17 C 209/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 15.329,89 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14.985,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14.009,35 Kč od 26. 11. 2022 do 13. 10. 2023 a z částky 14.985,35 Kč od 14. 10. 2023 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 976 Kč od 26. 11. 2022 do 13. 10. 2023 a smluvní pokuty v částce 344,54 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení v částce 2.071,84 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 15.329,89 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 10. 2022 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 21.300 Kč (s možností postupného čerpání), žalovaný měl vrátit úvěr do 30 dnů od čerpání úvěru včetně poplatku 5.330 Kč (dále fakultativních poplatků 110 Kč měsíčně, 165 Kč a 29 Kč měsíčně a poplatku 1 Kč jako ověřovacího poplatku). Žalovaný podle žalobkyně uhradil pouze částku 6.314,65 Kč (výslovně uváděla„ na jistinu“).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř.

4. Z autorizace ověření totožnosti z 26. 10. 2022 vyplynulo, že byla ověřena totožnost žalovaného jako majitele účtu [bankovní účet]. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud zjistil, že žalovaný má dle svého vyjádření bydlet sám, jeho příjem je 28.800 Kč, jeho výdaje 2.500 Kč měsíčně, vypočítané minimální výdaje činily 7.870 Kč (a disponibilní příjem 17.100 Kč); žalovaný byl posouzen jako úvěruschopný. Z identifikovaných příjmů vyplývalo, že žalobkyně ověřila výpisem z účtu žalovaného příjem žalovaného ve výši 28.800 Kč.

5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 26. 10. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) smlouvu o úvěru. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr do výše 21.300 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 30 dnů od čerpání (do 25. 11. 2022) včetně poplatku za sjednání úvěru 5.330 Kč a poplatků za variabilní služby 304 Kč (Klidné spaní, Presto a informační SMS servis). RPSN činilo 1 413,78 %. Ze Sazebníku, na který smlouva odkazovala, vyplývalo sjednání poplatků za vymáhání 35 Kč denně (maximálně 490 Kč měsíčně), 105 Kč za upomínku, smluvní pokuty 0,1 % denně z celkové dlužné částky.

6. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty částky 17.700 Kč 26. 10. 2022, 1.500 Kč 27. 10. 2022 a 2.100 Kč 27. 10. 2022.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2023 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 20. 5. 2023, jak prokazuje podací lístek od této upomínky.

8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku sodu přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Žalobkyně podle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. zkoumala úvěruschopnost žalovaného s tím, že byl ověřen příjem žalovaného a byl vyžádán výpis z jeho účtu (kterým byla výše příjmu ověřena). Žalobkyně vycházela z odhadu příjmů žalovaného (nikoli z jím uvedené nízké částky). Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného lze s ohledem na krátkodobost úvěru považovat za dostatečné.

13. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 21.300 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a uhradil pouze částku 6.314,65 Kč dne 30. 1. 2023.

14. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

15. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

16. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

17. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]) nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

18. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může bez přiměřeného důvodu neúměrně navyšovat částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 1. 413,78 % (ohledně první čerpané částky 1 571,36 %), výše poplatku za úvěr činí 25 % (na 30 dnů), s případným prodlením jsou spojeny poplatky za vymáhání a upomínání a smluvní pokuta 0,1 %. Uvedená ujednání sice nevedou ke znásobení dlužné částky, ale s ohledem na krátkou dobu poskytnutí úvěru (a související poplatky) vedou k nepřiměřenému nárůstu dluhu (a nebezpečí dluhové pasti). S ohledem na vliv jednotlivých smluvních ujednání jako celku na spravedlivost sjednaného závazku jednotlivá ujednání posuzované smlouvy, nelze jejich posouzení oddělit od posouzení smlouvy jako celku; smlouva je nevyvážená a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku.

19. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil (podle žalobkyně) 6.314,65 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 21.300 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl (rozdíl odpovídal požadované jistině dluhu). Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy (ve výši částky obsažené ve výzvě), ve zbytku až na základě doručení žaloby (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku), neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Ve zbytku požadavků na úrok z prodlení (před datem uvedeným v předžalobní výzvě, popř. před druhým dnem po doručení žaloby) a na smluvní pokutu soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.071,84 Kč, přičemž tato částka představuje 92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15.329,89 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč.