17 C 270/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 342 880,87 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 342 880,87 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám zástupce žalobkyně, částku 96 443,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 342 880,87 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o úvěru z 16. 2. 2023, [číslo]; dlužná částka sestávala z dlužné jistiny 340 556,87 Kč, nákladů na vymáhání 824 Kč a smluvních pokut 1 500 Kč). Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, v rámci zjišťování kreditního skóre byla pořizována příjmová i výdajová stránka rozpočtu žalovaného jako klienta (s přihlédnutím ke klientským informacím). Protože úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena kladně, poskytla žalobkyně žalovanému v souladu s úvěrovou smlouvu částku 372 239 Kč. Dlužnou částku se žalovaný zavázat splácet vč. ujednaného úroku v měsíčních splátkách ve výši 6 824 Kč. Žalovaný měl žalobkyni zaplatit celkem 96 splátek se splatností první splátky 26. 3. 2023. Žalovaný uhradil žalobkyni na úvěr částku 98 711 Kč, avšak porušil svůj závazek hradit řádně a včas úvěrové splátky. Žalobkyně proto využila svého oprávnění podle čl. 5 úvěrových podmínek, zesplatnila úvěr k 15. 8. 2024 a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Dlužná částka 342 880, 87 Kč sestává z neuhrazené jistiny, což je součet položek jistina a zesplatněná jistina, nákladů na vymáhání 824 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal předně neplatnost smlouvy. Uvedl, že v době uzavření smlouvy měl již jiné úvěry, nebyl správně schopen odhadnout své platební schopnosti při uzavírání smlouvy se žalobkyní. Protože úvěr byl uzavírán prostřednictvím komunikace na dálku, nedostal osobní zpětnou vazbu, jaké dopady může uzavření úvěrové smlouvy pro něj mít. Podle jeho názoru žalobkyně porušila § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., zejména s ohledem na závěr Soudního dvora Evropské unie vyjádřený v rozsudku z 18. 12. 2014, zn. C -449/13 CA Consumer Finance vs. Ingrid Bakkaus. Žalobkyně si nevyžádala výpisy z běžného účtu, ze kterých by bylo možno ověřit, zda hospodaření žalovaného končí, nebo nekončí v kladném zůstatku a bylo by možné ověřit příjmy i výdaje tak, aby bylo zřejmé, jak se vyvíjí rozpočet žalovaného. Žalovaný se dovolával absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přes znění § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022; absolutní neplatnost vyplývá z usnesení Ústavního soudu z 3. 4. 2007, Pl.ÚS 92/06 i z rozsudku Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance. Žalovaný navrhoval žalobkyni smírné řešení s tím, že by žalovaný zaplatil žalobkyni částku 273 528 Kč, tedy rozdíl vypůjčené částky a částky vrácené, a to ve splátkách 2 000 Kč měsíčně.

3. Při jednání soudu dne 3. 3. 2025 účastníci jednali o možnosti smírného vyřízení věci. Nakonec se nedohodli na výši splátky, přestože žalovaný nabízel splátku nižší než 5 700 Kč po dobu 2 let a poté splátky vyšší. Žalobkyně požadovala úhradu stabilně vysoké částky ve výši 5 700 Kč měsíčně tak, aby k úhradě dluhu došlo ve lhůtě 10 let.

4. Mezi účastníky bylo sporné právní hodnocení postupu žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy; faktické kroky žalobkyně však nikoliv. Tedy zda žalobkyně postupovala v souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného v souladu se zákonem, zda zkoumání bylo natolik podrobné a pečlivé, jak zákon žádá, a zda informace od žalovaného byly takovým způsobem ověřeny, že bylo podle objektivního vyhodnocení pravděpodobné, že žalovaný své povinnosti podle úvěrové smlouvy splní. Žalobkyně primárně odkazovala na posouzení úvěruschopnosti klienta vč. metodiky. Zdůrazňovala, že před poskytnutím úvěru na základě informací od klienta vypočítává limit nejvyšší splátky tzv. MLS, individuálně pro klienta i kolektivně pro jeho domácnost (a vybírá se nižší z uvedených částek). Žalobkyně zjišťuje částku životního minima klienta a členů jeho domácnosti, částku nákladů na bydlení a údajů ČSÚ a náklady na placení dalších závazků klienta podle údajů NRKI. Žalobkyně považovala za důležitější statistické informace a statistické modely, které vedou k menší úvěrové delikvenci než při spolehnutí se na informace od klienta, byť třeba pro případy zkoumání úvěruschopnosti jsou dokládány. Žalobkyně využívá registry SOLUS a NRKI a provádí se též lustrace CEE a ISIR. Žalobkyně ověřovala příjem žalovaného.

5. Mezi účastníky tak nebylo sporu a bylo to potvrzováno též uvedenou úvěrovou smlouvou z 16. 2. 2023, že účastníci uzavřeli prostřednictvím komunikace na dálku úvěrovou smlouvu z 16. 2. 2023 týkající se poskytnutí částky 372 239 Kč za účelem konsolidace dvou úvěrů (v příloze č. 1), tedy poskytnutého Cofidis s.r.o. s jistinou úvěru 193 953 Kč a poskytnutého Moneta Money Bank a.s. s částkou jistiny úvěru 88 286 Kč. V úvěrové smlouvě věřitel vycházel z poměrů žalovaného; měl hlavní měsíční příjem 35 000 Kč, vedlejší 6 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti byl 50 000 Kč měsíčně. Jako zaměstnavatel žalovaného byla uváděna společnost Hollandia Karlovy Vary s.r.o., kde byl žalovaný zaměstnán od března 2019. Pokud jde o úvěrové podmínky, pak roční úroková sazba 15,72 %, RPSN 17,1 % a 96 splátek po 6 824 Kč s celkovou zaplacenou částkou 655 104 Kč; vůči nim nebyly činěny žádné konkrétní námitky. Ve smlouvě byly v rámci důsledků nesplácení úvěru sjednány náklady 300 Kč za měsíc vymáhání a smluvní pokuta 500 Kč za prodlení se zaplacením splátky. V souvislosti s konsolidací pak žalovaný uvedl, že poskytnuté finanční prostředky nesloužily (zcela) k úhradě konsolidovaných dluhů a byly použity na úhradu dluhů věřitelů, které měli horší platební podmínky než konsolidované dluhy.

6. Nesporné mezi účastníky bylo i to, jakým způsobem žalovaný předmětný úvěr splácel. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zřejmé, že žalovaný zaplatil celkem deset splátek s tím, v souvislosti s pátou splátkou se dostal do prodlení (k úhradě došlo až 11. 8. 2023 místo 15. 7. 2023 a byla vyměřována smluvní pokuta 500 Kč). Celkem žalovaný zaplatil žalobkyni částku 98 711 Kč. Mezi účastníky nebylo ani předmětem sporu, že poslední částka (splátka) byla v souladu s uvedeným výpisem zaplacena 24. 4. 2024. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývalo, že žalobkyně uplatňuje za měsíc květen, červen a červenec 2024 částku 824 Kč jako náklad na vymáhání a dále za téže měsíce částku 3x 500 Kč jako smluvní pokutu pro prodlení se zaplacením splátek úvěru (14. – 16.).

7. K zesplatnění celého úvěru došlo v souladu s úvěrovými podmínkami, čl. 5 Úvěrových podmínek dopisem z 15. 8. 2024, který byl odeslán žalovanému 16. 8. 2024 (to bylo zřejmé z Úvěrových podmínek, dopisu z 15. 8. 2024 a dokladu o odeslání dopisu z 15. 8. 2024 poštou žalovanému). Žalovaný učinil nespornými skutečnosti týkající se vyhotovení a doručení dopisu a dokladu o jeho odeslání, a tedy soud uvedenými listinami důkaz neprovedl.

8. K otázce řádnosti postupu při zkoumání úvěruschopnosti soud prováděl důkazy označené účastníky. Informace od žalovaného pro žalobkyni vyplývaly z úvěrové smlouvy. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta oddělením řízení rizik, tedy informací uložených v systému žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný měl být podle svých informací bytem u rodičů s výší příjmu 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti byl 50 000 Kč měsíčně. V registrech pak podle potvrzení bylo ověřeno, že žalovaný není v evidenci svým občanským průkazem jako ztraceným, informace v registru SOLUS byly v pořádku, stejně tak v registru NRKI, centrálním evidenci exekucí, registru ISIR (registr insolvenčních řízení) nebyl žalovaný nalezen. Podle Posouzení úvěruschopnosti klienta (metodiky) měl věřitel využívat statistické modely při vyhodnocování úvěruschopnosti klienta a měl tyto modely preferovat před informacemi od klienta (jako v zásadě nespolehlivými); takový postup, pokud by byl uplatňován striktně, tedy neověřovat ale modelovat, by nebyl v souladu se z. č. 257/2016 Sb. a jeho ustáleným výkladem. Konfrontace informace od žadatele se statistickými daty je však žádoucí a potřebná. Žádné konkrétní informace ve vztahu k posuzované věci však z uvedeného Posouzení nevyplývaly.

9. Z úvěrové zprávy, tedy zprávy z registru NRKI soud zjistil, že žalobkyně obdržela před uzavřením úvěrové smlouvy informace o tom, že žalovaný má jednu žádost o poskytnutí úvěrového produktu v běhu, dále má dva existující úvěrové závazky: a) závazek týkající se celkové částky úvěru 200 000 Kč se splátkami 3 391 Kč měsíčně, se zůstatkem jistiny 192 557 Kč; delikvence byla uvedena k datu 30. 4. 2022, b) úvěr s původní výši částky jistiny 100 000 Kč, s měsíční splátkou 1 936 Kč, se zůstatkem jistiny 87 318 Kč a bez delikvence. V úvěrových obchodech žalovaného byl evidován též revolvingový úvěr jako ukončený obchod k 31. 7. 2019 s tím, že se jednalo o zesplatněný úvěr; datum poslední delikvence bylo k 30. 6. 2019.

10. Žalobkyně zpřístupnila ve svém podání z 25. 10. 2024 výpočet MLS k předmětné úvěrové smlouvě. Pokud jde o MLS žalovaného, pak byl uveden příjem 35 000 Kč, vedlejší příjem 6 000 Kč, životní minimum 4 470 Kč, splátky jiným společnostem z NRKI 5 327 Kč s tím, že se tyto částky měly být eliminovány částkou z poskytovaného úvěru, dále výše splátky schváleného úvěru 6 824 Kč, zbývající MLS klienta měl činit 29 706 Kč. Pokud jde o MLS domácnosti, pak příjmy klienta byly shodné, příjmy ostatních členů domácnosti 50 000 Kč byly vyškrtnuty, splátky jiným společnostem s ohledem na konsolidaci rovněž, měsíční výdaje na úvěry byly uvedeny ve výši 3 676 Kč, normativní náklady na bydlení 8 937 Kč, měsíční výdaje domácnosti na bydlení a životní minimum členů domácnosti byly škrtnuté, měsíční výdaje domácnosti na ostatní 10 000 Kč, výše splátky schváleného úvěru 6 824 Kč; MLS domácnosti bylo vypočteno na 11 571 Kč. Žalobkyně odkazovala též na to, že si vyžádala od žalovaného výpis z jeho účtu za účelem ověření tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu. Žalovaný předložil žalobkyni výpis z účtu č. [bankovní účet] s tím, že z uvedeného výpisu (předloženého soudu žalobkyní) za měsíc listopad 2022 vyplýval příjem žalovaného od zaměstnavatele 39 355 Kč a dále úhrada pro COFIDIS 3 391 Kč. Z výpisu z účtu za měsíc prosinec vyplýval příjem od zaměstnavatele 47 877 Kč, dále úhrada COFIDIS 3 391 Kč a za měsíc leden 2023 vyplýval příjem ze zaměstnání 34 959 Kč a dále úhrada COFIDIS 3 391 Kč.

11. Žalovaný k osvětlení svého zadlužení (výdajů) předložil výpis ze svého účtu u Československé obchodní banky, a.s. za období 1. 1. 2024 až 31. 10. 2024, č. účtu [bankovní účet], z kterého vyplývalo, že žalovaný čerpá a splácí řadu mikropůjček a úvěrů. V této souvislosti pak poskytl žalovaný vysvětlení, že úvěr byl žalovanému poskytnut poté, co předložil výpis z účtu, na který mu chodila výplata, na tomto účtu však nebyly vedeny náklady žalovaného. Ty byly uhrazovány z jiného účtu. Žalovaný předložil výpis, který neposkytoval přehled o jeho hospodaření, protože požadavek žalobkyně se týkal doložení výše příjmů, nikoliv doložení výše výdajů.

12. Žalovaný pak zpřístupnil v podání ze dne 12. 2. 2025 informace o výši svých příjmů a výdajů s tím, že příjmy ze zaměstnání jsou aktuálně 43 000 Kč měsíčně, prémie 3x do roka, jeho výdaje a příspěvek do domácnosti s [jméno] [příjmení] jsou 25 000 Kč měsíčně; žalovaný splácí úvěry Moneta Bank 2 000 Kč, ČSOB 2000 Kč, ČSOB kontokorent 500 Kč, Fair Credit Czech s.r.o. 1 500 Kč, Simple půjčka 500 Kč, Creamfinance 500 Kč, Cofidis 948 Kč, Offin 500 Kč, Creditportal 500 Kč, Rerum 500 Kč, Kimbi 500 Kč CFIG 500 Kč, Provident 2 400 Kč, splácí za bratra zápůjčku (kterou bratr převzal v jeho prospěch) 6 500 Kč, zápůjčku bývalé přítelkyně (kterou si vzala v jeho prospěch) COFIDIS 5 376 Kč a dále splácí [příjmení] [jméno] další úvěr podle dohody o smíru 500 Kč měsíčně. Žalovaný v této souvislosti namítal, že podle dohody o narovnání závazku z úvěrové smlouvy (která byla předložena a založena na č. l. 137) se dohodl se žalobkyní na úhradě dluhu z flexibilní půjčky – revolvingového úvěru [číslo] z 16. 2. 2023, kterou byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec 90 000 Kč. Dohodli se na tom, že dluh ve výši 76 809,13 Kč bude zaplacen ve 153 měsíčních splátkách k 15. dni každého kalendářního měsíce s výší splátky 500 Kč, poslední splátka pak byla 809,13 Kč. Žalovaný pak dále zpřístupnil smlouvu o úvěru s ČSOB, a.s. z 6. 2. 2023 (č. l. 141) na částku 90 000 Kč se splátkou 2 031 Kč a dohodu o narovnání (práv a poviností podle úvěrové smlouvy z 24. 1. 2024) mezi Centrum finance s.r.o a žalovaným (č. l. 143) s výší splátky dluhu 15 000 Kč, splátka 500 Kč. Soud se poměry žalovaného dále konkrétně (se zkoumáním všech jeho závazků) nezabýval, protože s představených poměrů žalovaného bylo zřejmé, že není schopen (aktuálně) poskytnout žalobkyni splátku umožňující zaplacení jistiny dluhu ve lhůtě deseti let.

13. Soud převzal za svá skutková zjištění dílčí skutková zjištění výše.

14. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 odst. 1 věta první občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením vznikla škoda. Podle § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

16. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku (za použití prostředků komunikace na dálku). Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. s tím, že ověřovala zejména příjmy žalovaného, jeho úvěrovou (dluhovou) angažovanost a měla (implicitně) mít s ohledem na výpis běžného účtu přístup k informacím o hospodaření žalovaného. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, dostal se do prodlení s úhradou splátek, a proto žalobkyně využila svého práva vyplývajícího ze smlouvy (nikým nezpochybňovaného oprávnění žalobkyně úvěr zesplatnit, pokud dojde k prodlení se splacením dvou splátek, nebo jedné splátky po dobu delší tří měsíců, což v případě žalovaného bylo zřejmě splněno) a ve spojení s ust. § 2001 občanského zákoníku a od úvěrové smlouvy odstoupila (rozhodla o splatnosti dluhu). V důsledku odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nesplaceného zůstatku úvěru. Kromě dlužné jistiny úvěru žalobkyně v souladu se smlouvou uplatňovala právo na náhradu nákladů spojených s vymáháním a na smluvní pokutu za prodlení dle § 2048 odst. 1 občanského zákoníku (ve vztahu k nákladům a vymáhání a smluvní pokutě nebyla shledána nepřiměřenost; ujednání o těchto nárocích jsou platná a podmínky pro vznik těchto nároků jsou splněné).

17. Pro závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně (ve výši pohledávky odpovídající platné úvěrové smlouvě) je třeba vyhodnotit postup žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (s ohledem na důsledky nesprávného postupu při zkoumání úvěruschopnosti dle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb). Je nepochybné, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, v tomto smyslu na základě zákonného příkazu v § 86 odst. 1, odst. 2 z.č. 257/2016 Sb. Ani právní předpis (včetně směrnice Evropského parlamentu a Rady z 23. 4. 2010, č. 2008 /48/) ani žalovaným citovaná judikatura nestanoví konkrétní postup při zjišťování úvěruschopnosti osoby, u které se uvažuje o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Lze přisvědčit a z judikatury to i vyplývá, že informace od žalovaného, tedy budoucího úvěrovaného, by se měly týkat aktiv i pasiv a měly by být v přiměřeném rozsahu ověřovány. Z pochopitelných důvodů se snáze ověřují a vyhodnocují příjmy, popř. jejich stabilita s tím, že výdaje, tak jak ostatně uvádí i žalobkyně, mohu být variabilní; kromě obligatorních nákladů (na bydlení a výživu) můžou být náklady zbytné, popř. konsolidovatelné. Žalobkyně vycházela (nepochybně) z toho, že žalovaný se chová racionálně a transparentně a že sleduje v souladu se svým prohlášením ve smlouvě záměr vyjádřený ve smlouvě (konsolidovat konkrétní závazky, které ostatně byly v evidenci NRKI uvedeny). V evidencích úvěrových obchodů žalovaného nebyly uvedeny žádné aktuální informace o úvěrovém zatížení nebo (aktuální) úvěrové delikvenci žalovaného, v evidenci byly pouze dva konsolidované úvěry s tím, že k poslední delikvenci došlo několik měsíců před žádostí o poskytnutí úvěru a pokud jde o ukončený obchod, zesplatněný, ten byl žalovaným uspokojen již v roce 2019.

18. Pokud jde o informace o nákladech a výdajích žalovaného hrazených z příjmů v době zkoumání úvěruschopnosti, pak žalobkyně s náklady žalovaného počítala. Vycházela z informací od žalovaného, které je však možné v úplnosti jen těžko ověřit (např. že žalovaný bydlí se svými rodiči). Jak je zřejmé ve výpočtu MLS, pak bylo počítáno i s náklady žalovaného na bydlení podle statistických modelů. Žalobkyně nemohla z výpisu z účtu žalovaného zjistit nic negativního. Pokud žalovaný předložil výpis z účtu, který podle informací od žalovaného sloužil prakticky pouze k výplatě příjmu ze zaměstnání, pak to žalobkyně nemohla vědět. Je obvyklé, že žadatelé o úvěr používají k hospodaření pouze jeden účet. Ostatně účet používaný k hospodaření k úhradě životních nákladů zpravidla nesposkytne informace o všech nákladech (ani ne nutně o těch nejpodstatnějších). I z výpisu účtu, který žalovaný žalobkyni předložil, byly (v rozporu s deklarovaným účelu účtu) hrazeny náklady na potřeby žalovaného, včetně jednoho závazku (poskytovatele úvěru COFIDIS). I to mohlo přivést žalobkyni k předběžnému vyhodnocení, že žalovanému žádná dluhová past nemůže hrozit při hodnocení poměrů žalovaného v době poskytování úvěru. Na tom nemění nic ani současné uzavření dalšího úvěrového obchodu ve stejný den (který byl účastníky narovnán), protože informace o poměrech žalovaného poskytovaly rezervu i pro plnění povinností z tohoto dalšího závazku (byť žalobkyně v tomto případě netrvala na úplném plnění smluvních povinností žalovaným).

19. Pokud se žalovaný dovolává toho, že žalobkyně postupovala neuváženě, protože nemohla splacení úvěru považovat za pravděpodobné, pak to neodpovídá informacím, které byly k dispozici pro žalobkyni v době podání žádosti o úvěr. Žalovaný soudu nezpřístupnil informaci, kdy přebíral jednotlivé mikropůjčky, které ho zatěžují, avšak dle informací z NRKI a od žalovaného (v době sjednávání úvěru) to zřejmé nebylo. Žalovaný se jen těžko může dovolávat toho, že zamlčel některé informace, pokud žalobkyně vynaložila přiměřenou snahu informace od žalovaného ověřit.

20. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (čtvrtého senátu) z 18. 12. 2014, věc C -449/13 (CA Consumer Finance SA ca Ingrid Bakkaus a spol.) vyplývá pouze to, že unijní právo sice považuje ochranu spotřebitele v souvislosti s předúvěrovým informováním a zkoumáním podmínek pro poskytnutí úvěru žadatele (včetně sankcí pro úvěrujícího, který své povinnosti porušuje), avšak konkrétní postupu nenormuje. Vyžaduje sice ověřování informací od žadatele, podle okolností případu mohou postačovat i doklady předložené žadatelem. V tomto smyslu se žalobkyně nespokojila s informacemi od žalovaného, ale kombinovala ověřování informací listinami od žalovaného s dotazováním na registry, které vedou informace významné při poskytování úvěru. Doložení stabilního příjmu, ověření dluhové angažovanosti žalovaného a deklarovaný účel úvěrové smlouvy dovolovaly žalobkyni uzavřít o pravděpodobnosti vrácení úvěru žalovaným. Rozhodnutí sice počítá se zpětnou vazbou ze strany poskytovatele, to má však nastoupit v případě, že je rozpor mezi požadavky žadatele a zjištěnými skutečnostmi. Ani uvedená zpětná vazba nemusí být poskytována v osobním styku (žádný právní předpis uzavírání spotřebitelských smluv prostřednictvím prostředků komunikace na dálku nezakazuje). Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, věc C -679/18 (OPR-Finance) vyplývá pouze povinnost vnitrostátních soudů vykládat vnitrostátní právo tak, aby byla zajištěna účinnost uvedené směrnice, včetně přiměřených sankcí za porušení povinností); soud nemá pochybnosti o důsledcích porušení § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., které odpovídají absolutní neplatnosti smlouvy, ke které soud přihlíží i bez námitky úvěrovaného (ostatně znění § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. ke dni uzavření smlouvy uvedenému závěru plně odpovídalo i ve svém jazykovém vyjádření). Na toto rozhodnutí navazuje i žalovaným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které vykládá již neúčinné znění § 87 z. č. 257/2016 Sb. a upřesňuje postup při vypořádání plnění z neplatné úvěrové smlouvy; ve vztahu k posuzované věci z uvedeného rozhodnutí nic podstatného nevyplývá.

21. Rozsudkem z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 se Nejvyšší soud přihlásil k materiálnímu pojetí důsledků porušení povinnosti úvěrujícího zjistit řádně úvěruschopnost úvěrovaného (před uzavřením smlouvy). Pokud uvedené porušení má za následek, že úvěrovaný není (již v době uzavření smlouvy) schopen svou smluvní povinnost splnit (přestože při řádném zkoumání by musel ostražitý úvěrující dospět k takovému závěru), pak to vede z závěru o neplatnosti smlouvy a k sankcím dle § 87 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. K tomu je třeba upozornit, že žalovaný zpočátku splátky plnil a že nad rámec konsolidovaných úvěrů nebyly věřitelem přes aktivitu v tomto smyslu zjištěny žádné další úvěrové závazky žalovaného. Požadavek žalovaného, aby žalobkyně zjišťovala, zda má žalovaný vícero účtů, které využívá při svém hospodaření, je podle přesvědčení soudu nereálný. Žalobkyně by byla závislá pouze na pravdivosti informací od žalovaného; ostatně používání vícero účtů pro hospodaření nebývá obvyklé, popř. samozřejmé (aby se z konkrétního případu žalovaného mělo vytvořit pravidlo.

22. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně postupovala přiměřeně a svým postupem splnila povinnosti dle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Úvěrová smlouva tak nemůže být neplatná a žalobkyně má právo na splnění smluvních povinností žalovaným i po zesplatnění úvěru (odstoupení od úvěrové smlouvy).

23. Pokud jde o poměry žalovaného pro účely splácení úvěru, pak žalovaný, s odkazem na splácení řady úvěrů a půjček a dále na svou povinnost podílet se na nákladech společného bydlení s přítelkyní uvedl, že není schopen splácet částku vyšší než 2 500 Kč měsíčně. Soud vychází z informací od žalovaného, kdy jeho dluhové zatížení dosahuje částky Kč při deklarovaných nákladech na bydlení a živobytí 25 000 Kč, je výše deklarovaných nákladů na splátcení 25 724 Kč. Pokud jsou náklady skutečně takové, nelze uvažovat o splácení dluhu tak, aby byl splacen v přiměřené lhůtě (což je obvykle maximálně doba tří let; žalobkyně byla ochotna souhlasit s delší dobou, však v rovnoměrně stanovených splátkách, kterou nebyl žalovaný schopen splnit). Protože nelze uvažovat o přiměřených splátkách (žalovaný by je nemohl podle svého vyjádření plnit), nezbývá než v souladu s ust. § 160 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) uložit žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku v pariční lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 96 443,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 716 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 342 880,87 Kč sestávající z částky 9 700 Kč za každý ze šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, vyjádření k odporu, účast na dvou jednáních soudu a vyjádření žalobkyně podle poučení soudu) a z částky 4 850 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (stručná výzva k plnění; předžalobní výzva a doklad o jejím odeslání byly v příloze žaloby a svědčily pro vynaložení tohoto nákladu; s ohledem na nedostatek významu pro věcné rozhodnutí soud uvedenými listinami též důkaz neprováděl) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, cestovní náhrada v celkové výši 2 769,84 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 22. 1. 2025 náhrada 1 384,92 Kč za 108 ujetých km v částce 784,92 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,1 l /100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 3. 2025 náhrada 1 384,92 Kč za 108 ujetých km v částce 784,92 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,1 l /100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 68 369,84 Kč ve výši 13 716 Kč.