

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že zůstatek pohledávky žalobkyně za [příjmení] & [právnická osoba] ve výši 828.300 Kč podle smlouvy o zápůjčce z 24. 1. 2017, který byl zajištěn zástavním právem a zákazem dispozice s žalobkyní jako osobou oprávněnou, byl přihlášen v insolvenčním řízení, které je vedeno ohledně [příjmení] & [právnická osoba] pod sp. zn. MSPH 94 INS 10357/2019 u Městského soudu v Praze (insolvence je řešena konkursem); pohledávka žalobkyně nebyla v insolvenčním řízení popřena. Uvedené skutečnosti vyplývají též z rozhodnutí Městského soudu v Praze o úpadku uvedené společnosti (č.l. 114) a z přihlášky P4 (č.l 112).

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 12. 2019 (smlouva z 30. 12. 2019 č.l. 27) žalovaná nabyla od [celé jméno původního účastníka] (jejího právního předchůdce a procesního předchůdce) práva a povinnosti ze zástavní smlouvy ze dne 13. 7. 2017 (souhlasné prohlášení o změně osoby zástavního věřitele č.l. 30, včetně výpisu z č.l. 31 p.v., výpis z katastru nemovitostí č.l. 40 a 63).

9. Z dopisu z 27. 5. 2019 (č.l. 96) soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u právního předchůdce žalované ([celé jméno původního účastníka]) rozpor zástavní smlouvy z 13. 7. 2017 (a souvisejícího zástavního práva k předmětným nemovitým věcem) s věcněprávním zákazem vlastníku nemovitých věcí disponovat (zatěžovat nemovité věci); z doručenky (č.l. 97) vyplývalo, že dopis byl doručen 31. 5. 2019 žalobkyni (jejímu zástupci). Z e-mailu z 12. 6. 2019 (č.l. 95) soud zjistil, že uvedený právní předchůdce žalované odmítl neoprávněnost zástavního práva s odkazem na zástavní smlouvu z 13. 7. 2017 a vědomost žalobkyně o stavu nemovitých věcí v době jejich nabytí od obligačního dlužníka.

10. Výše uvedené nesporné skutečnosti a výše uvedená skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

11. Podle § 1761 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany.

12. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Ustanovení § 1761 o. z. (§ 1309 odst. 2 o. z. řeší podmínky účinků zákazu vůči třetím osobám, pokud jde konkrétně o zástavní právo) umožňuje sjednání zákazu dispozice s nemovitými věcmi ve věcněprávní formě. Uvedené ustanovení již neuvádí (na rozdíl od obdobného omezujícího ustanovení § 1524 o.z.), jaké jsou důsledky porušení uvedeného smluvního zákazu. V souvislosti s generálním interpretačním pravidlem v § 574 o. z. je třeba upřednostňovat řešení porušení právní povinnosti, která se neodrazí v (ne) platnosti právního jednání, kterým došlo k porušení práva zákazu dispozice; jde přitom o porušení smluvního zákazu, který nemá na svou ochranu zákonem stanovenou sankci (neplatnosti, popř. nicotnosti).

14. Na prvním místě je třeba určit, jaký je vůbec účel ochrany osoby oprávněné ze zákazu zatížení a dispozice s věcí (§ 1761 o.z.). Uvedený institut plní funkci utvrzení dluhu ve smyslu § 2010 a násl. o.z. a posiluje postavení zástavního věřitele (pokud jde o uspokojení jeho utvrzovaného dluhu). Jestliže je sjednáno jako věcné právo, pak požívá výhod domněnky správnosti zápisu ve veřejném seznamu a materiální publicity (§ 980 odst. 1, odst. 2, § 984 odst. 1 o.z.). Na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013 je zákaz zatížení předmětu zástavy přípustný (§ 1315 o. z.), ale důsledky porušení tohoto zákazu nebudou srovnatelné s důsledky, které byly judikaturou vycházející ze z. č. 40/1964 Sb. spojovány s porušením věcných práv. Úprava neplatnosti v § 580 a násl. o. z. svědčí argumentaci žalované v tom, že porušení smluvního ujednání (byť věcněprávního charakteru) nemůže vést automaticky k posouzení právního jednání jako neplatného (porušení § 17 odst. 1 písm. f/z. č. 256/2013 Sb. nemůže mít důsledky pro existenci práva). Je pravda, že důsledky případného porušení zákazu dle § 1761 o.z. nebyly řešeny v rozhodovací praxi; v literatuře jen zřídka: a) [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, [číslo] s., komentář k § [číslo] nabízí řešení porušení zákazu zatížení věci cestou neúčinnosti právního jednání (poukazuje na právní úpravu § 1524 odst. 1 o.z., která počítá s relativní neúčinností dle § 589 a násl. o.z.); b) Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, str. [číslo] se v komentáři k § [číslo] jednoznačně kloní k uplatnění právní neúčinnosti jednání, které je v rozporu s věcněprávním omezením dispozice s věcí; c) [příjmení], D.: Porušení zákazu postoupení pohledávky, ASPI LIT 236194CZ se uvažuje o důsledcích porušení jiného smluvního zákazu s řešením podle smyslu právní úpravy ve prospěch relativní neplatnosti, aniž by vysvětloval, jak je možná aplikace § 586 o. z., pokud § 1761 o. z. neplatnost právního jednání rozporného se zákazem dispozice nestanoví.

15. Je jasné, že zájmem věřitele je, aby jeho šance na uspokojení zajištěného dluhu nebyla smluvně zakázanými dispozicemi ohrožena. Pro ochranu věřitele právním jednáním, které zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, je určen institut relativní neúčinnosti dle § 589 a násl. o. z. Věřiteli by mělo být lhostejné, kdo je vlastníkem věci. Jde o to, zda tato skutečnost ovlivňuje možnost realizace zástavy a její výtěžnost. Ochrana věřitele, který nedisponuje vykonatelnou pohledávkou, je řešena § 593 o. z.

16. Pokud je ochrana věřitele zajištěna, aniž by bylo třeba uvažovat o platnosti právního jednání, jen těžko lze v porušení ujednání o zákazu dispozice (byť ve věcněprávní formě) shledávat porušení dobrých mravů ve smyslu § 580 odst. 1, § 588 o. z. Dovozovat rozpor s dobrými mravy u všech případů porušení věcněprávního zákazu zatížení nemovité věci (evidované v katastru nemovitostí) nemá logické odůvodnění. Pokud by zákonodárce chtěl vyloučit platnost všech typově shodných jednání, která porušují smluvní ujednání, mohl zvolit řešení, které přijal např. v § 1524 o. z. Je sice pravda, že nikdy nelze vyloučit, že by ke zjevnému porušení dobrých mravů (ať již s jakýmkoli právním jednáním) mohlo dojít. Z právního jednání, které žalobkyně napadá, však porušení dobrých mravů dovodil nelze, tj. není jasné, v čem se takové jednání porušující smluvní povinnost kvalitativně liší od jiných obdobných jednání; v řízení nevyšlo ostatně najevo, že by právní předchůdce žalované [celé jméno původního účastníka] (který sporné zástavní právo sjednal s tehdejším vlastníkem nemovitých věcí) věděl o neexistenci souhlasu žalobkyně (jako osoby oprávněné ke zákazu dispozice).

17. Žalobkyni je třeba dát za pravdu, že neúčinnost (odporovatelnost) právního jednání nelze vztahovat k zástavní smlouvě; rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, z 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010 a z 2. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4998/2015 jsou použitelná i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Z uvedených rozhodnutí však vyplývá, že věřitel má zajištěnou ochranu v souvislosti s realizací zástavního práva v rámci vykonávacího, či exekučního řízení, tj. k jeho uspokojení z vydražené zástavy by pak došlo s přihlédnutím k neúčinnosti takového práva vůči věřiteli (viz usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 3. 2018, sp. zn. 64 Co 63/2018 a už zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4998/2015).

18. Účel ochrany sjednané podle § 1761 o. z. je třeba uvažovat i v souvislosti se změnou právního postavení žalobkyně v době po porušení jejího práva ze zákazu dispozice (v souvislosti se vztahem k předmětným nemovitým věcem). Žalobkyně se ochrany nedovolává jako (zástavní) věřitel, jehož právo bylo dlužníkem porušeno, ale jako vlastník nemovitých věcí. Žalobkyně tak užívá ochranu svého práva věřitele pro ochranu svého vlastnictví (nemovitých věcí) před věřitelem původního zástavce (aby bylo odklizeno zástavní právo žalované). Již takové vybočení z účelu zákazu dispozice by muselo vést k odmítnutí ochrany žalobkyně. (Byť se článek [příjmení], F., [příjmení], P.: Glosa: K rozsudku NS ve věci posuzování ochranného účelu povinnosti postupovat lege artis, Bulletin advokacie [číslo], str. 70 týká postupů ve zdravotnictví, lze jeho rozbor ochranného účelu normy podpůrně použít i v posuzovaném případě.) Žalobkyně ostatně v souladu s principem publicity musela ještě před nabytím vlastnického práva vědět, že došlo ke vkladu zástavního práva v rozporu s ujednaným zákazem dispozice. Žalobkyně jako vlastník již pochopitelně nemůže realizovat svou ochranu věřitele (i kdyby snad původní zástavce nebyl v insolvenčním řízení).

19. Judikatura o důsledcích porušení práv a povinností účastníky právních vztahů, vzniklá za účinnosti z. č. 40/1964 Sb. není obecně aplikovatelná na úpravu o. z. právě s ohledem na zásadní změnu přístupu k platnosti právních úkonů (právních jednání), vyjádřenou v § 574 o. z. Rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2576/2019 se týkal řešení podmínek platnosti zástavního práva za účinnosti o. z., pokud došlo k zastavení nemovité věci, která nebyla v určité fázi vzniku zástavního práva k nemovité věci ve vlastnictví zástavce. Uvedené rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014, podle kterého je zástavní smlouva k cizí věci bez souhlasu vlastníka této věci, popř. osoby, která je oprávněná z práva neslučitelného se zástavním právem (aniž by v některém z obou rozhodnutí řešilo, co je oním neslučitelným právem), neplatná dle § 39 z. č. 40/1964 Sb. (dnes by šlo o § 580 odst. 1, § 588 o.z.). Komentář k o.z. 1964, k § 161 [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a kolektiv: Občanský zákoník I, II, 2. vydání, [obec a číslo], [číslo] s. na to, co je věcným právem neslučitelným se zástavním právem, odpověď neposkytl, ale v té době bylo vyloučeno platné sjednání věcného práva zákazu zatížení věci. Z uvedené literatury a judikatury nelze dovozovat, že by v poměrech o. z. došlo bez dalšího k neplatnosti předmětného právního jednání (zřízení zástavního práva v rozporu se zákazem zatížení věci); ostatně nová úprava o. z. osobu s právem, které je neslučitelné s právem zástavním, nezmiňuje (oproti § 161 odst. 2 z. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2001). V souvislosti se zmiňovanou judikaturou lze poukázat na to, že řešeny byly předpoklady pro uzavření zástavní smlouvy, tj. zda může a za jakých podmínek smlouvu uzavřít nevlastník zástavy, nikoliv výslovně vliv dalších věcných práv na platnost zástavní smlouvy.

20. Posouzení věci, tj. přípustných nástrojů pro ochranu práv osoby oprávněné z věcněprávního zákazu dispozice s věcí, nemůže být odvislé od postavení dlužníka v době realizace této ochrany. Pro posouzení věci nemůže mít význam, že dlužník je v insolvenci. Insolvence dlužníka je samozřejmě pro věřitele komplikací ve smyslu pravděpodobného nižšího uspokojení jeho pohledávky, na stranu druhou jde o spravedlivé vypořádání práv všech (přihlášených) věřitelů dlužníka. Pokud žalobkyně namítá nevhodnost obrany využitím neúčinnosti rozporovaného právního jednání, lze odkázat na vědomost žalobkyně o zatížení předmětných nemovitých věcí v době jejich nabytí žalobkyní a na návrh žalobkyně na rozhodnutí o úpadku dlužníka. Žalobkyně tedy aktivně utvářela situaci, která ji omezuje ve využití nástrojů na její obranu.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13.552 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35.000 Kč sestávající z částky 2.500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě a účast na dvou jednáních soudu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11.200 Kč ve výši 2.352 Kč.